Melvin Johnson byl zarytým odpůrcem pušky M1 Garand. Když byla tato zbraň v roce 1936 přijata do výzbroje, trpěla celou řadou dětských nemocí a Johnson se tak rozhodl vytvořit vlastní samonabíjecí pušku s pokročilejším a spolehlivějším systémem. Do roku 1940 se ovšem nespolehlivost pušek M1 Garand podařilo odstranit a o pušku Melvina Johnsona již neměla americká armáda zájem. Tu zachránili až Holanďané. 

Nizozemci totiž hledali moderní zbraně pro přezbrojení své Východoindické armády, kdy si byl vědomi, že dříve či později přijde ozbrojený střet s Japonci. Holandská nákupní komise ve Spojených státech nakupovala moderní výzbroj, včetně tanků a ručních zbraní, ale také například kavaleristické šavle. Holandská nákupní komise také kontaktovala Johnsona a 19. srpna 1940 byla podepsána objednávka na 10 200 pušek, která pak byla doplněna o dalších 10 200 pušek.

Johnson ovšem narazil na problém, neměl tehdy žádné výrobní zázemí. Holanďany však puška M1941 zaujala natolik, že pro Johnsona koupili budovu staré textilky a vybavili ji moderním puškařským vybavením. Vznikla tak zbrojovka Cranston Arms Company a sériová výroba se rozjela naplno.

Psali jsme:VCM-01 – nová vietnamská protilodní řízená střela

Foto: Příslušníci holandské Východoindické armády vyzbrojeni puškami Johnson | Wikimedia Commons / Public domain

Němci v počátku 2. světové války však postupovali rychle. Nejdřív padlo Holandsko a poté se v březnu 1942 zhroutila i Nizozemská východní Indie. V tét době měli Holanďané převzato pouhých 3 000 pušek. Spojené státy však na konci roku 1941 vstoupily do války a pro Johnsonovu zbrojovku se tak otevřely nové možnosti. Do bojů se totiž zapojila i americká námořní pěchota, kterou chtěli Američané ve 30. letech zrušit, jako zastaralou vojenskou formaci. Ovšem za 2. světové války se mariňáci v Asii ukázali jako nepostradatelní. Americká námořní pěchota vytvořila také své výsadkové síly a potřebovala je vyzbrojit moderní kulometnou výzbrojí. Zaujal je lehký kulomet Melvina Johnsona M1941. Johnsonův kulomet měl odnímatelnou hlaveň a díky tomu byl velice skladný – ideální pro výsadkáře. Výhodou byl i zásobník s kapacitou 30 nábojů, což bylo více, než u kulometu BAR, který disponoval zásobníkem na 20 nábojů a mariňáci s ním moc spokojení nebyli. Po krátkých testech byl kulomet Melvina Johnsona nakonec přijat do výzbroje.

Foto: Lehký kulomet M1941 | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1942 měl svůj bojový debut 1. výsadkový prapor americké námořní pěchoty. Sám Johnson, který byl kapitánem námořní pěchoty v záloze, se rozhodl praporu darovat 23 svých pušek, aby měli vojáci doplněk k již zavedeným kulometům. Johnsonova zbrojovka měla na skladě velké množství náhradních dílů ze zrušené holandské zakázky, ze kterých bylo možné sestavit 1 000 pušek. O pušky a kulomety projevilo zájem také Chile, které zakoupilo neznámý počet zbraní v ráži 7x57 Mauser, většina ovšem byla v ráži 30-06 Springfield (7,62x63 mm) připravena pro potřeby amerických mariňáků. 

Psali jsme:Hitlerova pila MG 42

Foto: Američtí mariňáci nejdříve obdrželi Johnsonovy lehké kulomety M1941 (drží jej voják vpravo) a stejnojmenné pušky si poté doslova vynutili. | Wikimedia Commons / Public domain

V prosinci 1942 časopis Look zveřejnil článek o seržantovi Harrym Tullym z 1. praporu Paramarines, který obdržel Stříbrnou hvězdu za zneškodnění 42 japonských vojáků pomocí  Johnsonovy pušky na vzdálenost asi 800 yardů (více než 700 metrů). To způsobilo mezi mariňáky o Johnsonovy pušky velký zájem a byla vydána objednávka na vyzbrojení celého 2. praporu. Sériová výroba ovšem neběžela a Johnson tolik zbraní k dispozici neměl, v jeho inventáři se ovšem naházelo zhruba 1 000 pušek, které nakoupili Holanďané, ovšem nikdy si je nevyzvedli. Americká vláda se tedy obrátila na představitele exilové vlády Nizozemské východní Indie, kteří dali souhlas k prodeji 650 pušek ze svých zásob pro potřeby americké námořní pěchoty. Nastala tak ojedinělá situace, kdy byla celá jednotka vyzbrojena puškami, které neprošly oficiální přejímkou, ani nebyly schváleny, mariňáci si je však sami „vydupali“. A když se to povedlo 2. praporu, tak stejné zbraně chtěl i 3. prapor, to již ovšem Holanďané zatrhli a tak byli mariňáci ze 3. praporu vyzbrojeni standardními puškami M1 Garand.

Foto: Melvin Johnson (vpravo) ukazuje svou pušku generálu Marshallovi. Johnsonovy zbraně se daly rozložit snadným odmontováním hlavně, čímž se staly velice skladné - ideální zbraně pro výsadkáře. | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1943 vznikl spojením tří praporů výsadkový pluk americké námořní pěchoty. Ve výzbroji pluku se nacházelo i 242 Johnsonových pušek, zbytek ze 650 zbraní byl uložen v pohotovostních skladech a byly v roce 1944 vráceny Holanďanům, kteří jimi vyzbrojili své jednotky.

Johnsonovy pušky sloužily perfektně až do bitvy o Bougainville, kdy po ukončení bojů byl výsadkový pluk námořní pěchoty zrušen. Mariňáci byli toho názoru, že takovou jednotku nepotřebují a výsadkové operace by měla mít na starosti armáda. Byl vydán rozkaz ke zničení všech nestandardních zbraní, to zahrnovalo kromě kořistných japonských zbraní, také Johnsonovy pušky. Ne všichni to ovšem udělali, například vojín Cliford Goodin  pušku rozebral na několik dílů a po částech ji posílal domů. Dalším byl důstojník Hugo Dunlap, jehož příběh je ovšem natolik zajímavý a spjatý s Johnsonovou puškou, že si ho tu shrneme. 

Foto: Holandští vojáci během pochodu vyzbrojeni Johnsonovými puškami | Wikimedia Commons / Public domain

Hugo Dunlap narukoval v roce 1942, byl zařazen do zálohy a prošel důstojnickým kurzem. V roce 1943 se mladý poručík dobrovolně přihlásil ke 3. praporu 1. výsadkového pluku, se kterým prošel boji na Šalamounových ostrovech a taktéž boji o Bougainville. I on se rozhodl pušku si nechat z prosté logiky, jelikož nikdy zbraň nebyla oficiálně přijata do výzbroje, tedy neexistuje a co neexistuje, nemůže být zničeno! Po rozpuštění výsadkářů převzal Dunlop velení nad rotou C, 1. praporu, 26. pluku, se kterým se vylodil na Iwo Jimě. Během útoku na horu Suribači, se mariňáci dostali pod těžkou palbu, Dunlop se rozhodl nepozorovaně pokračovat v postupu sám a podařilo se mu odhalit několik japonských kulometných hnízd, na které poté navedl námořní dělostřeleckou podporu. Japonské posty byly zničeny a útok mohl pokračovat. Během následujících dvou dnů Dunlop osobně provedl několik dalších průzkumů japonských pozic, na které poté navedl dělostřeleckou podporu, díky čemuž se nakonec podařilo horu Suribači obsadit. Na vrcholku byl ovšem Dunlop raněn a evakuován na Guam a pak na doléčení do Spojených států, kde strávil několik měsíců na lůžku. 
8. prosince 1945 byl Dunlop z rukou prezidenta Trumana dekorován Medailí cti, nejvyšším americkým vyznamenáním za jeho zásluhy o obsazení hory Suribači. Byl také povýšen na majora a kvůli zranění převelen do zálohy a demobilizován. Po návratu domů se 18 let věnoval farmaření a poté až do důchodu pracoval jako učitel.  Hugo Dunlop zemřel ve věku 79 let v březnu 2000. A do své smrti měl  stále svou Johnsonovu pušku! Jako hrdinovi mu totiž dovolili si pušku vzít při evakuaci do nemocnice na Guamu a poté i do spojených států – jelikož puška neexistovala, nebyla tedy v armádním inventáři a nikomu tedy nechyběla. Pušku měl uloženou u sebe doma až do své smrti a rád ji ukazoval svým přátelům a návštěvám.

Johnsonova puška nikdy nebyla oficiálně zařazena do výzbroje americké armády, ovšem zanechala nesmazatelnou a ikonickou stopu v bojích druhé světové války. Byť byla druhá světová válka hlavním bojištěm, zbraně se dostaly i například do Číny, Indonésie a dokonce i na Kubu, ale to už je jiný příběh.

Zdroj: Topwar