Jižní Afrika do povědomí Evropanů vešla v 16. století, když se podél jejího pobřeží začali plavit první portugalští mořeplavci. Byli to ale Holanďané, kdo v roce 1652 na Mysu dobré naděje vybudoval první zásobovací stanici, která měla sloužit jejich obchodním lodím. Toto místo se pak stalo cílem mnoha bílých osadníků z Holandska, Německa a Francie, pro které se uchytil název Búrové.

V roce 1815 bylo území přiřčeno Británii. Britové se snažili zavádět vlastní administrativu a zákony a také povzbuzovali migraci z mateřské země, aby v britské Kapské kolonii převládl britský element. Pro velkou část bylo toto chování nepřijatelné, a tak začali britskou kolonii ve velkém opouštět. V roce 1836 začala velká migrace búrských osadníků do vnitrozemí, kde se Búrům po bojích s domorodci podařilo vytvořit dva búrské státy –⁠ Jihoafrickou republiku (Transvaal) a Oranžský svobodný stát. Jednalo se o chudé státečky, které svět nezajímaly a byly plně závislé na Kapské kolonii. V roce 1877 Britové Transvaal anektovali, ale o tři roky později Búrové povstali v bitvě u Majúby, kdy porazili britské vojsko. Po porážce Britové ustoupili a byla uzavřena tzv. Pretorijská konvence, která Búrům zaručovala vlastní vládu podléhající svrchovanosti britského panovníka.

Britové se o Trasvaal přestali zajímat, a tak by tomu bylo zřejmě i nadále, kdyby v roce 1886 nebyla v okolí budoucího Johannesburgu nalezena obrovská ložiska zlata. Z Trasvaalu se tak stalo významné ekonomické centrum jižní Afriky, které odsunulo britské kolonie na druhou kolej. Ještě horší bylo, že Búrové přestali být na těchto Britech závislí, protože se jim díky vydělaným penězům podařilo postavit železnici, která vedla z Pretorie do portugalského přístavu Lourenco Marques v portugalské východní Africe. Do Trasvaalu začaly proudit davy zlatokopů z celé Evropy, a to včetně Britů, kterým Búrové odmítali přiznat volební právo. Této skutečnosti začali Britové využívat k nátlaku na transvaalského prezidenta Krugera, který byl v zemi velmi populární a Britové ho neměli rádi. Koncem roku 1895 se britský premiér Kapské kolonie Cecil Rhodes dokonce pokusil zorganizovat puč, který měl Krugera odstranit. 800 najatých žoldáků tehdy překročilo hranice a pokusilo se proniknout do Pretorie. Búrové však tento oddíl rozehnali a díky tomuto incidentu začali ve velkém nakupovat v Německu zbraně.

Psali jsme:Britové se bojí o tajemství svých tanků Challenger 2

Že bude válka, bylo jasné již v únoru 1898, když prezidentské volby opět vyhrál Paul Kruger, který vytrvale odmítal udělovat cizincům volební právo, což byl hlavní argument, kterým se Britové snažili úspěšně přesvědčit domácí veřejnost, že je válka nevyhnutelná a mohou za ni Búrové. V roce 1899 tak začali Britové posilovat své jednotky v jižní Africe a Búrům bylo jasné, že se válce nevyhnou. Začali se proto také připravovat na válku. Jejich vojsko nebylo (vyjma dělostřelectva) financováno státem, takže Búrové neměli stálou armádu. Jejich branná moc byla postavena na tzv. Komandech (kommando) reflektující obranný systém bílých farmářů. Každá oblast měla svého kommandanta, který v případě potřeby určoval velikost jednotky a její složení, přičemž počet komanda byl 300 až 3000 mužů. Vojenská služba se vztahovala na všechny bojeschopné muže ve věku 16 až 60 let. Ti byli povinni se v určenou chvíli dostavit na konkrétní místo s koněm, puškou, náboji a proviantem na 8 dní. Stát pak financoval munici a proviant pouze v případě déle trvajících operacích. Díky častým bojům s domorodci byli Búrové zkušení válečníci, navíc byli vynikající lovci/střelci a boj v komandech měli v krvi. Před každou operací byla svolána válečná rada, na které se sešli všichni kommandanté, jejichž slovo mělo stejnou váhu. Búrové na rozdíl od Britů nepoužívali uniformy, neměli žádné rozlišovací distinkce a všichni vojáci si byli rovni.

Místo uniforem búrští vojáci nosili normální civilní oděv, avšak byli mnohem lépe vyzbrojení nežli jejich protivníci. Díky horečnému dozbrojování v roce 1895 se k Búrům dostaly ty nejmodernější zbraně své doby, mezi kterými dominovala německá puška Mauser M98, Kruppova děla a francouzská Creusotová těžká obléhací děla, která měla mnohem větší dostřel než děla britská a Búrové je s úspěchem používali při ostřelování obklíčených měst. Součástí búrského vojska byly také oddíly zahraničních dobrovolníků z Francie, Skandinávie a Irska a jejich Cizinecká brigáda dosáhla stavu 1600 mužů. Celkově měli Búrové vynikající morálku, protože bránili své domovy a věřili si, že Brity vyženou pryč. Velikost búrské armády nepřesáhla 60 000 mužů.

Britská armáda na tom byla podstatně hůře. I když byla Británie velmoc, od dob Krymské války se její armádní jednotky neúčastnily žádného většího konfliktu a její vojáci byli cvičení na boj s domorodci v britských kolonií, kde vojáci sloužili jako posádkové jednotky. Nedostatek financí mohl za špatný stav vojáků, kterým vadilo, že musí za pár liber sloužit po celém světě. V době búrské války byli britští vojáci vybaveni khaki uniformou, která nahradila známé červené kabáty. Standartní výzbrojí britských vojáků byly pušky Lee-Enfield Mk I a starší typ Lee-Metford. Většina jednotek také používala kulomety Maxim. Britské dělostřelectvo používalo jak polní děla tak houfnice a britské granáty velkých ráží byly plněny vysoce třeskavým lyditem, který zabíjel i svými jedovatými výpary. Britové v této válce ve velkém množství nasadili vojáky ze své říše, takže proti Búrům bojovali Kanaďané, Novozélanďané a Australané, kteří byli na podobně nehostinné podnebí zvyklí, takže sloužili jako mobilní pěchota. Indové a černoši proti Búrům nebojovali, v této válce měli bělochy zabíjet jen běloši. Na konci války disponovali Britové v jižní Africe neuvěřitelným počtem 400 000 vojáků, kteří měli statečný národ zaválcovat do země.

Válečné operace začaly 11. října 1899, když skončilo búrské ultimátum, které žádalo Brity, aby od hranic Transvaalu stáhli své vojáky. Ten den vyrazila búrská komanda do útoku, protože Búrové se rozhodli převzít iniciativu a nečekat až Britové přisunou své posily. Útok búrských komand byl směřován na území Kapské kolonie a do sousední britské provincie Natalu. Hlavním cílem komand bylo ovládnutí železničních tratí, vedoucích podél západní hranice a do centra obou búrských republik, a také následné obsazení přístavů na jižním a jihovýchodním pobřeží. Búrská komanda postupovala rychle a téměř bez odporu a podařilo se jim obklíčit strategická města Mafeking a Kimberley. Největší uskupení transvaalských a oranžských komand směřovalo k Natalu. Tam chtěli Búrové obsadit přístav Durban a město Ladysmith, které leželo na železnici do Durbanu a bylo sídlem hlavních britských sil v jižní Africe. Tento tah měl Britům zabránit prostřednictvím zaoceánského přístavu Durban přisouvat na bojiště posily. Štěstí ale přálo Britům, protože v okamžiku kde se u Durbanu objevili Búrové, v přístavu se právě vylodil sir George White s vojáky přivezenými z Indie. Do bojů se zapojili i britští námořníci, kteří své bílé uniformy kvůli kamufláži obarvili kávou a společnými silami se Britům podařilo Búry odrazit. Búrové se stáhli, Britové si mysleli, že je zahnali na útěk. To byl omyl, protože Búrové se pouze přeskupili, a 30 října 1899 uštědřili Britům v bitvě u Lombards Kop těžkou porážku a pak následně obklíčili Ladysmith. Porážka v bitvě byla směsicí britské neschopnosti a brilantně neortodoxní a rozhodné taktiky Búrů, kdy energická a troufalá búrská komanda, která bojovala na koních, nejen zdaleka předstihovala těžkopádnou a předem vypočitatelnou taktiku pravidelné britské armády, ale také svou výzbrojí. Bude to trvat dlouho, než se Britové ze svých chyb poučí a budou za ně muset zaplatit ještě mořem krev a slz.

Psali jsme:Skupina CSG v minulém roce zvýšila tržby o dvě třetiny

Ve stejné době, kdy se Ladysmith ocitlo v obklíčení, byla na cestě z Británie sbor o síle jedné jízdní a tří pěších divizí, které doprovázela stovka děl pod velením generála sir Redverse Bullera. 30. října se Britové vylodili v Kapském městě. Buller od vojska vyčlenil několik jednotek, které měly pod velením generálů lorda Methuena, Frenche a Gatacre postupovat podél západní železnici k obleženému Kymberley, aby sám vyrazil se zbytkem vojska k Durbanu, kde hodlal zahájit velkou ofenzívu. Generál Methuen mezitím postupoval ke Kymberly a 28. listopadu se u řeky Modder dostal do búrské pasti. Dobře ukrytí Búrové tam počkali, až se Britové přiblíží, a po té z vyvýšených pozic zahájili smrtící a neuvěřitelně přesnou palbu z pušek a děl. Jeden z důstojníků královské gardy později napsal: ,, Neměli jsme žádné krytí kromě nízkých kořínků vysokých ani ne půl metru a terén se ve vzdálenosti zhruba dvou tisíc yardů pozvolna zvedal až k Búrům. Myslím, že ještě nikdy nebyli vojáci v tak zatracené situaci jako my. Mému nosiči munice roztříštila hlavu jednoliberní střela z Maximu ráže 37 mm. Je to strašné dělo... vypálili po mě šest dávek. První čtyři dopadly v řadě ze sebou ve vzdálenosti dvaceti, deseti, patnácti a čtyř yardů přede mnou a celého mě pokryly špínou. Další dvě pak dopadly za mnou... Byl to nejhorší den mého života. Dvanáct hodin pod neustávající těžkou palbou z Maximů, dvanáctiliberek a dalších rychlopalných děl a pušek, horké slunce, žádný kryt, žádná voda a žádné jídlo. V této bitvě z celkového počtu 10 000 Britů zahynulo 1000 vojáků, dalších 1000 jich bylo zraněno.

Další porážka čekala Brity u hory Magersfontein, kde Búrové vytvořili obrannou linii. Jejich zákop byl hluboký s předsunutým ostnatým drátem, který byl uspořádán tak, aby postupující nepřátele koncentroval na relativně malém prostoru. Na toto postavení 10 prosince zaútočila skotská brigáda. Búrská přesná střelba opět přibila britské vojáky na celý den k zemi, a když se večer podařilo Skotům odpoutat, přišli o 968 mužů. Mezi mrtvými byl i velitel Skotů generál Archibald Wauchope. Podobně dopadl i generál Gatacre, který chtěl 10. prosince zaútočit na búrské komanda, které držely železniční uzel Stormberg Junction. Po zmateném postupu dovedl generál své muže před hlavně připravených Búrů a následovalo peklo. Ohni přesné střelby se dali britští vojáci na útěk a 600 jich skončilo v zajetí.

Když se o těchto porážkách dozvěděl generál Buller, rozhodl se udeřit on. Jeho jednotky postupovaly proti Búrům opevněných nedaleko města Colenso a po těžké dělostřelecké přípravě 15. prosince vyrazily do čelního útoku. Jenže Búrové nevykopali své zákopy podle všech předpokladů a vojenských pouček na vyvýšených místech, ale až pod nimi podél nedaleké řeky Tugela. Britská dělostřelba jim proto nezpůsobila žádnou škodu. Britové v šest hodin ráno nastoupili a v sevřeném šiku postupovali k mostu vedoucímu přes zmíněnou řeku. Před naprostým masakrem Brity zachránila jen netrpělivost jednoho z Búrů, který vystřelil dřív, než Britové vlezli úplně do pasti. Ale i tak čekala britské vojáky zdrcující palba, ve které se útok 16 000 mužů ve dvou hodinách naprosto zhroutil. Britové se pokusili situaci zvrátit svými děly, které přitáhli na bojiště, ale britští dělostřelci je přitáhli příliš blízko k búrským pozicím a pro Búry nebyl problém dělostřelce zlikvidovat. Děla se pak po bitvě stala kořistí Búrů. Zdrcený Buller útok odvolal a nařídil vojsku se stáhnout do základního tábora. Tam napsal obklíčenému generálovi Whitemu vzkaz, kde přikázal, aby pokud se již déle neudrží, kapituluje. Britové tehdy zaznamenali 143 mrtvých, 750 zraněných a 120 zajatých mužů, Búrové ztratili 8 vojáků.

Foto: Další porážka čekala Brity u hory Magersfontein, kde Búrové vytvořili obrannou linii. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Do konce roku ztratili Britové kontrolu nad polovinou Natalu a Kapskou kolonii drtily nájezdy komand. Jenže tímto dosáhla búrská ofenzíva vrcholu a záhy se měla projevovat stále rostoucí britská převaha. Bude následovat pomalá a vyčerpávající fáze gerilové války, kdy ani obrovská útočící armáda pod vedením bezohledného Kitchenera, roztažená na stovkách mil, nebude schopna statečné Búry porazit, a tak dojde na jednu z největších prasáren britské impéria a britští vojáci začnou vypalovat búrské farmy a zavírat rodiny búrských bojovníků do koncentračních táborů, které budou podobny vyhlazovacím táborům Němců či Japonců. Tím se Britům podaří zlomit vyčerpaným búrským vojákům zlomit vůli k dalšímu odporu a kapitulovat. 

Po tzv. černým týdnu, kterým končil první díl, upadli Britové do šoku a deprese, ze kterých se ale rychle oklepali a začali pracovat na změně. Nejdříve nahradili ve vedení svých vojsko neschopného Redverse Bullera maršálem Robertsem, který měl bohaté zkušenosti z válek v Indii a Afghánistánu a náčelníkem jeho štábu byl jmenován generál Horatio Herbert Kitchener, který o rok předtím zajistil Britům vítězství v Súdánu a měl pověst bezohledného muže. Rovněž byly zaktivovány rezervní jednotky a vytvořeny zcela nové pluky, které měly doplnit vzniklé ztráty. Búrové museli být rozdrceni, utrpěné porážky pomstěny a všechny britské zdroje měly sloužit tomuto cíli. 

Roberts vyplul do Afriky a ještě než dorazil na místo určení, nařídil odvolanému Bullerovi, aby se do jeho příjezdu zdržel jakýkoliv ofenzívních akcí. Jenže porážkami i odvoláním ponížený Buller toužil vylepšit svou pošramocenou reputaci a i přes výslovný rozkaz svého nadřízeného zahájil další sérii útoků, které měli za cíl prolomit búrskou obranu u řeky Tugela. Cílem britského útoku byla pozice na Spionkop, která byla klíčová pro celou obranu. Britové zaútočili v noci na 23. ledna 1900, protože podcenili průzkum, ztratili se a jejich útok ztratil sílu. Búry noční útok sice zaskočil, rychle se ale vzpamatovali a začali pálit po Britech ze všech hlavní. Výsledkem byla ztráta dalších tisíc mužů a zbytek vojáků se musel vrátit do svých pozic.

Roberts a Kitchener dorazili do Kapského Města koncem ledna 1900 a okamžitě začali s reorganizací britské armády v jižní Africe. Jejich plánem bylo vytvořit z britských jednotek mobilní sílu, která by místo neúčinných přímých úderů dokázala Búry porazit sérií křídelních obchvatů. Hlavním úkolem bylo proto vytvořit nové jízdní pluky pod velením generála Frenche, které by eliminovaly búrské jízdní komanda, a proto se jízdě na koni začali učit i běžní vojáci. Jednu jízdní rotu měl vycvičit každý pěší pluk a na pomoc přišly i další země impéria, které dodaly jízdní jednotky, které měly hrát v nastávajících bojích důležitou roli.

Robertsova ofenzíva začala 11. února 1900. Generál French překročil se svou jízdou řeky Reit a Modder a začal obcházet pozice Búrů, kteří pod velením komandanta Cronjého urputně vzdorovali britské pěchotě. 15. února se Frenchovi podařilo uvolnit Kimberley a o dva dny později se pustil do boje s Cronjém, který se nevydržel bránit útokům ze dvou směrů a musel ustoupit k východu. Búrové ustoupili k břehů řeky Modder, kde na místě zvaném Paardeberg Drift vybudovali opevněný tábor. 18. února dorazil na místo bojů Kitchener, který nařídil proti táboru střílet děly a následně na něj zaútočil pěchotou. Britové museli útočit proti neutuchající palbě tisíců Búrů a měli obrovské ztráty. Ale to bezohledného Kitchenera nezajímalo a dál hnal pěchotu proti búrským pozicím. Masakr zastavil až Roberts, který se na bojišti objevil další den a nesmyslné útoky okamžitě zastavil. Místo toho nařídil na búrský tábor namířit všechna dostupná děla, která spustila masívní kanonádu. Ta skončila 27. února, když komandant Cronjé a jeho 4000 mužů kapitulovali. O pouhý den později se štěstí konečně usmálo i ne příliš úspěšného Bullera, kterému se podařilo osvobodit 4 měsíce obklíčený Ladysmith.

Bylo zjevné, že Britové přebírají iniciativu a búrská komanda za neustálých bojů pomalu ustupovala. Britové nešli zastavit a 13. března vstoupili do Bloemfontein, hlavního města Oranžského svobodného státu. Britští vojáci byli ale tak vyčerpáni, že sotva stáli na nohách, a tak se pragmatický Roberts i přes protesty agresívního Kitchenera rozhodl, že nechá v Bloemfontein své 50 000 vojsko zastavit a dovolí mužstvu odpočinout. To sice hrálo do karet Búrům, kteří byli demoralizování jak ústupem i faktem, že se válka blíží k jejich farmám a přerušení bojů poskytlo čas na získání sil, ale Roberts věřil, že s odpočatým mužstvem se mu bude lépe bojovat. V tom se trochu mýlil, protože Bloemfontein se stal obrovským mraveništěm lidí z různých zemí impéria, kde se díky místnímu klimatu a špatným hygienickým podmínkám začal šířit tyfus, který vyústil v epidemii, jenž do konce dubna zahubila 6000 vojáků.

I když ústup Búry silně demoralizoval, ještě zdaleka nebyli poraženi. 20. března 1900 zasedla búrská válečná rada- krijgsraad, která rozhodla, že Búrové budou dál ve válce pokračovat. Už 31. března zaútočil búrský legendární komandant Christian de Wet se 1600 muži na britskou kolonu nedaleko samotného Bloemfonteinu, a podařilo se mu získat 400 zajatců a 80 zásobovacích vozů. Právě tato akce dokázala na duchu pokleslým Búrům, že válka není ztracena. Města jim možná obsadili britští vojáci, ale otevřená krajina patří pořád jim a vědí, jak v ní bojovat. O pouhé čtyři dny později de Wet zajal téměř 600 vojáků britské posádky u Dewetsdorpu. Robertse tato akce búrského komanda rozzuřila, protože si myslel, už má Búry v hrsti, ale de Wet mu ukázal, že to není zdaleka pravda. Generála Gatacra, který se s vojskem nacházel poblíž Dewetsdorpu, ale nedokázal napadeným vojákům pomoc, zprostil velení a několik jeho mužů degradoval.

Na konci dubna se situace v britském táboře, který dusil tyfus, natolik zlepšila, že 3. května zahájit Roberts další ofenzívu. 45 000 pěšáků, 13 000 jezdců a 120 děl se valilo nezadržitelně vpřed a situace z března se opakovala. Britů bylo strašně moc a nešli zastavit. I když byl Roberts už starší muž, měl v sobě energii mladíka a sám jel na koni v čele vojska a dodával svým mužům odvahu. 26. května vstoupili Britové do Transvaalu, o pět dní později se bez boje vzdal Johanesburg a 5. června byla obsazena Pretorie. Válka se zdála být u konce. V květnu byly Oranžský stát a Transvaal oficiálně anektovány a oba státy přestaly papírově existovat. Prezident Kruger utekl do Evropy, kde ve švýcarském exilu taky zemřel a velitelé komand začali vážně přemýšlet nad kapitulací. Všechna búrská města měli v držení Britové, tak proč dál bojovat? Přemýšlení o kapitulaci búrským vojákům Roberts osladil slibem beztrestnosti pro ty, kdo složí zbraně a podepíší slib, že už se do dalšího boje nezapojí. 30. července vzdalo 4500 búrských vojáků velitele komand Prinslooa a mezi březnem a červencem se na své farmy vrátilo 14 000 Búrů.

Jenže nový búrský prezident Lous Botha byl jiného mínění a zbraně odmítal sloužit. A s ním mnoho dalších búrských vojáků. I když Britové ovládali města, venkov patřil búrským komandům, které neúnavně útočila britské kolony a zásobovací oddíly. Búrové se objevovali jako duchové, útočili ze zálohy, aby zase nepolapitelně mizeli za obzorem, zanechávajíc za sebou mrtvé britské vojáky a hořící vozy. Byla to jejich zem a znali tam každou píď. Kromě ničení britských oddílů se Búrové zaměřili i na ničení železniční tratí, skladů a mostů, takže Britové začali trpět nedostatkem munice a i jídla. Strádající Britové se báli opouštět města a opevněné tábory a jejich přítomnost v jižní Africe připomínala noční můru. Bohužel pro Búry, v listopadu 1900 byl lord Roberts povolán do Anglie, aby si tam po vyčerpávajícím tažení odpočinul. Jenže praktického a lidského Roberts nahradil naprosto agresívní a bezohledný Kitchener, po kterého nebyla žádná brutalita cizí.

Ze všeho nejdříve rozdělil všechna území, na kterých operovala búrská komanda, na několik sektorů. Ty pak neustále pročesával velký počet pochodových kolon s přímo matematickou přesností. Železniční spojení začaly chránit bunkry stavěné v přesných intervalech podél trati a stejný systém se aplikoval i v případě skladišť, která byla rozmístěna tak, aby sloužila jako opěrné body pro pochodující kolony. Když bylo hotovo, zaměřil se Kitchener na búrská komanda. Říkalo se tomu ,, hon " a zpočátku se Búrům dařilo před neúnavnými britskými oddíly unikat. Jenže pak se začala projevovat efektivita britských opěrných bodů postavených Kitchenerem a s nimi i efektivita britských oddílů, které měly díky opevněným skladištím zajištěný neustálý přísun munice a jídla a zároveň se tam v případě nutnosti mohly ukrýt. Búrové byli pod stále větším tlakem a unikalo se jim stále hůř.

Největší Kitchenerovou zbraní proti Búrům byla ale taktika spálené země. Jednalo se cílenou likvidaci búrských farem, o kterých Kitchener správně předpokládal, že potravinami podporují búrská komanda operující v dané oblasti. Kitchener proto nařídil, aby byli všechny farmy nelítostně vypáleny, dobytek pozabíjen a ženy a děti nahnány do druhých koncentračních táborů na světě ( první založili Španělé na Kubě ). Búrům tato taktika zpočátku vyhovovala, protože se přestali bát o své blízké, které zanechali doma a o jejich bezpečí a stravování se začala starat britská vláda. Jenže Búrové netušili, v co se britské koncentrační tábory rychle změnily. Špatná organizace táborů, nedostatečné zásobování jídlem a špatně zajištěné hygienické podmínky způsobily mezi internovanými Búry vysokou úmrtnost. Kvalita a množství jídla pro búrské ženy a děti byly podmiňovány skutečností, jestli jejich manželé a otcové bojují v komandech. Tato strategie měla búrské bojovníky donutit, aby se vzdali, a stála život 26 300 afrikánských civilních osob, většinou žen a dětí. Když začaly koncentrační tábory připomínat sovětský gulag nebo německé vyhlazovací tábory, na scéně se objevila tajemnice ženské odbočky Jihoafrického výboru smíření Emily Hobhouseová, která zachránila svědomí Británie. Kitchener se o ní s nenávistí vyjadřoval jako ,, o té prokleté ženské ", ale nedokázal jí zabránit, aby přesvědčila úřady, aby jí daly povolení k návštěvě táborů. To, co tam viděla, Hobhouseová okamžitě v Británii zveřejnila a zprávy o hrůzách z koncentračních táborů otřásly velkou částí britské veřejnosti a britské politické scény. K velké nelibosti Kitchenera se poměry v táborech zlepšily a velké umírání bylo zastaveno. I tak zůstávají britské koncentrační tábory v Africe dalším zločinem britského impéria.

Válka se už stejně chýlila ke konci. Už šlo jen o to, jak o svou obživu připravení búrští bojovníci, vydrží vzdorovat stále aktivnějším britským oddílů, kteří kolem jejich komand neustále utahovali stále těsnější smyčku. Jeden z posledních pokusů, jak zvrátit válku byla akce komandanta Jana Smutse, který se v červenci 1901 pokusil proniknout do Kapské kolonie a tam vyvolat povstání. Smutsovi se sice podařilo do Kapské kolonie s velkými ztrátami proniknout, ale povstání se mu vyprovokovat nepodařilo a celá akce vyzněla do prázdna. Na počátku roku 1900 Kitchener zorganizoval své jednotky do obrovského a nepropustného válce, který roztažený na stovky kilometrů postupoval krajinou a neúprosně pročesával Transvaal. V síti britských jednotek uvízly tisíce unavených búrských bojovníků, kteří už neměli dál vzdorovat a zvolili zajetí.

15. května se na hranicích Transvaalu a Oranžského státu setkali hlavní velitelé zbývajících búrských komand, aby s Kitchenerem a britskými úředníky jednali o tom, co dál. Tady je třeba upozornit, že Kitchener, který si zřejmě ve své krutosti a omezenosti cenil vojenských schopností svých protivníků, loboval za požadavky búrských velitelů a vymohl jim mnoho ústupků. Búrům byla slíbena obrovská dotace ve výši 500 000 liber na obnovu zničených farem, farmářům měly být po další dva roky poskytovány bezúročné půjčky a hlavně bylo odloženo plánované poskytnutí volebního práva neevropským obyvatelům Transvaalu a Oranžského státu. 31. května poměrem hlasů 44 proti 6 se búrští velitelé rozhodli složit zbraně.

Britové za své vítězství zaplatili životem 26 000 vojáků, dalších 75 000 jich bylo zraněno nebo onemocnělo. Búrové přišli o 6000 vojáků, 24 000 Búrů skončilo v zajetí a bylo převezeno do táborů v zámoří. Dále je také nutno započítat 46 000 civilních obětí, z toho 26 300 bylo búrských žen a dětí a zbytek Afričané. Nesmí se zapomenout na jatka, která Britové napáchali mezi koňskou populací. Britové kvůli válce skoupili koně skoro z celého světa a jejich nepřipravenost, neschopnost i neochota se o ně dobře postarat, měla za následek obrovskou úmornost. Koně byli do Afriky převáženy za strašných podmínek a okamžitě na nasazováni do boje, kde je přidělili mužům, kteří ke koním neměli vztah a neuměli se o ně starat. Tisíce koňů bylo snědeno během vyčerpávajících tažení nebo v obležených městech. Průměrná délka koňského života v britské armádě během búrské války bylo šest týdnů a odhaduje se, že za války jich zahynulo na 300 000.

Zdroj: historie válek