6. května jsme vyrazili do Kuronského kotle, kde v květnu 1945 kapitulovalo několik divizí německé armády, a doufali jsme v parádní hledačské zážitky.

Foto: Část nálezů z "operace" Kurland-Kessel

Místo plánovaného odjezdu v 18.00 vyrážíme se zpožděním více než pěti hodin, chvilku po třiadvacáté hodině. Vyjíždíme od Jaroměře, a tak jsme v Polsku coby dup, zároveň zde chceme doplnit palivo na dlouhou cestu, jelikož je zde nafta přeci jen výrazně levnější. S téměř prázdnou nádrží zastavujeme na jedné z prvních čerpacích stanic. Zápolíme se stojanem, ale on prostě nefunguje! A od obsluhy skvěle se bavící naším marným zápolením se dozvíme jen strohé vysvětlení: Fiskalizacija! A že musíme počkat asi 20 minut. Další neplánované zdržení a to se potřebujeme co nejrychleji přehoupnout přes 500 km dlouhou cestu do Varšavy, respektive za ni. No co, prostě „Fiskalizacija" opakujeme jak vesele, tak i mírně podrážděně. Fiskalizacija nás pak provázela po celou dobu. Když se něco podělalo či nás navštívil pan Murphy, letěla éterem hláška Fiskalizacija a hned bylo líp.

Psali jsme:Nadšencům se podařilo zachránit unikátní exponát - obrovský státní znak ze sídla velitelství hraničářského pluku z roku 1938

První úsek si vzal na starosti Paul a já využil lůžkové úpravy našeho vozu, zalezl do mého medvědího spacáku a jal se dospat to, co jsem za celý týden po srazu hledačů SLOUP nestihl. Paul toho měl také plné kecky, a tak první střídání v řízení bylo, tuším, ještě než jsme dorazili k festung Breslau. Vratislav je po dopravní stránce skutečným unikátem nebo ještě lépe řečeno tankodromem. Kdo udělá autoškolu zde, nemůže již mít ve světě problém. Ihned při příjezdu vás zde přivítají zničené tanky T34 z obléhání Breslau, dnes jako památníky na podstavcích u hřbitova padlých rudoarmějců. A i zbytek Vratislavi vypadá místy jako skanzen, zvlášť silnice zakonzervované ve stavu, v jakém vypadaly na konci druhé světové války. Takových děr nemáme snad ani po zimě na našich vozovkách, dílo to našich ministerských guruů. Pro nás i našeho starého Daimlera V230 to byl očistec! Bojujeme s časem, abychom se alespoň částečně vyhnuli děsivým zácpám rozkopané a „přehledné" Varšavy. Kupodivu se nám to daří, a dokonce se nám povedlo nezabloudit.

Foto:  Trosky, kde za války sídlilo německé velení

Než jsme se nadáli, jsme v Litvě, kde jsou již cesty pohodové. Prvotní brífing probíhá již za jízdy. Paul řídí a já mu předčítám výtahy z dobových materiálů několika německých divizí bojujících a kapitulujících v Kuronském kotli. Některé vzpomínky vojáků jsou opravdu „výživné", a tak nám ty stovky kilometrů ubíhají rychleji. Po několika hodinách cesty, které nám zpříjemňovalo zmíněné předčítání, jsme na hranicích s Lotyšskem a odtud je to jen pár kilometrů do cíle, kde na nás již čeká kamarád hledač Jarek z Polska se svou přítelkyní. „Kde jste tak dlouho?" ptá se. Sborově zazní: Fiskalizacija! Polský kolega nechápe, a tak mu vysvětlujeme pro nás novou zkušenost z cestování Polskem. Více než 16 hodin cesty je za námi a rozbíjíme první stupeň základního tábora, jelikož zde budeme pouze tři noci a pak se přesouváme dále do vnitrozemí, kde nám náš lotyšský kolega Andrej zajistil ubytování. Pro lepší plánování jsem zajistil mapu o velikosti 2 x 2 metru, která byla ihned umístěna na stěnu našeho „štábu". Po následující večery jsme před ní rokovali a zakreslovali místa nálezů a tipovali místa, kde budeme pátrat s našimi detektory. Dnes již hledat nepojedeme a tak za pomoci českopolskoruskoanglického esperanta se sklenkami výborného pití debatujeme s našimi přáteli z Polska a těšíme se na ráno, až vyrazíme.

Tuhé vstávání

Je neděle ráno 8. května, přesně 66 let od konce války. I když jsme chtěli vyrazit do terénu za úsvitu, vyrážíme až kolem desáté. Únava z cesty nám dala opravdu zabrat. Již v Litvě jsme zpozorovali, že vegetace je oproti první loňské výpravě značně vzrostlá, a tak nás jistě v tomto neprostupném terénu přivítá velké množství sosáky si brousících lotyšských komárů. Zásoby repelentů máme, tak uvidíme kdo z koho.
První zastávka je spíše nostalgického rázu a to v menším lese, kde Paul loni nalezl hnízdečko ID známek. Po necelé hodině hledání shledáváme, že jsme to zde skutečně zdatně proluxovali loni při první expedici a to málo, co zbylo, jsem našel při druhé expedici s kolegou Rayem. Přesouváme se do dalšího lesa, kde jsme hledali také loni. Paul nachází štítek od klíčů k mobilnímu generátoru Sammlerladegerät D (Sd. Ah. 23) v místě, kde bylo zázemí jedné Werkstatt Kompanie. Já nacházím bodák a nějaké další nezajímavé harampádí. Při první expedici jsme zde ukryli jedno kolo z tanku, pravděpodobně z typu Marder II verze F, nebo ze samohybného děla Wespe. Loni jsem jedno kolo přivezl a Paul si chtěl svou sbírku obohatit tím druhým. Šedesát kilo železa je přeci jen parádní exponát. Pomohl jsem mu tankové koleso vytáhnout na „lesní" cestu, dále si ho koulel sám jak brouk hovnivál svou kuličku.

Psali jsme:1944: bez paliva ani ránu – operace Pluto, aneb potrubní přeprava nafty pod vodou

Foto: Čepek bodáku k98 byla jako nová

Jarek ho s chutí doprovázel opakováním slova: „Schneller! Schneller!" a naznačoval, že ho šlehá větví po hřbetu. Nemohl jsem si nechat tuto scénku ujít a vše jsem nafilmoval. Jarek ještě mezitím narazil na dvě jámy s německým nářadím, ložisky a dalšími díly z vojenské techniky. Pomohli jsme mu s kopáním i průzkumem blízkého okolí. Tyto nálezy potvrdily naši domněnku, že šlo o místo pobytu některé Werkstatt Kompanie – dílenské roty. Až to vše proleze elektrolýzou, tak to budou další krásné kousky do Jarkovy sbírky. Jako krásné ovšem nepřipadalo 30 kg šroubů a různého válečného harampádí Patricii, od které si Jarek něco vyslechl. My s Paulem se královsky bavíme. Kdyby tak věděla, co ji ještě čeká. Chvilku jsme si ještě zahledali v okolí děr s nářadím a přesunuli se na místo, kde jsem loni skončil a vypadalo to, že by se nám tam mohlo podařit uspět nalézt konečně nějaké osobní věci včetně odznaků, známek atd.

Les dvaceti milimetrů

Zaparkovali jsme jen pár metrů od místa našeho zájmu. Loni jsem zde operoval poslední den druhé expedice, ale už bohužel nebyl čas na další průzkum, ale narazil jsem na poměrně dost nekopaných signálů, včetně velkého množství prázdných i plných nábojnic do flaku 20 mm, převážně ocelových. Pustili jsme se do kopání velkého signálu, který jsem loni již nestihl vykopat. Předměty začínali v hloubce zhruba jednoho metru. Jako první se vyloupl velký prázdný zásobník a množství dílů k flaku 20 mm. Nejvíce potěšil tlumič plamene, část závěru, další dva zásobníky a několik dalších součástí.

Foto: Nalezená všehochuť po německé armádě

Na stejném místě odpočívaly dva plechy, které jsem nalezl již loni. Nikdo z kolegů je však za celý rok na serveru DETEKTORWEB.cz nedokázal určit a ani Jarek s Paulem si nebyli jisti, z čeho by mohli být, a tak jsme je tam nechali. Po návratu mně to nedalo, a tak jsem hledal na internetu a tušil souvislost s protiletadlovým kanónem 20 mm. A skutečně jsem nalezl fotografii, kde jsou tyto dva plechy na přední části jednohlavňového flaku 20 mm. Jedná se části ochranné pancéřované masky flaku. Snad tam na nás počkají do další expedice! Tyto díly nám jednoznačně potvrdily stanoviště 2cm flaku 38.
Podařilo se nám nalézt několik dalších součástí z různé techniky, včetně pár věcí z německé pásové motorky Kettenkrad. Paul našel torzo německé pušky, kterou jako symbol kapitulace zapíchl do pařezu, vyjímala se tam hezky.

Šturmy na závěr

Pokračovali jsme v prohledávání okolí a pomalu se chýlil hledačský den ke konci. Pozvolna jsem se vracel k autu a pod detektor se mi pletl běžný německý šrot. Bunkry, které jsem potkal, byly nemilosrdně prokopány a možná už po několikáté. Když už jsem byl na dohled od auta, narazil jsem na flek, kde bylo plno německých feniků a na některých bylo vidět, že prošly ohněm. Vypadlo i několik součástí ze šanonů a bylo jasné, že zde došlo k pálení dokumentů. Jenže stále padaly jen feniky a zase feniky. Kolegové už mě nabádali, ať toho nechám, že frčíme na základnu a že mi to do zítra neuteče. Ale nedalo mi to a říkal jsem si, že přece není možné, když zde pálili dokumenty, aby se nezbavili i něčeho osobního. Řekl jsem si, že si dám ještě poslední kolečko kolem plácku s feniky a po pár metrech se mně z bezdrátů ozval krásný čistý signál. Prostě jasná větší barva. Dloubnu do země a vyskočil odznak za všeobecný útok – Allgemeine Sturmabzeichen v moc pěkném stavu. Dávám echo kolegům do vysílačky, auto je vzdálené asi 50 metrů, aby se přišli podívat. Mně se samozřejmě nechce pryč, a tak ještě rychle mávám cívkou a po dvou metrech od prvního šturmu další signál a vyskakuje stejný odznak. Opět hlásím do vysílačky, ale žádná odezva. Tak tedy volám na kolegy: „Máte zaplý rádia?" „Jó!" zazněla odpověď. Opakuji tedy do vysílačky, že mám další odznak a ať přijdou také hledat, že zde mohou být další. Kupodivu kolegové nejdou, a tak si říkám, že mě asi chtějí nechat po pracném dolování feniků, abych si ten plácek užil sám. Nabuzen jsem ušel zhruba další dva tři metry a snad ještě dříve než detektor stihnul vydat signál, vidím další útočný odznak, který se jen tak povaluje v listí. Nevěřícně kroutím hlavou a shýbám se pro něj. Je v nádherném stavu. Zřejmě ho ze země vytlačil kořen nebo nějaký vývrat, těžko říci, ale díky tomu, že byl na suchu, se takto krásně zachoval. Hlásím do vysílačky „Třetí jen tak v listí!" a mávám dále cívkou. Přišly ještě další dva signály, oba ve stejném směru a znovu dva šturmy. Jeden je ve stříbře a další takový zubem času ohlodaný ubožáček. Celkem tedy 5 šturmů.

Foto: 5 německých útočných odznaků na jednom místě

To musí pro dnešek stačit, zítra se vrátíme na dohledávku. Bohužel mou kameru GoPro, kterou nosím na hlavě, jsem už měl jak na potvoru v autě. Tak jsem natočil alespoň u auta krátký záznam v nálezovém stavu. Paul si prohlédl odznaky a zeptal se, proč jsem je nezavolal, když tam bylo pokračování? Udiveně jsem se na něj podíval a řekl, že jsem přece vše hlásil do vysílačky a i na ně volal, jestli mají zaplá rádia, a že mně odpověděli, že jo! „No tak já ti rozuměl, jestli jsme vypnuli rádia, tak jsem zavolal, že jo!" Malé nedorozumění však nenarušilo pohodový závěr dne, vždyť se už taky těšíme na zítřek. Kde bylo pět odznaků na malé ploše, musí být přece další a určitě by tam mohly být i odznaky pro obsluhu flaku, když jsme z něj zde nalezli několik částí.

Dohledávka

Večer jsme jen krátce poseděli a na přípitek prvního hledačského dne otevřeli láhev výborného Piráta. Pomalu jsem nemohl ani dospat, i když po celodenním hledání v pěkném vedru a možná ještě i z cesty jsem měl celé tělo rozlámané. Vyrazili jsme na místo předchozího nálezu odznaků a z auta vyskákali jak výsadkáři. Seskládali detektory a vydali se směrem Odznakov. Kdo stejně jako my očekáváte nález dalších odznaků na místě, kde prostě musí být další, budete zklamáni. Kromě jednoho Kriegsmarine knoflíku to bylo z osobních věcí totiž vše! Místo jsme pročesali skutečně poctivě a snažili se nevynechat jediný kousíček půdy. Zvuků dost, ale nic do vitríny. Ale určitě nemohu hovořit o zklamání, spíše jsme nevěřícně kroutili hlavou. Kdyby se našlo pokračování, radost by určitě byla, ale kdo nás zná, ví, že nás tento neúspěch nemohl rozházet, a tak jsme pokračovali dále. Pustili jsme se do průzkumu vzdálenějšího okolí. Všude plno bunkrů a všude kopáno, kopáno a zase kopáno. Holt to byla včera klika! V lese jsme vydrželi celý den a opět se opakovala směs válečného bordelu všeho druhu. Až Paul zahlásil nález STG44, G43 a malorážky. Trošku zmateně nám do vysílačky popsal, kde se nalézá a přes drobné komplikace jsme se k němu dostali. Cestou k němu jsem ještě nalezl v jedné díře zásobník do ruského děktarjeva DP 27, smotek kabelu zřejmě z telekomunikační techniky a cosi, co jsme později po očištění identifikovali jako stříkací pistoli s nádobou. Paul to viděl trochu jinak, tak mu dávám slovo:
„Začnu oblíbenou hláškou okouknutou z DW. Jdu si takhle po lese. Nic jinýho než fajn procházka to nebyla, protože se už asi tři hodiny ploužím po lese a nikde nic. Nabral jsem směr k autu, stejně budeme muset za chvilku jet. Po chvilce si všimnu polovyschlé bažinky, okolo které jsem už jednou šel a luxoval přilehlou cestu. Odhaduju, že k autu je to tak 10 min. Tak si dám cigáro a vlezu do toho bordelu. Bažinka byla spíš bývalá bažinka, dnes skoro vyschlá. Po třech krocích zvuk, který mne přesvědčil, abych si zapnul kameru. Postupně vytahuju cvičnou jednorannou malorážku, Stg44 na „kaši" a výbuchem vytuněnou G43. Volám vysílačkou frajery, že to nevypadá marně a ať naklušou. To jsem netušil, jaký oříšek to pro ně bude. Nakonec se zdárně všici shledáme a dáme místu asi ½ hodiny, kdy už však nic zvlášť zajímavého nevypadlo. S orientací neměl problém jen UCe, který však správně vyrazil k autu, zato Jarek si vyšlápl pod 45° úhlem napravo do lesa, prý že jde také k našemu autu. Nakonec jsme se asi po 10 minutách všichni zdárně sešli u auta. Jeho orienťák jsme si vychutnali s pivkem a úsměvem od ucha k uchu. Den pokročil a nezbýval než návrat na základnu."

Foto: Německé zásobníky do 20 mm flaku a články pásu z Panthera

Po návratu na základu jsme se krom revitalizace pustili do každovečerní rutiny s elektronikou. Ono nabít 2 kamery, 2 foťáky, 2 Deuse s příslušenstvím, včetně dvou větších hledacích cívek a 4 vysílačky, tak to přece jen něco času zabere a do toho ještě na externí disk stáhnout průměrně 10-15 GB HD a Full HD záznamu z paměťových karet. Musím říci, že po celodenní šichtě se mně do toho někdy zrovna dvakrát nechtělo! Ale bez toho by to prostě nešlo. Osvěžující sprcha, večeře a rychlá porada u mapy, domluva na zítřejší přesun hlavního tábora a rychle do pelechu. Ukázalo se velmi praktické, že jsem si přivezl i špunty do uší, bez kterých bych se díky hlasitému Paulovu nočnímu „přemýšlení" asi moc nevyspal.