Pokud se bavíme o tzv. jednotkách posledního odporu, jistě se nám všem vybaví nacistický Volkssturm – lidová domobrana složená z válečných invalidů, dětí a starců, jejichž úkolem bylo pod vedením zkušených frontových veteránů zabránit proniknutí Rudoarmějců a západních Spojenců na území Německa. Málokdo však ví, že podobnou jednotku za druhé světové války vytvořilo také císařské Japonsko a my si ji dnes připomeneme.

V březnu roku 1945 japonský ministerský předseda Kuniaki Koiso schválil vytvoření jednotky Kikomin Gijutaj, tedy v češtině Sbor dobrovolníků. Jednalo se o neozbrojenou dobrovolnickou jednotku, jejíž cílem byla hlavně civilní obrana, jako třeba boj s požáry následkem bombardování, či pomoc při evakuaci civilního obyvatelstva. I když měla jednotka v názvu slovo „dobrovolnost“, členství v ní bylo povinné pro všechny muže ve věku od 12 do 65 let a ženy ve věku od 12 do 45 let. Tehdejší výcvik sestával jen z výcviku boje s požárem a základní první pomoci. 

V dubnu 1945 pak japonský kabinet schválil transformaci této nebojové jednotky na bojovou, čímž vznikl Kikomin Giju Sentotaj, tedy Sbor bojových dobrovolníků. Japonsko tak rázem mělo k dispozici 28 milionů potencionálních bojovníků, což je obrovské číslo.

Psali jsme:Štěstí z Kokury: Japonské město, které bylo dvakrát ušetřeno osudu Hirošimy a Nagasaki

Spojenci se soustředili primárně na poražení nacistického Německa v Evropě a válka v Tichomoří pro ně byla druhořadým válčištěm. Jakmile však bylo Německo v květnu 1945 poraženo, jejich pozornost plně přešla na porážku stále vzdorujícího Japonska. V době kapitulace Německa si tichomořské válčiště vyžádalo již 165 000 životů, z toho 46 000 mrtvých Američanů a spojenců a 119 000 Japonců. V tu dobu se bojovalo o japonský ostrov Okinawa, kde se ukázalo, že se Japonsko v žádném případě nehodlá vzdát a bude tvrdě bojovat do posledního živého Japonce. Přestože měli Japonci na Okinawě jen omezené prostředky, dokázali Američanům způsobit velmi těžké ztráty v podobě 12 513 mrtvých a více než 72 000 zraněných a všem bylo již tehdy jasné, že případné vylodění na hlavní Japonské ostrovy bude ještě krutější. V tu dobu totiž mělo Japonsko stále velmi početnou armádu čítající zhruba 7 milionů mužů ve zbrani, kteří se nehodlali vzdát. Japonský admirál Takidžiro Oniši navíc ve svém projevu vypověděl, že Japonsko je odhodláno pro vítězství obětovat dalších 20 milionů lidí. 

Foto: Japonští chlapci se připravují na boj e školní třídě, k výcviku jim slouží mimo jiné i školní lavice | Wikimedia Commons / Public domain

Japonsko si bylo jisté, že nedokáže Američany porazit v boji, proto bylo jejich taktikou způsobit Američanům co největší ztráty, aby se v Americe stala válka natolik nepopulární, že by Američané byli nakonec donuceni přistoupit na mírnější podmínky, než byla bezpodmínečná kapitulace Japonska.

Američané plánovali operaci s názvem Downfall, což byl krycí název pro invazi na hlavní japonské ostrovy ve dvou fázích. Nejprve se 1. listopadu 1945 počítalo se zahájením operace Olympic, masivní obojživelnou operací na ostrově Kjúšú, která by byla třikrát větší, než bylo vylodění Spojenců v Normandii. Po obsazení ostrova Kjúšú se pak 1. března 1946 měla spustit operace Coronet, tedy obojživelný výsadek na ostrov Honšú. Operace Downfall se celkově mělo účastnit téměř 2 miliony amerických vojáků.

Psali jsme:Polské tankové eso Roman Orlik

Pro Japonsko válka ztratila smysl již v roce 1944, kdy se Američanům podařilo obsadit Mariany (především ostrovy Saipan, Tinian a Guam). Z těchto ostrovů totiž startovaly americké těžké bombardéry, které mohly bombardovat všechny významné japonské průmyslové komplexy i zbrojovky. Na ty se Američané ovšem nezaměřili, podle jejich tehdejších informací totiž japonský průmysl kvůli nedostatku surovin již téměř neexistoval, a tak se Američané soustředili na bombardování samotných japonských měst, čímž chtěli podlomit japonského ducha a donutit Japonce k rychlé kapitulaci. To se ovšem nestalo, japonská železnice stále fungovala skvěle a japonské zbrojovky chrlily spoustu zbraní. Japonské letectvo mělo navíc ve svém inventáři stále zhruba 10 700 bojových letounů a na japonských domácích ostrovech bylo ve skladech uloženo zhruba 1 milion barelů leteckého benzínu, tedy dost na vedení 7měsíční letecké války.

Foto: Do obrany Japonska se měl zapojit úplně každý. Ztráty by byly nesmírné. | Wikimedia Commons / Public domain

Nebylo záhodno podceňovat ani samotného japonského ducha, kdy se japonští vojáci jen zřídka vzdávali a téměř vždy bojovali do úplného konce. Například během bojů o Kwajalein v boji zemřelo 98,4 % japonských vojáků, či na Saipanu zemřelo 30 000 japonských vojáků, tedy zhruba 97 % japonské posádky. Z 23 000 japonských vojáků na Iwo Jimě se jich pak  vzdalo pouhých 216. Bylo tak jasné, že Japonci do obrany svého výsostného území vloží všechny své dostupné prostředky.

Japonci si byli dobře vědomi, že Američané dříve či později zaútočí, a tak v úvodu zmíněnou transformací dobrovolnického sboru na jednotky milice chtěli vytvořit masivní bojovou sílu. Složení jednotek bylo podobné, jako u německého Volkssturmu, jednalo se starce, děti, invalidy, kteří měli být v boji vedeni vysloužilými japonskými vojáky v důchodu, nebo lidmi se zkušenostmi se zbraní, jako byli například myslivci.

Úkolem této jednotky byla primárně podpůrná role, tedy budování obranných pozic, obstarávání proviantu či transport japonských vojáků. Počítalo se však s nimi také jako s  vojáky, kteří budou držet druhou obrannou linii, případně doplní ztráty japonské regulérní armády. Výcvik japonské domobrany byl velmi zjednodušený a sestával jen z obsluhy zbraní. Jelikož Japonsko nemělo dostatek střelných zbraní pro vyzbrojení takového množství bojovníků, standardní zbraní těchto jednotek se tak stala bambusová kopí a meče. Od příslušníků Kikomin Giju Sentotaj se očekávalo, že v boji hrdě zemřou a v případě, že se dostanou za americké linie, měli tito bojovníci přejít na partyzánský způsob boje. Jak víme z historie, k americké invazi do Japonska nakonec nedošlo, ale do Japonské kapitulace se tehdy stihlo vycvičit a vyzbrojit více než 2 miliony členů japonské poslední linie odporu.

Foto: Japonské školačky se seznamují s puškami a lehkými kulomety. S nimi pak měli na bojišti zemřít. | Wikimedia Commons / Public domain

Japonci tak tehdy měli obrovskou armádu čítající 6 983 000 vojáků, z toho 3 532 000 bylo přímo alokováno na Japonských ostrovech. K tomu je nutné připočíst ještě další čtyři miliony civilních pracovníků armády, kteří byli také povoláni do zbraně. Další miliony lidí vyzbrojených meči, kopími a granáty sice nepředstavovaly nijak závratnou bojovou hodnotu, avšak jen jejich počet byl děsivý.

Letectvo mělo k dispozici na 10 000 letounů, z toho 7 500 jich bylo předěláno na letouny Kamikadze. Japonské námořnictvo, i když bylo tehdy již prakticky zničené, mělo stále k dispozici 38 ponorek a 19 torpédoborců, k tomu pak stovky sebevražedných člunů a sebevražedných miniponorek, které by v případě invaze útočily na vyloďovací svazky americké pěchoty.

26. července 1945 dopravil těžký křižník USS Indianapolis první atomovou bombu do Tinianu a poté odplul na Filipíny, kde se měl připravit na nadcházející invazi. Jen tři dny po dopravení atomové bomby byl pak křižník USS Indianapolis torpédován a potopen. Japonské námořnictvo bylo tehdy již sice na kolenou, ale v žádném případě nebylo poraženo. 

Američané věděli, že se ztráty na jejich straně v dalších měsících války nebudou počítat v tisících, ale deseti tisících. Pro potřeby zmíněné operace Downfall mělo být do Pacifiku převeleno 15 divizí a 63 leteckých skupin z Evropy, aby zde doplnily 21 armádních a 6 námořních divizí. Američané však počítali, že do Pacifiku bude nutné dopravovat každý měsíc zhruba 100 000 dalších vojáků.

Své bojové síly zvyšovalo samozřejmě i Japonsko. Podle červnové zprávy amerických tajných služeb se mělo na ostrově Kjúšu nacházet 350 000 japonských vojáků, v srpnu 1945 pak mělo toto číslo narůst až na 625 000 japonských vojáků. Ve skutečnosti však Japonsko mělo na ostrově dislokováno na 900 000 vojáků.

Foto: Studenti se učí bojovat s kopími a halapartnami. Dokážete si představit, že útočíte s kopím proti vojákovi vyzbrojeným samopalem? | Wikimedia Commons / Public domain

Plány amerických sil z května 1945 počítaly s 766 700 vojáky, kteří by se zúčastnili operace Olympic, a dalších 1 026 000 se pak v březnu 1946 mělo účastnit operace Coronet. Celkem bylo pro tuto kombinovanou operaci vyčleněno 1 792 700 vojáků. Podle generála George Marshalla by operace stála nejméně čtvrt milionu životů, avšak ztráty by mohly narůst až na jeden milion, a to se bavíme jen o americké straně. Generál MacArthur zase odhadoval, že v prvních 90 dnech přijdou Američané o 110 000 vojáků a další stovky tisíc budou raněni.  Generál Marshall také koketoval s myšlenkou využití jaderných zbraní za postupu amerických sil Japonskem, do listopadu 1945 totiž mělo být hotovo dalších 6 atomových bomb.

Je tedy jisté, že pokud by Japonci nekapitulovali a nakonec by došlo na operaci Downfall, ztráty by byly nesmírné a dosahovaly by několika milionů. Byť se může zdát použití jaderných zbraní proti civilnímu obyvatelstvu v Nagasaki a Hirošimě jako velice kontroverzní, je potřeba si uvědomit, že desítky tisíc obětí dvou jaderných bomb ve finále zabránily smrti dalších milionů lidí.

Zdroj: U.S. Army Center of Military History, Hiroshima Peace Memorial Museum, Odtajněné spisy CIA