Dne 6. října 1973 zahájily Sýrie a Egypt souběžný útok na Izrael. Ten vešel ve známost pod různými názvy, jako například Jomkipurská válka, Říjnová válka nebo Ramadánová válka. Na Golanské výšiny proudily obrněné syrské síly čítající 1400 tanků, podporované 1000 děly a letectvem. Situace vypadala mnoho hodin pro Izrael bezmála jako ztracená.

Foto: Zničený syrský tank T-62 na Golanských výšinách | Wikimedia Commons / CC BY 2.5

Cílem Arabů bylo získat zpět území ztracené během šestidenní války v roce 1967 a v případě úspěchu přejít k porážce a zničení židovského státu. To, co se během války odehrálo, byla jedna z nejvypjatějších tankových bitev v dějinách: bitva v Údolí slz na Golanských výšinách.

Psali jsme:Pád Tenochtitlánu a osvobození milionů lidí od krvavého aztéckého režimu

Egypt a Sýrie, stejně jako Jordánsko, zmobilizovaly své síly a hrozily útokem na Izrael již v roce 1967. V reakci na to však Izrael zahájil preventivní údery proti všem třem protivníkům, zatlačil je zpět a rychle obsadil Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny, které jsou dodnes jeho klíčovou obrannou pozicí proti případnému útoku ze sousední Sýrie.

Navzdory některým varovným signálům v roce 1973 byl útok pro Izrael překvapením. Jom Kipur je nejsvětějším dnem židovského roku a Izraelské obranné síly byly hluboko pod plným stavem – vojáci byli u svých rodin. Na Golanské výšiny ale náhle proudily obrněné syrské síly čítající 1400 tanků, podporované 1000 kusy dělostřelectva a letectvem. Asi 400 syrských tanků byly T-62, v té době nejmodernější sovětské tanky. Zbytek tvořila kombinace starších vozidel T-54 a T-55.

V cestě jim stály dvě izraelské brigády, které měly za úkol zadržet invazi, zatímco byli mobilizováni záložníci k posílení fronty. Byly to 7. obrněná brigáda na severu a 188. brigáda Barak na jihu. Dohromady měly 170 tanků a 70 dělostřeleckých zbraní. Na izraelské frontové linii byla kombinace tanků Centurion (Sho’t) a M-48 a M-60 Patton (Magach).

Počáteční syrský útok zahrnoval tanky na odminování a mostní tanky, které se používaly k odminování izraelských obranných min a překonávání protitankových příkopů. Hlavní tíhu obrany nesla 7. izraelská obrněná brigáda, proti jejímž pozicím postupovalo na 500 tanků a 700 obrněných transportérů nepřítele.

Psali jsme:Kapitán Frederick W. Benteen a bitva u Little Bighornu

Přestože měly nepřátelské jednotky výraznou početní převahu, Izraelcům se podařilo udržet linii a způsobit Syřanům těžké ztráty. Početní převaze dokázali Izraelci vzdorovat díky výhodným obranným postavením, přesné palbě a schopnosti pružně reagovat na vzniklou situaci.

Tu noc bitva pokračovala syrskými útoky a izraelskými protiútoky. Několikrát byly izraelské linie prolomeny, ale vytrvalými protiútoky se podařilo útočníky zatlačit zpět. Těžké boje na severních Golanských výšinách pokračovaly ještě dva dny. Navzdory stále větším ztrátám syrské síly pokračovaly v tlaku.

K 9. říjnu už Izrael chránil severní část země pouze šesti tanky. Když se 7. obrněná brigáda začala stahovat, byla posílena malou silou 15 tanků. Syřané viděli přijíždět čerstvou izraelskou techniku a domnívali se, že jde o předvoj velkých posil. Okamžitě začali ustupovat. Krajinu pokrývaly stovky zničených a stále doutnajících tanků a dalších vojenských vozidel. Tato rozsáhlá destrukce vedla jednoho izraelského důstojníka k tomu, že oblast označil jako "Údolí slz".

Na jižních Golanech se 6. října odhadem 600 syrských tanků pokusilo prolomit linii drženou izraelskou brigádou Barak s pouhými 12 tanky. Obranné minové pole a silná dělostřelecká palba zničily při prvním útoku několik desítek syrských tanků. Přesto syrské síly s drtivou početní převahou pokračovaly v útoku. K vyrovnání šancí byly povolány izraelské stíhačky, ale mnoho z nich bylo sestřeleno nově pořízenými sovětskými protiletadlovými systémy v syrských službách.

Těžké boje pokračovaly až do noci. Izraelci se uchýlili k taktice rychlého úderu a ústupu s omezeným počtem tanků a dělostřelectva, které měli k dispozici. Tato účinná taktika zabránila syrským silám, aby tu noc jižní Golanské výšiny obsadily. Syřané se domnívali, že čelí silnějšímu nepříteli, než tomu bylo ve skutečnosti, a podobně jako na severu i zde tedy sehrálo roli nedostatečné sebevědomí a odhodlání na jedné, a naopak nezdolnost a ochota jít až do krajnosti na straně druhé. Izraelci věděli, že prorazí-li arabské síly do nížiny, dosud nezformované zálohy je patrně nebudou schopny zastavit.

Dne 7. října zahájily syrské tanky další postup. Velitel brigády Barak, plukovník Jicchak Ben-Šoham, už neměl téměř žádné tanky a připravoval se na poslední útok. Bojoval ve vyčkávacím postavení proti postupu, dokud nebyl zabit a brigáda zcela zničena. Poslední odpor brigády Barak a syrská pauza po bitvě ale získaly Izraeli více času. V té době už na frontu proudily izraelské záložní jednotky. Během několika dní se syrský postup změnil v úplný ústup.

Izrael válku (opět) vyhrál, ale za cenu velkých ztrát, které jdou na vrub faktu, že se nechal kompletně překvapit. Sýrie a Egypt byly nuceny ustoupit, ale prokázaly mnohem větší odhodlání než v roce 1967. Válka skončila 25. října 1973 na stejné frontové linii jako v roce 1967. O několik let později Izrael a Egypt podepíší mírovou smlouvu a Sinajský poloostrov se vrátí pod egyptskou kontrolu. Izrael a Sýrie jsou technicky vzato ve válečném stavu dodnes. Ačkoli výsledek války byl pro Izrael pozitivní, došlo v zemi k politickému zemětřesení. 

Vláda Goldy Meirové byla vystavena kritice ohledně nedostatečné přípravy Izraele na válku. Vyšetřovací komise sice věc uzavřela s tím, že její rozhodnutí byla odpovídající situaci a v důsledku Izrael zachránila před porážkou, a premiérčina Strana práce zvítězila ve volbách – nicméně ztratila většinu v Knesetu. Meirová odstoupila z funkce premiérky 11. dubna 1974 a 7. června 1974 se vzdala mandátu.

Zdroj: warhistoryonline