V září 1943 se odehrála jedna z nejodvážnějších, ale také nejvíce propagandisticky využitých akcí nacistického Německa – osvobození italského diktátora Benita Mussoliniho z vězení v horském hotelu Gran Sasso. Tato operace přinesla slávu muži, který se stal symbolem nacistických speciálních operací – Ottu Skorzenymu.

Foto: Generál Fernando Soleti (vlevo) s majorem Haraldem Morsem (uprostřed) | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak jsme našli milion říšských marek

V létě 1943 byla Itálie na kolenou. Spojenecká vojska se vylodila na Sicílii, bombardování severu země nabíralo na síle a důvěra v Benita Mussoliniho slábla. Dne 25. července 1943 byl Mussolini zatčen na příkaz krále Viktora Emanuela III. a uvězněn. Nová italská vláda maršála Badoglia začala tajná jednání o příměří se Spojenci, která vyvrcholila oficiální kapitulací Itálie 8. září.

Pro Hitlera to byl šok. Mussolini byl jeho spojenec a pád fašistického režimu ohrožoval celou jižní frontu. Rozhodl se jednat – a pověřil vyhledáním a záchranou Duceho svého nového favorita: poručíka SS Otta Skorzenyho.

Skorzeny zahájil doslova hon na Mussoliniho. Italská vláda přemisťovala svého vězně z místa na místo, aby předešla jeho osvobození. Nakonec byl Duce ukryt ve vysoce zabezpečeném hotelu Campo Imperatore v pohoří Gran Sasso – přístupném jen lanovkou nebo pěšky po strmé horské stezce. Klasický útok byl nemožný.

Německé zpravodajské služby však polohu odhalily a Skorzeny spolu s výsadkáři z Luftwaffe pod velením majora Haralda Morse připravil smělý plán.

Psali jsme:Hrůzy odstraňování min německými válečnými zajatci

Dne 12. září 1943 odstartovalo dvanáct kluzáků DFS 230, tažených dopravními letouny Heinkel He 111. Cílem bylo přistát přímo na malém kamenném plató u hotelu – v nadmořské výšce téměř 2200 metrů. Plocha byla malá, kamenitá a obklopená prudkými svahy – naprosto nevhodná pro přistání. Přesto to byla jediná možnost, jak zaútočit překvapivě a rychle.

Přes riskantní podmínky dokázalo devět z dvanácti kluzáků bezpečně přistát. Výsadkáři se okamžitě rozeběhli k hotelu. Očekávaný odpor se nedostavil – italská stráž byla zaskočena a vzdala se bez boje. Významnou roli sehrál i generál Fernando Soleti z italské policie, kterého Skorzeny přinutil letět s nimi a využil jeho autority, aby předešel střelbě.

Samotný Benito Mussolini byl v dobrém zdravotním stavu, ale psychicky zlomený. Skorzeny ho okamžitě doprovodil k letadlu, které mezitím přistálo na plošině – a právě tato část operace byla možná nejriskantnější.

Letoun Fieseler Fi 156 Storch byl vybrán kvůli svým výjimečným schopnostem krátkého vzletu a přistání. Mohl vzlétnout i z velmi krátkých a nerovných ploch – ale i pro něj byla Gran Sasso výzvou.

Pilot, poručík Gerlach, se s letounem snesl na štěrkovou plošinu mezi přistávajícími kluzáky. S naloženým Mussolinim a Skorzenym čelil přetížení i vysoké nadmořské výšce, kde měl motor výrazně nižší výkon. Navíc byl terén svažitý a letoun musel vzlétnout z kopce dolů, přičemž na konci plošiny hrozil sráz do hlubokého údolí.

Start byl extrémně napjatý. Letoun se sotva odlepil od země a údajně se těsně vyhnul skalní stěně. Skorzeny, který nebyl nijak připoután, později tvrdil, že měl pocit, že „stojí na křídle a čeká, až spadneme“. Nakonec ale Storch bezpečně doletěl na letiště ve městě Pratica di Mare nedaleko Říma. Mussolini byl brzy poté dopraven do Německa.

Úspěch operace měl minimální vojenský význam – Mussolini byl jen stínem bývalého diktátora a nově vytvořená Italská republika byla fakticky německým loutkovým státem. Ale propagandisticky šlo o triumf. Hitler osobně Skorzenymu gratuloval a povýšil ho. Média jej líčila jako superagenta, což Skorzeny s chutí přiživoval.

Ve skutečnosti hlavní zásluhy patřily důstojníkům Luftwaffe – především majoru Morsovi, který celou akci naplánoval. Skorzeny však měl správné instinkty, odvahu a především cit pro efekt – a to ho katapultovalo na výsluní nacistické hierarchie.

Zdroj: palba.cz