Francouzská okupace Tunisu v roce 1881 a zřízení protektorátu nad touto severoafrickou zemí, která jako případný cíl vlastní expanze poutala zájem rovněž v Itálii, byla jedním z impulsů, aby se Itálie v roce 1882 připojila ke spojenecké smlouvě mezi Německem a Rakouskem-Uherskem, známé pak jako Trojspolek. Smlouva, později dále obnovovaná, mířila především proti eventuální agresi ze strany Francie, ovšem zároveň výslovně nikoliv proti Velké Británii. Jistý paradox mohla přitom od počátku vytvářet spojenecká vazba Itálie na Rakousko-Uhersko. Připomeňme vývoj dřívějších desetiletí, kdy v kontextu italského národního sjednocení, tzv. risorgimenta, představovalo Rakousko tradičního vnějšího nepřítele. Vůči habsburské monarchii, k níž dosud spadaly některé především Italy obývané regiony, přetrvávala averze tzv. iredentistických kruhů.

I když byl roku 1887 smluvně vyřešen potenciál třecích ploch mezi zájmy Vídně a Říma na Balkáně, pozitivnější obrat se následně projevil též v italsko-francouzských vztazích, kde v roce 1902 obě mocnosti uzavřely smlouvu, jíž si vzájemně garantovaly neutralitu v případě napadení jedné z nich. A třebaže bylo spojenectví v rámci Trojspolku smluvně potvrzeno opět v prosinci 1912, i na pozadí tradiční averze vůči Vídni lze shledávat postoj Itálie poté, co v létě roku 1914 vzniklé napětí mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem rychle přerostlo ve všeobecnou evropskou, resp. první světovou válku. V realitě střetu dvou bloků evropských států vyhlásila Itálie neutralitu. Zatímco v přilehlých vodách měla francouzsko-britská blokáda Otrantské úžiny, zahájená už v srpnu 1914, držet až do konce války ke sklonku roku 1918 rakousko-uherské válečné námořnictvo uzavřené v Jaderském moři, císařské Německo na přelomu let 1914/15 zintenzívnilo snahy přesvědčit Řím ke vstupu do války na své (a rakouské) straně. Nereálnými by ale v takovém případě zůstaly ústupky Rakouska-Uherska vůči Itálii, která zatím zahájila kurz sbližování s Francií a Velkou Británií. Důležitý tu byl i faktor Ruska, tj. další z předních velmocí Dohody, jež mírnilo obavy Srbska z italských zájmů na Balkáně.

26. dubna 1915 byla v Londýně uzavřena smlouva, která Itálii prakticky přiřadila k Dohodě. Jednalo se o tajný dokument, učiněný z italské strany zcela za zády parlamentu a vlastně jen z iniciativy třech osob, krále Viktora Emanuela III., tehdejšího předsedy vlády Salandry a ministra zahraničí Sonnina. Itálii byl slíben na úkor Rakouska-Uherska zisk Tridentska a jižních Tyrol, Terstu, Istrie a většiny Dalmácie, a kromě toho např. protektorát nad Albánií. Nabízel se předpoklad zisku části turecké Anatólie a také koloniálních zisků, na úkor Německa, v Africe. Povzbuzena takovými vyhlídkami, Itálie vypověděla své závazky vůči Trojspolku a 23. května 1915 vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. V srpnu téhož roku následovalo vypovězení války Turecku, ale teprve v srpnu 1916, tzn. po již více než roku intenzivní rakousko-italské války, rovněž Německé říši.

Psali jsme:Ruská okupace Aljašky a jejich boj s americkými indiány

Foto: Italští vojáci v zákopu, zajatí německými vojáky v počáteční fázi bitvy u Caporetta (12. bitvy na Soči) v říjnu 1917. Průlom italské fronty u Caporetta a všeobecný ústup od Soči následoval výrazný postup německých a rakousko-uherských vojsk na severovýchodě Itálie. I když tehdy dosud vrchní velitel italské armády generál Cadorna sváděl zhroucení italské linie na „stávku vojáků“ (a také později fašistický režim hovořil o důsledku podvratné činnosti „rudých“, komunistických sil v italské armádě), jsou skutečné příčiny porážky shledávány v ryze vojenských aspektech. | Wikimedia Commons / Public domain              

Ostatně, přes další italské vojenské aktivity do roku 1918, válka s rakousko-uherskou monarchií, považující uvedený obrat Říma za „zradu“, byla a zůstala zcela klíčovou. Konflikt se okamžitě projevil na Jadranu, kde už 24. května nad ránem rakousko-uherská námořní flotila bombardovala Anconu a další italské přístavy, načež následovaly obdobné italské akce proti rakouskému dalmatskému a istrijskému pobřeží. Zároveň se otevírala stovky km dlouhá frontová linie v alpském a podalpském italsko-rakouském pomezí. Navzdory zjevným představám italského vedení o postupu a rychlém vítězství, situace zde velmi brzy nabrala (svým způsobem podobně jako už dříve v západní Evropě) formy pozičních zákopových bojů. Zvláštní ofenzivní úsilí už od června 1915 vyvíjeli Italové na východním úseku fronty podél řeky Isonzo (Soča), stékající z Julských Alp především západním pomezím dnešního Slovinska (tehdy součásti rakouské říše) do severní části Jadranu (Terstského, resp. Benátského zálivu). Na více než dva roky, do podzimu 1917, se protáhly krvavé boje ve zdejším hornatém terénu, které si nakonec měly vyžádat asi 300 tisíc životů na italské straně (tj. možná až polovinu všech italských obětí první světové války) a asi 200 tisíc životů na rakousko-uherské straně.

Zhruba dvoutýdenní první bitva na této řece z přelomu června a července 1915 byla jen do prosince 1915 následována postupně dalšími třemi zintenzívněnými střety, bitvami, a další čtyři bitvy jsou zde připomínány v průběhu roku 1916. Nehledě na výraznější pohyby, k nimž mezitím došlo na jiných sektorech fronty (jako rakouská ofenzíva a následná italská protiofenzíva v oblasti jižních Tyrol kolem poloviny roku 1916), italská vojska zde dosáhla některých dílčích úspěchů. V srpnu 1916, během v pořadí 6. bitvy na Soči, dobyla město Gorizia. Další postup na tomto jižním, přímořském úseku sočské linie zaznamenali Italové za 10. bitvy na jaře 1917; a jakkoliv protiútok početně slabších rakousko-uherských sil oddálil scénáře, jakých se rakouská strana obávala (pád přístavního Terstu do italských rukou a případně možnost italského postupu na Lublaň), už 1. srpna 1917 August von Cramon, německý generál působící ve štábu rakousko-uherské armády, informoval německé vrchní vojenské velení o potřebě německé pomoci, se kterou by c. a k. armáda realizovala ofenzívu s cílem opětného ovládnutí rozsáhlejších prostor při Soči (jejíž břehy z obou stran z většiny již drželi Italové) a tak oslabení italského tlaku.

Foto: Oddíly italské armády a československých legií (vpravo) v oblasti fronty na Piavě v roce 1918. Itálie, jež sama chovala vůči Rakousku-Uhersku územní požadavky i na čistě národnostním principu, nakonec podpořila odstředivé tendence též mezi dalšími národy habsburské monarchie. K oficiálnímu souhlasu s vytvořením samostatného československého vojska došlo z italské strany až v dubnu 1918, přičemž počet legionářů zde dosáhl asi 20 tisíc (druhý nejvyšší po Rusku). | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:V duchu „předurčení osudem“: dobrodružství Severoameričana Walkera ve Střední Americe

Při poukazech na faktickou nepřipravenost, s jakou se Itálie zapojila do velkého konfliktu prvořadě se svým severním sousedem, třeba podotknout, že ta zhruba do poloviny roku 1917, kdy se projevil např. i nápadný vzrůst průmyslové výroby ve zmobilizované zemi, výrazně zvýšila svůj vojenský potenciál z kvantitativního i kvalitativního hlediska. Uvádí se zdvojnásobení početního stavu italské královské armády z milionu v polovině roku 1915 na asi 2 miliony na jaře 1917. Zmodernizovala se a narostla síla dělostřelectva, na zhruba 7 tisíc děl většinou středního kalibru a 2 tisíce minometů. Z několika set na 7 tisíc narostl počet těžkých kulometů. Mužstvo bylo vyzbrojeno mj. novými automatickými ručními palnými  zbraněmi Villar-Perosa, považovanými za historicky vůbec první samopal. Jestliže italské letecké síly pod armádním velením disponovaly 30 letouny před polovinou roku 1915, za asi dva roky se tento počet zvýšil na více než 500.

Převahu nad rakouskými protivníky plně odhalila i 11. bitva na Soči, zahájená 17. srpna 1917 na zhruba 80-kilometrovém úseku útokem více než 1,2 milionu italských vojáků v 51 divizích, podpořeným více než 3 700 děly a bezmála 1 890 minomety. Tomu v rakousko-uherských řadách na tomtéž úseku čelilo asi 560 tisíc mužů a přes 1 500 děl. Během bojů, trvajících do 6. září 1917, Italové prolomili centrální úsek rakouské linie, za cenu 46 tisíc padlých, 120 tisíc raněných a 16 tisíc zajatých z vlastních řad. 18. září 1917 nařídil generál Luigi Cadorna, vrchní velitel italské armády, zaujmout obranné pozice pro případ brzké nepřátelské protiofenzívy.

Samo rakousko-uherské velení zatím dospělo k odhadu, že jen stěží se bude moci bránit už jen další italské ofenzívě, a o to naléhavěji nyní vyznívala žádost o pomoc, adresovaná německému spojenci. Německo zprvu odmítlo, neboť z pohledu císaře Viléma II. a německého velení představovala italská fronta v podstatě „soukromou válku“ Rakouska-Uherska, jíž nebyl přikládán význam pro vlastní zájmy. Nicméně, perspektiva možné porážky rakousko-uherského spojence a navíc pro Centrální mocnosti příznivější vývoj ve válce s Ruskem (poznamenaném již pádem carismu v důsledku únorové/březnové revoluce 1917), vedly k tomu, že Berlín přece jen poprvé uvolnil své jednotky na alpská italsko-rakouská bojiště. Předem ale byla dojednána jen dočasná zdejší přítomnost těchto jednotek, s nimiž Němci počítali na následující rok při plánované ofenzívě na západní, francouzské frontě. Už počátkem září 1917 se formovala nová 14. armáda, zahrnující 9 rakouských a 6 německých divizí. V pozici jejího velitele stanul německý generál Otto von Below. Bylo rozhodnuto o rozhodující ofenzívě, soustředěné na severní úsek fronty podél Soči, při jejím horním toku, kde bylo levé křídlo italských vojsk vytvářeno 2. armádou pod velením generála Luigiho Capella. Německo-rakouské velení vsázelo na moment překvapení, a proto byly např. v rámci možností nenápadně přesouvány oddíly 14. armády na bojiště (přičemž mimochodem ani s jejich příchodem celková rakousko-německá dělostřelecká výzbroj, asi 3 300 děl a 650 minometů, nedosáhla množství výzbroje, jakým na sočské frontě disponovali Italové, byť ji Němci a Rakušané koncentrovali na úsecích, pro chystaný útok klíčových). Italové, počítající s takovou ofenzívou, neměli ponětí o skutečném počtu nasazených vojsk.

Dlouho před rozbřeskem 24. října 1917 zahájily německo-rakouské síly ofenzívu, jíž začala bitva, známá jako 12. bitva na Soči, či jako bitva u Caporetta (italský název pro městečko Kobarid, dnes na slovinské straně hranice s Itálií, nacházející se v onom okamžiku za třetí a poslední obrannou linií Italů v severní oblasti sočských bojišť). Nepříliš dlouhý, ale intenzivní úder dělostřeleckými tříštivými a chemickými granáty na italské pozice na dotyčném úseku následoval či ještě provázel postup německých a rakouských pěšáků proti italským zákopům. Činěný ten v nikterak masových vlnách, nýbrž po menších rotách, byl ještě usnadněn hustou mlhou. K rozsáhlému nasazení bojových plynů z německé strany došlo v pánvi Plezzo, kde je připomínána smrt všech vojáků z italského regimentu v lokalitě, jejichž plynové masky byly proti užité směsi fosgenu a difenylchloroarsanu neúčinné. Důležitý cíl Němců a Rakušanů spočinul též v přerušení komunikace mezi jednotlivými italskými armádami podél frontové linie. Zatímco italské oddíly byly nepřítelem mnohdy překvapeny zezadu, německo-rakouské jednotky při svém rychlém postupu údolím Soči během jediného dne, do rána 25. října, ovládly výšiny nad pravým břehem řeky.

Způsoben zásadní průlom italské linie úderem proti Capellově 2. armádě, za nastalé hrozby obklíčení ostatních italských sil vydal generál Cadorna rozkaz k všeobecnému ústupu k řece Tagliamento, tekoucí řadu desítek km západněji, kde měla být vytvořena nová obranná linie. K realizaci toho došlo 26.-27. října; a zatímco masy italských vojáků opouštěly pozice, držené jimi přes dva roky, Cadorna 27. října obvinil 2. armádu z ústupu za nekladení odporu nepříteli, a ostatně, v kapitulantství či tzv. „stávce vojáků“ shledával příčiny stávající vojenské porážky nejobecněji. Situaci Italů komplikovalo, že předem neexistoval plán pro případ obdobného ústupu. Ovšem, kromě chaotického ústupu zbytků 2. armády ustupovaly v jižněji položeném prostoru 3. a 4. armáda přece jen spořádaněji a při schopnostech klást ústupový odpor. Němci a Rakušané pronásledovali Italy k Tagliamentu. K jeho hornímu toku dospěli na přelomu října a listopadu, poté, co mj. dobyli město Udine. Při bojích na nové italské linii, když ráno 3. listopadu překročily německé jednotky i Tagliamento, nařídilo italské velení ústup ještě dále na západ, k řece Piavě.

Na druhou stranu, Němci a Rakušané nedokázali plně zefektivnit jimi samými původně až nečekaný postup na severovýchodě Itálie, s obsazením velké části Benátské nížiny a ohrožením Benátek. Připraveni na podmínky spíše zákopové než mobilní války, boje na Tagliamentu spočívaly jen na německých a rakousko-uherských pěších oddílech, jež daleko za zády nechaly vlastní dělostřelectvo. Masivní ústup asi 1,5 milionu italských vojáků od Soči po průlomu u Caporetta pak vrcholil do konce listopadu 1917 zaujetím nových obranných pozic u Piavy a reorganizací italské armády, v jejímž čele nahradil Cadornu, z rozhodnutí nové římské vlády Vittoria Orlanda, generál Armando Diaz. Zatímco italské ztráty v těchto bojích jsou uváděny na asi 11 tisíc padlých, 29 tisíc zraněných, možná až 300 tisíc zajatých a dalších asi 300 tisíc dočasně rozptýlených ve všeobecném chaosu, spolu se ztrátou většiny děl, minometů a kulometů, celkové ztráty v rakousko-uherských a německých řadách se uvádí na zhruba 50 tisíc padlých a raněných.

Foto: Italské a britské oddíly u opuštěné výzbroje rakousko-uherské artilerie na silnici v alpském údolí Val d´Assa, 2. listopad 1918. Jde o součást závěrečné ofenzívy Itálie (podpořené jejími dohodovými spojenci) za tzv. 3. bitvy na Piavě či bitvy u Vittorio Veneto. Třebaže ve Vídni zatím ještě vládne císař Karel I., rakousko-uherská monarchie se již prakticky rozpadla. Příměřím, uzavřeným následujícího dne, se Rakousko zavazuje k vyklizení jižní části Tyrol, oblasti Soči a západního Kraňska (ve Slovinsku), Terstu a Istrie, Dalmácie a všech jadranských ostrovů. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, Caporetto se v Itálii stalo synonymem porážky a vojenské katastrofy. Průlom italských linií, v němž sehrály na straně Rakouska-Uherska rozhodující úlohu německé síly, podnítil naproti tomu aktivní vojenskou účast dohodových spojenců Itálie na frontě podél Piavy, kam dorazilo několik francouzských a britských pěších divizí. Za významný moment v obraně této linie, držené za francouzské, britské a posléze i americké pomoci, můžeme pak označit odražení rakousko-uherské ofenzívy v červnu 1918. Až 23. října 1918, tj. již ke sklonku války, se generál Diaz odhodlal, při tlaku britského velitele v Itálii lorda Cavana a vrchního velení Dohody, prezentovaného francouzským maršálem Fochem, a nakonec zejména vlastní, italské vlády, jež očekávala maximum územních zisků z blížícího se vítězství, k rozsáhlé ofenzívě proti rakousko-uherským armádám pod velením arcivévody Josepha Augusta v severozápadněji položených regionech a polního maršála Boroeviće von Bojna jihovýchodněji, přímo u Piavy. Přes úspěch rakouského odporu v severnějších hornatých oblastech, rozhodující pro další italský postup bylo v následujících dnech vytvoření předmostí při dolním toku Piavy, kterých dosáhly italské, resp. dohodové síly, jimž veleli lord Cavan a generál Graziani. Během této tzv. 3. bitvy na Piavě či bitvě u Vittorio Veneto dosáhli Italové 2. listopadu opět řeky Tagliamento, ovšem nakonec byla spojena už s příměřím, podepsaným s Rakouskem-Uherskem 3. listopadu 1918 ve Villa Giusta u Padovy. Pokud tato operace může být nahlížena jako vlastně italská pomsta armádě již neexistujícího státu, realitu tehdy už faktického rozpadu rakousko-uherského mocnářství symbolizoval i vstup italských vojsk do Tridentu a Terstu.

Teze o „zmrzačeném vítězství“

Také Itálie, v jejímž případě lze říci, že s koncem první světové války dovršila proces svého národního sjednocení anexí některých rakouských území, patřila od sklonku roku 1918 mezi uznávané vítězné mocnosti. Nicméně, rychle vzaly za své iluze o větším impériu při Jadranu, doprovázející její vstup do války v roce 1915. Itálie, jež předtím proti nepřátelskému habsburskému impériu deklarativně podpořila i emancipační snahy mezi jihoslovanskými národy, byla nepříjemně rozladěna podporou, jakou Francie a USA poskytly Srbsku ve vytváření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), jehož území mělo zahrnout i jí očekávané zisky v Dalmácii, příp. Istrii (a od listopadu 1918 její agenti podporovali rezistenci mezi Slovinci, Chorvaty a Černohorci proti přičlenění k tomuto státu). Už v říjnu 1918, při příležitosti prvního výročí nepřátelského průlomu u Caporetta, naznačil básník, a rovněž mj. letecký pilot a důstojník italské armády, Gabriele D´Annunzio termín „zmrzačené“, tj. nikoliv uspokojivými výsledky provázené vítězství („vittoria mutilata“). Také nejprvotněji na protest proti „nerespektování“ italských zájmů dohodovými velmocenskými partnery v dubnu 1919 premiér Orlando a ministr zahraničí Sonnino předčasně opustili pařížskou mírovou konferenci (i když se pak na tato jednání raději přece jen ještě vrátili).

Foto: Gabriele D´Annunzio (uprostřed s holí) v okruhu svých nacionalistických stoupenců, arditů (původně se jednalo o příslušníky speciálních jednotek italské královské armády) ve Fiume (Rijece) v roce 1919. Právě D´Annunziovi (1863-1938), prvořadě literátovi, je připisováno autorství termínu „zmrzačené vítězství“ (resp., v říjnu 1918 zveřejnil, že „naše vítězství nebude zmrzačené“). V září 1919 vyhlásil připojení Fiume (města tehdy ze značným podílem italského obyvatelstva, ovšem nárokovaném též jihoslovanským státem) k Itálii, což však italský stát, za daných mezinárodních okolností, oficiálně nepřijal. Diktatura, kterou D´Annunzio ve městě nastolil, je vnímána jako přeobraz budoucího fašistického režimu v Itálii, byť se sám ani později přímo k fašistickému hnutí nehlásil. | Wikimedia Commons / Public domain

Rozšířený pocit nedostatečné satisfakce za více než tři válečná léta, poznamenaná možná více než 600 tisíci obětí na životech a nezměrnými náklady, se stal v mnohém určujícím. Plně odpovídalo takovým náladám obsazení jadranského přístavu Fiume (chorvatská Rijeka) tisíci ozbrojených italských nacionalistů v čele se zmíněným D´Annunziem v září 1919. Dodejme, že již v prosinci 1918 se proti požadavkům Itálie na toto město vyslovil president USA Wilson – a koncem roku 1920 proti D´Annunziově diktatuře ve Fiume zasáhl sám italský stát, poté, co se na bázi italsko-jihoslovanské dohody měnilo v samostatný mezinárodní přístav (byť Itálie dosáhla jeho připojení novou smlouvou z  roku 1924, a až po druhé světové válce mělo připadnout Jugoslávii).

Pocitům frustrace pak mohly jen dodávat neúspěchy vojenských akcí, realizovaných (ještě) po skončení světové války. Do září 1920 ztroskotala, i v důsledku místního odporu a malárie, intervence v Albánii, která slibovala podřízení přinejmenším velké části této země pod mezinárodním dohledem italskému protektorátu. Vojenské úspěchy tureckých nacionalistů zmařily v roce 1921 perspektivu italských zájmů v Malé Asii, kde se Itálie podílela na intervenci Dohody v době po válečné porážce (a za rozkladu) Osmanské říše.

Nakonec, vždyť tendence Itálie k posílení vlastního mocenského vlivu a její nastalá rivalita s Francií a ústup se odrazily též v počátcích československého státu. Jak známo, v řadách rakousko-uherské c. a k. armády na italských bojištích v předchozích válečných letech sloužilo i značné množství českých a slovenských odvedenců, a naopak, Itálie se stala jedním ze států Dohody, kde byly ze zajatců zformovány československé legie, bojující na její straně. Již od sklonku roku 1918 působila v mladé Československé republice italská vojenská mise, jejíž velitel, generál Piccione, převzal vrchní velení nad československým vojskem, potýkajícím se s Maďary na Slovensku. Na druhou stranu, v zájmu urovnání právě kompetenčních sporů mezi italskou a francouzskou vojenskou misí v ČSR zval president Masaryk do vlasti Milana Rastislava Štefánika jako ministra vojenství mladého státu (věc vrcholila tragickou havárií italského vojenského letounu, bombardovacího dvouplošníku Caproni Ca.33, na jehož palubě se Štefánik na území ČSR vracel z Itálie, u Bratislavy 4. května 1919); a je také známo, že pod vlivem jasného příklonu k Francii (kurzu, v němž hlavní roli sehrál ministr zahraničí Edvard Beneš) italská vojenská mise zhruba v polovině roku 1919 Československo opustila, a dosavadní pozice italských důstojníků převzali důstojníci francouzští.

Jinou záležitostí může být kupř. míra připomínaného zájmu italské strany na odstranění bronzové sochy někdejšího rakouského vojevůdce Radeckého z Radče (1766-1858), ulité z děl, jež byla před polovinou 19. století ukořistěna sardinské armádě v Itálii, z pražského Malostranského náměstí v roce 1919 - ovšem jistě jde o záležitost, která může dobře zapadat do historického pozadí oné italské „zrady“ vůči Vídni z roku 1915.

Zčásti i v kontextu tezí o „zmrzačeném vítězství“, zklamání z nedostatečných přínosů ukončené světové války z imperiálního či velmocenského hlediska, bychom mohli sledovat vzestup Mussoliniho fašistického hnutí, triumfujícího tzv. pochodem na Řím v říjnu 1922. V realitě tzv. versailleského systému v Evropě po první světové válce, v němž úloha přední síly připadla na Francii, představovala Itálie určité specifikum evropské politiky. Tak jako zde na jedné straně bylo poražené Německo, pokořené dopady versailleské mírové smlouvy (a nemluvě o dalších státech, poplatných od roku 1918 jako poražené), anebo třeba zase sovětské Rusko, v důsledku bolševické revoluce a následných  peripetií od mezinárodního systému izolované, tak zde na druhé straně byla i země taktéž s jistým mocenským potenciálem, patřící sice k vítěznému bloku, avšak kde přinejmenším mezi nacionalisticky orientovanými kruhy existovaly pocity neuspokojení s výsledky z toho vyplývajícími.

Zdroj: britannica