Během dobývání divokého západu Američany byly posledními výspami civilizace pevnosti. Život v pevnostech byl těžký. Vojáky trápila jednotná a nekvalitní strava, která sestávala z chleba, sucharů, brambor, rýže a nekvalitního masa, které bylo často nepoživatelné. Maso si vojáci mohli pochopitelně doplňovat lovem, všude venku však na ně číhali indiáni, což bylo velmi riskantní. V zimě zase napadly tuny sněhu a kvůli velkým mrazům byla v pevnostech velká spotřeba dřeva. Pohyb venku byl kvůli sněhu silně omezený, někdy až nemožný, takže se dřevo muselo zpravidla natěžit ještě před příchodem prvních mrazů. Sekání dříví a sušení sena pro koně byla proto nejčastější činnost, kterou američtí vojáci v pevnostech dělali. Vojáci v pevnostech byli také často hůře vyzbrojeni nežli indiáni, protože vláda na nich šetřila a vojáci tak měli k dispozici pouze jednoranné zadovky, zatímco indiáni většinou vlastnili nejmodernější pušky, které směnili za kožešiny s bílými obchodníky. Vojáci navíc neuměli ani moc dobře střílet, protože armáda šetřila i na střelivu, a když chtěl voják trénovat střelbu, musel si platit náboje ze svého.

Začátkem zimy 1866 řešil tento problém i plukovník Henry Beebee Carrington, který velel pevnosti Fort Phil Kerny a 400 mužům posádky. Plukovník celý rok dělal vše možné, aby vytvořil dostatečné zásoby dřeva, se kterými by jeho muži přežít a každý den vysílal dřevaře s ozbrojeným doprovodem, který měli jediný úkol, zajistit co nejvíc dříví, než udeří zima a sníh zabrání vozům vyjet. Nebylo to nic snadného, protože v lesích u Fort Phil Kerny se na podzim utábořilo 2 000 až 3 000 Oglalů, Arapahů a Čejenů, kteří se jim snažili těžbu dřeva překazit. K plukovníkově velké smůle se mezi domorodci nacházel i jeden z nejobdivovanější a nejtalentovanější indiánský válečník z kmene Oglalů, Tashunca-uitco-Ten, jehož kůň je šílený, známý jako Šílený kůň. A šílený kůň vymyslel mazanou léčku, která způsobí americké armádě těžkou porážku.

Dřevo v okolí pevnosti rychle mizelo a s každým poraženým kmenem se prodlužovala vzdálenost, kterou museli dřevaři urazit, aby získali další kvalitní dříví. Dřevaři a jejich vojenský doprovod za dřívím jezdili po tzv. Cestě dřevařů, komunikací jdoucí paralelně s Bozemanovou stezkou, oddělenou od této cesty nízkým, ale příkrým hřebenem porostlým hustým lesem. Tomuto hřebenu se říkalo Lodge Trail Ridge. Za tímto hřebenem se táhl potok a taky se tam nacházel dřevařský tábor, kde se těžilo dřevo. Tam na dřevaře často útočili indiáni. Vždycky když došlo k boji a krajem začaly práskat výstřely, vyrazil z pevnosti silný oddíl, který přijel dřevařům na pomoc. Armádní jízda ale nejela po cestě dřevařů, nýbrž postupovala po Bozemanově stezce, která byla pro pohyb koní pohodlnější, aby pak na konci Lodge Trail Ridge před potokem kavaléristé strhli koně doleva, kde na mýtině dřeva káceli sekerami dříví. Toho si všiml Šílený kůň a na této skutečnosti vypracoval svůj plán přepadu.

Psali jsme:Saigonská poprava 1968: Fotka, která pomohla k vítězství komunismu v jihovýchodní Asii

21. prosince 1866 měly dřevařské vozy vyrazit na poslední cestu. Plukovník Carrington chtěl původně tuto poslední výpravu za dřevem zrušit, protože o dva dny dříve jeho muži zažili tvrdý indiánský útok, který odrazili s velkým vypětím sil a jen díky statečnosti a zkušenostem kapitána Powella. Když se pak kolona vracela do pevnosti, vojáci si všimli, že ve sněhu jsou stopy stovek a možná tisíce indiánů a plukovník cítil, že něco visí ve vzduchu. Pak si to ale rozmyslel, protože dřeva v pevnosti nebylo pořád dost a Carrington nechtěl riskovat, že budou mrznout. Někdy kolem 11 hodiny v pevnosti uslyšeli vzdálené výstřely a bylo jasné, že dřevaři čelí indiánskému útoku. Carrington dal dohromady silný oddíl složený z 48 pěšáků a 27 jezdců, ke kterým se přidali dva civilisté. Tady je dobré připomenout, že vojáci měli daleko horší pušky než indiáni a tito dva civilisté byli vyzbrojeni henryovkami, takže plukovník doufal, že hodně pomůžou. Oddílu měl velet kapitán Powell, ale když se mužstvo sešlo, přihlásil se kapitán William J. Fetterman, že povede oddíl on. Fetterman byl v pevnosti nový, měl horkou hlavu a toužil po akci. Powell mu své místo přenechal rád, protože mu instinkty říkaly, že něco není v pořádku a tím si vlastně zachránil život.

Když záchranný oddíl zmizel, Carrington si uvědomil, že mezi vojáky není žádný zdravotník, a tak za dřevaři vyslal posádkové chirurga Hinese a dal mu rozkaz, aby vyrazil za dřevaři, a pokud tam bude zbytečný, ať objede hřeben a vrátí se s Fettermanem. Fetterman a jeho muži mezitím pospíchali po Bozemanově stezce na pomoc dřevařům. Sotva opustili bránu pevnosti, hluk boje utichal a před jezdci se objevovaly skupinky indiánů, kteří po nich občas vystřelili a zase zmizeli. Vše tohle bylo součástí plánu Šílené koně. Útok na dřevaře byl jen fingovaný a měl za úkol vylákat vojáky z pevnosti. Indiáni, kteří na dřevaře zaútočili, rychle boj přerušili a přemístili se do lesa Peno Creek, který se nacházel za Lodge Trail Ridge, kde na vojáky počkali v záloze. Šílený kůň a asi tucet indiánů měli vojenský oddíl do léčky nalákat. Šílený kůň vojáky provokoval, ukazoval jim posměšné posunky a jednou dokonce slezl z koně, aby mu prohlédl kopyta. Horkokrevný Fetterman se za skupinou indiánů hnal jako smyslů zbavený a naprosto ignoroval rozkazy.

Foto: Fetterman se za skupinou indiánů hnal jako smyslů zbavený a naprosto ignoroval rozkazy (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Vojáci tak minuli sráz Lodge Trail Ridge i cestu, kterou měli zabočit k táboru dřevařů a mířili dál k Peno Creeku, což plukovníkův rozkaz přísně zakazoval. Přiložil jsem mapku, tam to lze vidět. Jakmile se vojáci dostali za hřeben, přeťaly stovky indiánů vojákům ústupovou cestu a za pomocí zdcátek dali válečníkům ukrytých v lese u Peno Creek signál, že past sklapla. Jako první k potuku dorazila kavalerie s Fettermanem v čele. Oddíl pěšáků postupoval daleko pomaleji a pěšáci, kteří za 50 minut museli urazit skoro 7 kilometrů dlouhou stezku pokryté sněhem, byli na pokraji zhroucení. U potoku se Fetterman rozhodl, že počká na pěchotu, ale sotva jeho oddíl zastavil, vyřítily se z lesa tisíce indiánů. Indiáni rychle překročili potok, rozdělili se na dvě skupiny a obklíčili oba armádní oddíly, které byly od sebe vzdáleny stovky metrů.

Psali jsme:Absurdní americká pravidla boje ve Vietnamu se stala vážným důvodem frustrace amerických vojáků

Jezdci sesedli z koní a snažili se střelbou bránit krytí za vysoké kameny. Pěšáci našli útočiště na nevysokém pahorku, kde zaujali kruhovou obranu. Zpočátku se vojákům dařilo indiánské útoky odrážet, ale vojákům rychle docházela munice a jejich střelba slábla. Toho využili indiáni, kteří jako první pronikli mezi pěšáky a do jednoho je vyhladili. Jezdci podle všeho vydrželi vzdorovat déle, a podle později nalezených těl se pravděpodobně pokoušeli probít k pěchotě. Vojáci, kteří večer dorazili na místo boje, našli kavaléristy zhruba v půli cesty, mezi balvany, kde se jízda začala původně bránit a pahorkem, kde vytvořili obrannou formaci pěšáci. I jezdcům došli náboje a poslední z nich se kvílejícím domorodcům bránili bajonety. Fettermanovo tělo leželo s prostřelenou hlavou a podle armádní tradice se zabil sám. Netrvalo to ani 20 minut a všech 80 mužů, kteří vyrazili s Fettermanem, byli po smrti.

Že došlo k boji, poznali v pevnosti podle výstřelů, které z dály doléhaly až do pevnosti. Když pak dorazil oddíl dřevařů, ve kterém se nacházel i doktor Hines, potvrdily se nejhorší obavy. Hines totiž podle rozkazu dorazil do dřevařského tábora, a tam když ošetřil několik raněných, vylezl na hřeben nad Bozemanovou stezkou, kde viděl, jak dva hloučky v modrých uniformách obkličují tisíce indiánů. Střelba od Peno Creek pomalu pomalu utichala a všem bylo jasné, že dochází k masakru. Carrington musel něco dělat. Vyslal 50 mužů podle velením kapitána Powella, což byli všichni volní vojáci v pevnosti, kteří nedrželi hlídku, aby došli k pahorkům Lodge Trail Ridge, odkud by mělo být vidět na bojiště. Tam se měl Powell rozhodnout, jestli půjde Fettermanovi na pomoc a nebo jestli se vrátí do pevnosti. Powell měl nařízeno, že nesmí reagovat na žádné indiánské provokace a taky nesměl ztratit vizuální kontakt s pevností. Když vojáci vyrazili z pevnosti, ještě pořád byla slyšet střelba, ale jakmile dorazili k prvním pahorkům, zazněl poslední výstřel. Pak se rozhostilo zlověstné ticho. Když pak vojáci vystoupili na pahorky, už mohli jen vidět, jak Oglalové, Čejeni a Arapahové tančí kolem mrtvých, svlékají jim uniformy a dobíjeli vojáky, kteří ještě žili. Mrtvá těla indiáni mrzačili. Vypichovali jim oči, rozřezávali břicha a odsekávali končetiny, aby na věčných lovištích nemohli lovit zvěř a trpěli hlady. Všechny cennosti indiáni naložili na koně a k večeru zmizeli. Armádní oddíl se pak z pahorku přemístil na bojiště, kde vojáci naložili část těl na koně a převezli je do pevnosti. O zbytek přijeli vojáci ráno. Carrington ještě ten den poslal do pevnosti Fort Laramie zkušeného zvěda, aby tam požádal o pomoc. K útoku na Fort Phil Kearny té zimy nedošlo, a i když indiáni měli velkou šanci ji dobýt, zůstali v zimních leženích a oslavovali vítězství. Podle odhadů v bitvě zahynulo 60 domorodců, dalších 300 jich utrpělo zranění z toho třetina mohla být smrtelná. Z Fettermanova oddílu nepřežil jediný muž.

Kapitán Powell a Šílený kůň se setkali ještě jednou, a to o rok později u pevnosti Fort Kearny, kam byl Powell převelen. Zkušený kapitán dostal na starosti oddíl vojáků, kteří měli za úkol hlídat dřevorubce a jejich tábor. Jakmile Powell dorazil do tábora dřevařů, poučen z neblahé skutečnosti z minulého roku, nařídil, ať je kolem tábora z vozů postaven pevný kruh, za který se dá v případě potřeby krýt. Tam měli vojáci a civilisté během indiánského útoku najít úkryt a bránit se, dokud nepřijde z pevnosti pomoc. To se ukázalo jako velmi prozíravé, protože už hned druhý den na tábor zaútočily stovky indiánů, kterým velel Šílený kůň. 30 mužů se bránilo indiánské přesile celý den a velkou pomocí se ukázaly moderní opakovačky, kterými po masakru Fettermanova oddílu armáda vybavila své vojáky. Mezi vojáky vynikal seržant Max Littlman, který v roce 1865 přišel do Ameriky ze střední Evropy a ač uměl anglicky jen pár slov, prodělal výcvik v pruské armádě a uměl skvěle střílet. Littman si po bitvě nárokoval 30 až 40 zastřelených indiánů a čekalo ho povýšení na poddůstojníka. Indiáni na svých koních bezmocně kroužili kolem kruhu z vozů a nedokázali prorazit dovnitř. Indiáni se pokusili vozy zapálit šípy, ale zápalné šípy uhasínaly dřív, než mohly napáchat nějakou škodu a nevyšel ani plán zapálit okolní trávu a obránce vykouřit, předtím pršelo a tráva nehořela. Ztráty indiánů rostly a Šílený kůň své muže odvolal, aby nabrali sílu k poslednímu útoku. Ten přišel po poledni, ale sotva se indiáni dostali na dostřel vojenských pušek a práskly první výstřely, ozvala se rána z děla, která smetla několik jezdců. Z pevnosti dorazila pomoc a Šílený kůň pochopil, že prohrál. Odvolal své muže a zmizel v lese. V této vozové bitvě, jak jí pak říkal americký tisk, zemřelo 6 vojáků a podle odhadu kapitána Powella 60 indiánů a další 120 jich mohlo být zraněno. Odhad mrtvých Oglalů se těžko určoval, protože indiáni zásadně nenechávali své mrtvé a zraněné na bojišti, a to i za cenu vlastního života. Tento zvyk jen tak mimochodem zachránil život i mnoha zraněným americkým vojákům, které z bojiště odvezli indiánští stopaři sloužící v americké armádě.

Zdroj: britannica