Ruský experiment

30 dní ... Vězni, kterým bylo slíbeno, že pokud podstoupí jeden experiment, propustí je na svobodu. Nikdo jim neřekl, že se bude jednat o 30 dní bez spánku, Nikolajevův plyn, silnou závislost, ztrátu osobnosti a konečnou smrt. 

Následující události byly údajně zaznamenány zbývajícími členy týmu vědců, kteří nebyli dopadeni NKVD (KGB).

O věrohodnosti článku se můžeme dohadovat, jako zdroj byl však použit deník, jehož obsah se dostal na veřejnost jen díky úniku informací. Člověk, se kterým autor zdrojové stránky komunikuje osobně a díky kterému tyto informace unikly, zůstává v anonymitě.

Psali jsme:Orlice po válce – poválečné využití německých obrněných transportérů

NIKOLAJEVŮV PLYN

Tato látka byla vyrobena na zakázku, jejím účelem bylo udržet vzhůru vojáky, kteří se museli účastnit i několik dnů trvajících bitev. Vláda by tak mohla buď zredukovat počet vojáků, nebo zvýšit výkonnost současné armády. Plyn získal jméno podle Felixe Nikolajeva - váženého vojáka, jehož (velmi stručná) charakteristika se objevuje v zápisech z deníku. V dnešní době se vylepšené verze Nikolajevova plynu využívají při hypnóze a jako sérum pravdy. Článek pojednává o experimentu, během něhož byl tento "Nikolajevův" plyn použit.

Sovětští vědci během pozdních 40 let (spíše ke konci války, přesný letopočet jsem nikde nenašel) provedli 15 denní experiment, během kterého udržovali 5 subjektů ve stavu bdělosti. Tento pokus je známý pod názvem "The Russian Sleep Experiment". Subjekty, jimiž se nedobrovolně stalo 5 vězňů, kteří byli v průběhu II. světové války označeni za nepřátele sovětského svazu, byly po celou dobu experimentu drženi v hermeticky uzavřené místnosti s regulovaným přívodem kyslíku a Nikolajevova plynu. Bylo velice důležité kontrolovat poměr Nikolajevova plynu a vzduchu, neboť N. plyn se při vyšších koncentracích stává toxickým a pro subjekty by to znamenalo otravu a následnou smrt.

Subjekty byly umístěny v místnosti s velkým množstvím knižních publikací, lůžkem (avšak bez lůžkovin), tekoucí vodou, toaletou a zásobou sušeného jídla v takovém množství, aby mohlo všech 5 subjektů přežít po dobu 1 měsíce (1 měsíc byla původně plánovaná doba experimentu). V době, kdy experiment probíhal, ještě neexistovaly kamery, které by bylo možno kontrolovat a ovládat na dálku přes stěnu, do místnosti byly proto zavedeny mikrofony a vizuální kontakt zprostředkovávalo 5 palců tlustá okna.

PRVNÍCH PĚT DNŮ EXPERIMENTU

Všechno probíhalo hladce. Aby vězni souhlasili s experimentem, slíbili jim za jeho podstoupení a pozitivní výsledky svobodu (samozřejmě to byly lži a na svobodu by je nikdy nepustili). Jejich vzájemné interakce (rozhovory,...) a činnosti byly monitorvány a bylo zjištěno, že diskutují především o svých traumatických zážitcích, které prožili v minulosti. Celkový tón jejich konverzace se v průběhu následujících 4 dnů zhoršoval (= zhoršovala se jejich nálada).
Po pěti dnech začali vězni protestovat proti místu, kde byli drženi, podmínkám, kterým byli vystaveni a proti dalším faktorům. Všichni také začali být silně paranoidní (Paranoia = duševní porucha, vyznačuje se bludy a chorobnými představami o vlastním ohrožení). Přestali spolu komunikovat a namísto toho začali šeptat do mikrofonů a proti sklům (z jejich strany vypadala jako zrcadla). Zvláštní bylo, že se všichni domnívali, že získají přízeň / důvěru vědců tím, že budou donášet na jejich spoluvězně. Vědci to zpočátku vysvětlovali jako vedlejší účinek experimentálního (Nikolajevova) plynu.

DEN DEVÁTÝ

Jeden z vězňů začal náhle křičet. Neustále běhal po místnosti a křičel z plných plic. Tento stav trval neuvěřitelné tři hodiny. Taková námaha hlasivek však způsobila jejich fyzické poškození a i přesto, že se vězeň snažil zoufale dál křičet, vydával už jen občasné skřípavé zvuky.
Patrně nejvíce překvapivé však bylo to, jak na tuto událost reagovali jeho spoluvězni, respektive jak na to vůbec nereagovali. Pokračovali v šeptání do mikrofonů, dokud se do křiku nepustil další vězeň. Další dva vězni pak vzali knihy, stránku po stránce ušpinili vlastními výkaly a lepili je na okna. Ihned poté, co vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé kulomety v německé armádě

DEN DVANÁCTÝ

Vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují správně. Mysleli si totiž, že není možné, aby se z uzavřené místnosti s pěti lidmi uvnitř neozývaly žádné zvuky. Spotřeba kyslíku však naznačovala, že všech 5 subjektů musí být naživu. Objem spotřebovaného kyslíku, který spotřebovali vězni, odpovídal množství, které by spotřebovalo 5 lidí vystavených těžké fyzické zátěži.
Čtrnáctý den ráno se stalo něco, co nikdo nečekal. Vědci se rozhodli, že musí od vězňů získat odpověď za každou cenu, použili proto interní telefon a vyzvali vězně: "Otevíráme komoru, abychom mohli zkontrolovat mikrofony. Odstupte od dveří a lehněte si na zem, jinak budete zastřeleni. Souhlas přinese jednomu z vás svobodu." K překvapení všech jim však někdo velmi tichým hlasem odpověděl: "Už nechceme být osvobozeni."
Mezi vědci a vojáky, kteří financovali a zajišťovali tento projekt, se rozhořela debata o dalším postupu. Po několika marných pokusech o opětovné navázání komunikace se konečně rozhodli komoru otevřít. Stalo se tak patnáctého dne o půlnoci.

DEN PATNÁCTÝ - PŮLNOC

Místnost byla vyčištěna od Nikolajevova plynu a naplněna čistým vzduchem. Hned na to se však ozvaly protestující hlasy vězňů. Tři různé hlasy začaly žádat, ba dokonce prosit o obnovení přívodu plynu. Místnost byla otevřena a sovětští vojáci vstoupili dovnitř, aby z místnosti vyvedli subjekty. Vězni však začali křičet hlasitěji, než kdy dříve a stejným způsobem reagovali i vojáci, když poprvé spařili to, co se v místnosti skrývalo.

Čtyři z pěti subjektů zůstaly na živu, přestože stav, ve kterém se subjekty nacházely, se dal jen těžko považovat za "živé". Zásoby jídla zůstaly od pátého dne netknuté. Odpad (resp. odtok) uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku zesnulého vězně a v důsledku toho se tekoucí voda hromadila na podlaze. Hladina sahala do výše 4 palců a nikdy nebylo přesně stanoveno, jak velkou část z kapaliny na podlaze tvořila krev. Všechny čtyři subjekty rovněž vykazovaly poškození kůže a svalové tkáně. Poškození masa a také kosti trčící ze špiček prstu vězňů napovídaly tomu, že byly rány způsobeny manuálně za použití rukou, nikoli zubů, jak vědci původně předpokládali. Bližší studie zranění, založené na lokalizaci a směrech zranění prokázaly, že většinu (ne-li všechny) zranění si způsobily subjekty samy, jednalo se tedy o sebepoškozování.

Vnitřní orgány, které se nacházely v dutině břišní pod hrudním košem, si všichni čtyři vězni vyrvali z těla. Zatímco srdce, plíce a bránice zůstaly na svém místě, svalové tkáně obklopující hrudní koš byly vyrvány, odhalujíc fungující plíce v hrudním koši.
Všechny tepny i vnitřní orgány zůstaly neporušeny, pouze se nacházely mimo těla subjektů. Vědci viděli, jak zažívací trakt všech čtyř subjektů pomalu tráví svůj obsah. Vzhledem k tomu, že zásob jídla se vězni téměř nedotkli bylo více než jasné, že tráví maso, které si sami vytrhali z těla a v průběhu nocí i dnů pak jedli.
Většina vojáků byla ze zvláštní jednotky, která pracovala přímo pro ústav, i přesto však mnoho z nich odmítlo vrátit se do komory pro vězně. Ti totiž neustále křičeli, aby je nechali v testovací komoře a střídavě prosili a požadovali, aby byl do místnosti znovu zaveden Nikolajevův plyn, jinak prý usnou. Když se vojáci pokusily transportovat subjekty ven z místnosti, narazili na jejich tvrdý odpor - subjekty se pustily do zuřivého boje. Jeden voják zemřel poté, co mu subjekt probodl krk, další voják vykrvácel, když mu další subjekt svými zuby ukousnul varlata a následně poškodil stehenní tepnu.

Celkem 5 vojáků, kteří byli svědky těchto úmrtí spáchalo krátce na to sebevraždu. V zápalu boje si jeden ze subjektů přetrhl slezinu a téměř okamžitě vykrvácel. Zdravotníci se ho snažili zklidnit pomocí sedativ, avšak to se zdálo být nemožné. Dostal dávku séra DMT, která přesáhla desetinásobek běžné dávky a stále se rval jako nezkrotný býk. Mlátil kolem sebe tolik, že jednomu z lékařů zlomil ruku a několik žeber. Když jeho srdce bilo i dvě minuty poté, co vykrvácel, v jeho žilách už proudilo více vzduchu než krve. I poté však pokračoval ve křiku a házel sebou po dobu dalších tří minut, napadal každého, kdo se pokusil k němu přiblížit a neustále opakoval: "VÍC!", stále tišším a tišším hlasem, až nakonec úplně utichl.
Zbývající tři subjekty byly pevně spoutány a převezeny do zdravotnického zařízení. Dva subjekty s neporušenými hlasivkami neustále prosily o Nikolajevův plyn, aby zůstali vzhůru. Subjekt, jenž utrpěl největší poranění, byl přijat na jediný operační sál, který se v budově nacházel. Během příprav na navrácení všech orgánů na původní místo se ukázalo, že je subjekt imunní vůči sedativům, která mu dali, aby se zklidnil. Když přinesli anestetikum, začal se i přes pouta zuřivě bránit. Málem se mu podařilo přetrhnout 4 palce široký kus kůže na zápěstí a to i přesto, že mu v pohybu bránil 200 liber vážící voják.

Na to, aby subjekt uspali, potřebovali jen o trochu více anestetik než bylo zvykem. Ve stejný okamžik, kdy jeho oční víčka klesly se mu však zastavilo srdce. Během pitvy se zjistilo, že subjekt měl v krvi 3x více kyslíku oproti normálním hodnotám. Svalové tkáně, které zůstaly na svém místě, byly značně potrhány a bylo zaznamenáno celkem 9 zlomenin, ke kterým došlo během zápasu s vojáky. Většina zlomenin byla způsobena obrovskou silou, kterou svaly na kosti působily.
Druhý přeživší byl první subjekt, který začal křičet. Jeho hlasivky byly poškozené a nebyl tak schopen protestovat proti zákroku, jediné, čeho byl schopen bylo nesouhlasně třást hlavou, jakmile byly přineseny anestetika. Když však někdo opatrně zmínil, zda-li by nebylo možné provést operaci bez anestetik, pokynul hlavou na souhlas. Po celou dobu zákroku (6 hodin), během kterého byly jeho orgány navráceny na původní místa spolu se zbytky masa a kůže, pak zůstal v absolutním klidu.

Chirurg, který vedl operaci několikrát prohlásil, že by mělo být klinicky možné, aby pacient přežil. Jedna vyděšená sestra, která asistovala chirurgům vypověděla, že se na rtech pacienta objevil úsměv vždy, když se jejich oči setkaly. Po skončení zákroku se začal pacient rozhlížet po místnosti a začal hlasitě chraptět / sípat, když se během zmítání pokoušel promluvit. Shodujíc se, že to musí být něco opravdu důležitého, dali subjektu tužku a papír, aby mohl svoji zprávu napsat. Bylo to jednoduché. "Pokračujte v řezání."

Zbývající dva subjekty podstoupily stejnou operaci, rovněž bez použití anestetik. Lékaři jim však v průběhu operace podávali paralyzující látky. Chirurgové zjistily, že je nesmírně těžké operovat, když se pacienti neustále smáli. Jakmile byli paralyzovaní, mohli chirurgy pouze sledovat očima. Účinky paralýzy však odezněly za nezvykle krátkou dobu a pacienti se tak zanedlouho opět pokoušeli vysvobodit z pout. Zároveň začali znovu požadovat Nikolajevův plyn.
Vědci se také pokusili zjistit, proč se subjekty sebepoškozovaly a proč tolik chtějí zpátky plyn - odpověď byla u všech téměř stejná: "Musím zůstat vzhůru."
Zábrany / ochranné prvky (pouta) u všech tří subjektů byly posíleny a subjekty byly umístěny zpět do komory, čekajíc na rozhodnutí, co s nimi bude dále. Vědci, kteří čelili hněvu ze strany vojáků, kteří zajišťovali experiment, zvažovali možnost euthanasie (= uspání subjektů).

Vrchní velitel, ex-KGB však viděl jistý potenciál a chtěl vědět, co se stane, pokud by subjekty znovu vystavili účinkům Nikolajevova plynu.
Výzkumníci silně protestovali, avšak nakonec se museli podřídit.
Než komoru znovu uzavřeli, připojili subjekty na EEG a vypolstrovali vězňům pouta, aby je mohli mít dlouho nasazená. K překvapení všech se všechny tři subjekty přestaly vzpouzet, jakmile se dověděli, že budou znovu vystaveni plynu. Bylo jasné, že se museli velice přemáhat, aby zůstali vzhůru. Jeden ze subjektů, který mohl mluvit si hlasitě pobrukoval. Subjekt, který nemohl mluvit, napínal i přes pouta ze všech sil své nohy, nejprve levou, pak pravou a pak opět levou, aby nějak zaměstnal svůj mozek a neusnul. Zbývající subjekt držel svou hlavu nad polštářem a rychle mrkal. Byl to první subjekt, který připojili na EEG a vědci užasle pozorovali jeho mozkové vlny. Byly v normálu více než v nenormálu, ale občas z neznámých příčin vykazovaly rovnou čáru. Vypadalo to, jako kdyby opětovně prožíval klinickou smrt. Vědci se všichni soustředili na graf, a tak přihlížející sestra byla jediná, kdo viděl, jak se pacientovy oči zavřely ve stejný okamžik jako spadla jeho hlava na polštář. EEG začalo ihned vykazovat hluboký spánek a pak naposledy zobrazilo rovnou čáru, když se jeho srdce zastavilo.

Poslední subjekt, který mohl mluvit, začal ihned křičet, aby byla místnost uzavřena a napuštěna plynem. Jeho EEG vykazovalo stejné prvky (rovné čáry) jako u předchozího pacienta, který právě zemřel. Velitel vydal rozkaz, aby byla komora se 2 subjekty a 3 vědci ihned uzavřena. Jeden ze tří jmenovaných vědců ihned vytáhl zbraň a střelil velitele mezi oči. Pak obrátil zbraň proti subjektu, který nemohl mluvit a rovněž střelil... Namířil zbraň na poslední subjekt, který byl stále připoután k posteli tak, jak ho vědečtí pracovníci zanechali, když utekli z místnosti. "Nebudu tady zavřený s těmito bytostmi! Ne s tebou!" Křičel na muže připoutaného k posteli. "CO JSI ZAČ?" Dožadoval se odpovědi "Chci to vědět!"
Subjekt se usmál. "Cožpak jsi tak lehce zapomenul?" Zeptal se, "Jsme vy. Jsme chaos, který je v každém z vás, který neustále prosí o svobodu ve vaší nejhlubší zvířecí mysli. Byli jsme to, před čím se každou noc skrýváte ve svých postelích. Jsme to, co se stává tichem, když odcházíte do nočního přístavu (myšleno usínáte), kam nemůžeme jít." Vědec se zarazil. Pak namířil zbraň na srdce pacienta a vystřelil. EEG začalo vykreslovat rovnou čáru, zatímco pacient tiše vydechl......

Zdroj: paranormal.blog.cz