Wolfram Freiherr (svobodný pán) von Richthofen patřil už před druhou světovou válkou k významným představitelům německé Luftwaffe. Narodil se 10. října 1895 v dolnoslezské osadě Barzdorf, v kraji s centrem ve Striegau (dnes polské město Strzegom). Šlechtický status si rodina držela již od 16. století, a např. Wolframův rodný statek vlastnila ještě před pruským záborem Slezska na úkor habsburské monarchie před polovinou 18. století. Jeho stejnojmenný otec (1856-1922) byl pruským poslancem. Pro další kariéru mladého Wolframa von Richthofena mohl být rozhodující vliv jeho strýce Manfreda, generála kavalerie. Ovšem nakonec za příznačný můžeme označit jeho příbuzenský vztah s bratry Manfredem a Lotharem von Richthofenovými, jež se měli proslavit jako německá letecká esa během první světové války.    

Po studiu na reálném gymnáziu absolvoval Wolfram von Richthofen v letech 1911-13 kadetský ústav v Gross-Lichterfelde u Berlína. Po vypuknutí první světové války v létě 1914 sloužil v hodnosti poručíka v husarském regimentu na frontách západní i východní Evropy. Z vlastního zájmu vstoupil v roce 1917 do Císařských vzdušných bojových sil (Kaiserliche Luftstreitkräfte); a po dosažení potřebné kvalifikace byl od dubna 1918 pilotem stíhací letky, v níž sloužil i jeho bratranec Manfred (než ten sám zahynul v boji). Přitom je mu připisováno, v průběhu několika měsíců do konce války, 8 sestřelů nepřátelských letounů.

Podmínky versailleské mírové smlouvy z roku 1919, mj. zakazující poraženému Německu disponovat ozbrojenými leteckými silami, podnítily Richthofena k opuštění vojenské služby. V roce 1920 se oženil s Juttou von Selchow, s níž měl 3 děti (poznamenejme, že jeho syn Wolfram, narozený roku 1922, sloužil pak také jako letec, a za druhé světové války, v roce 1944, skončil evidován jako pohřešovaný u Jasy v rumunském Moldavsku). Počátkem 20. let zároveň studoval strojírenství v Hannoveru, a studia technického směru dovršil v Berlíně v roce 1929, kdy získal titul doktora inženýra. Mezitím, v roce 1923, se vrátil do Reichswehru, tedy armády tzv. výmarské republiky v Německu, opět s hodností poručíka. Povýšen roku 1925 na nadporučíka a roku 1929 na kapitána, ze svých úřednických funkcí, mj. na říšském ministerstvu obrany, se podílel na tajném znovuvyzbrojování Německa v letecké oblasti. Posléze působil po několik málo let v diplomatických službách jako vojenský atašé v italském Římě.

Psali jsme:1. samostatná pěší divize brazilských expedičních sil

Foto: Wolfram Freiherr von Richthofen (vpravo) na snímku z roku 1942. Vlevo od něj Alexander Löhr (1885-1947), jehož v onom roce Richthofen nahradil v pozici vrchního velitele Luftflotte 4. Dodejme, že Löhr sloužil již v rakousko-uherské c. a k. armádě a posléze v silách Rakouské republiky. Do řad Wehrmachtu, resp. Luftwaffe vstoupil po tzv. anšlusu Rakouska v březnu 1938. Za bombardování Bělehradu v dubnu 1941 byl po druhé světové válce jako válečný zločinec odsouzen a popraven v Jugoslávii. | Wikimedia Commons / Public domain

V říjnu 1933, již po mocenském nástupu nacistů, se vrátil přímo k vojenskému letectvu, které do roku 1935 přijalo, pod vrchním velitelstvím Hermanna Göringa, oficiální název Luftwaffe. Za působení na říšském ministerstvu letectva byl v roce 1934 povýšen na majora a v roce 1936 na podplukovníka. V lednu 1937 byl jmenován náčelníkem štábu Legie Kondor, jež se pod velením generála Huga Sperrleho zásadním způsobem podílela na německé intervenci v občanské válce ve Španělsku na straně povstalců, vedených generálem Frankem. Právě Richthofenovo rozhodnutí, v součinnosti s frankistickým generálem Molou či náčelníkem jeho štábu plukovníkem Vigónem, stálo za bombardováním baskického městečka Guernica, realizovaným desítkami letadel Legie Kondor a také italské Aviazione Legionarie 26. dubna 1937. Útok, který vyvolal negativní ohlas ve světě, si vyžádal možná přes 1,5 tisíce obětí na životech, téměř 900 raněných a zničil asi 70 % budov ve městě. Záměrem bylo jistě otřást z psychologického hlediska odporem Basků proti španělským nacionalistům, ale obecně zde byly přítomny prosté experimentální účely – v době, kdy masivní letecké údery na civilní objekty představovaly vlastně ještě novum. V říjnu 1937 se Richthofen vrátil do Německa; ale, povýšen na plukovníka a poté, v listopadu 1938, na generálmajora, se jako operační velitel Legie Kondor znovu objevil ve Španělsku. Tam zůstal do května 1939, čili až do doby po Frankově triumfu v občanské válce.

Nejobecněji experimentování, resp. zkušenosti ze španělské občanské války vedly Luftwaffe k důrazu na taktiku těsné podpory letectva pozemním vojskům, což pak bylo zúročeno a dále rozvinuto hned v počátcích druhé světové války, s německým útokem proti Polsku v pátek 1. září 1939 – a kdy ostatně již v onom prvním dni Luftwaffe prokázala svou nespornou převahu v polském vzdušném prostoru. Může být přirozené, že důležitou roli v tom hrál zrovna Richthofen, prosazující např., v zájmu operační účinnosti, letecké údery po větších skupinách (30 až 40 letounů). Nacházejíc se tehdy v pozici velitele speciální letecké divize, jež podporovala postup německé 10. armády generála von Reichenaua ze Slezska, rovněž hlavní důstojníci jeho divizního štábu patřili k veteránům z nedávného španělského bojiště. Za rychlého postupu německých sil v Polsku se jeho zájem soustředil na zdokonalení koordinace s pozemními silami, kromě dalšího už také proto, aby se v nepřehledné situaci zabránilo opakujícím se mylným útokům Luftwaffe na vlastní, pozemní jednotky Wehrmachtu. Provedl osobní průzkum bojiště, zahájil osobní, takřka každodenní koordinaci s hlavním stanem generála Reichenaua nebo navštívil velitelství 1. pancéřové divize, postupující v boji s polským armádním seskupením „Kraków“ v předním sledu celé 10. armády. Zároveň pocítil výrazný logistický problém, když se v realitě tzv. bleskové války letectvo zhostilo zásobování prvořadě postupujících pozemních složek armády (přičemž asi nejakutnější, spíše než třeba případ potravin či munice, se tady ukázalo zásobování pohonnými hmotami, aby se udrželo dosavadního tempa postupu pancéřových a motorizovaných jednotek), avšak když i akceschopnost jeho vlastní letecké divize, zabírající s postupem 10. armády opravovaná polská letiště, limitovala závislost na přísunu pohonných hmot a munice. Ten zajišťovaly transportní letouny Junkers Ju 52 z Luftflotte (Vzdušné flotily) 4, pod velením generála Alexandera Löhra, bývalého velitele rakouského vojenského letectva, jenž byl nyní i Richthofenovým nadřízeným.

Jakkoliv měly být podle plánů prvotními terči německých leteckých úderů polská letiště a dále železnice a mosty, v zájmu snížení mobility polských vojsk, ihned se zahájením invaze časného rána 1. září 1939 uskutečnily letouny Richthofenovy divize nálet na městečko Wieluń, což se pak ještě týž den opakovalo ve dvou dalších vlnách. Ve městě a nejbezprostřednějším okolí se přitom nenacházely žádné vojensky důležité cíle, byť sám Richthofen, podle svého deníku, předpokládal, že by tam snad mohla sídlit polská divize. Dodejme, že oddíly z regimentů, spadajících pod polskou armádu „Lódź“, se zrovna nacházely jihozápadně od města, směrem k hranici s tehdy německým Slezskem, jakož i severovýchodně od něj, a že ve východněji položeném prostoru se táhla polská obranná linie podél řeky Warta (a ostatně, zatímco vojáci 1. lehké divize německé 10. armády vstoupili do trosek městečka až 2. září, rovněž ještě 1. září odpoledne letka štuk kapitána Sigela, tatáž, jež ráno realizovala první bombardování Wieluně, zaútočila na pozice polských jednotek v lese 5 km severovýchodně odtud). Podle značně se rozcházejících tvrzení či odhadů mohly nálety na Wieluń stát životy asi stovek lidí, a srovnáván tento případ s případem španělské Guerniky roku 1937, též on se pak stal vydáván za příklad vzdušného terorismu, a za vlastně první německý válečný zločin za druhé světové války. Je zjevné, že i zde hrálo z německé strany významnou roli experimentování – jež se mělo hlavně týkat možností dalšího využití hloubkových bombardérů Junkers Ju 87 B (známých jako Stuka, z něm. Sturzkampfflugzeug). Objevily se např. i spekulace, do jaké míry chtěl Richthofen obyvatelstvo Wieluně prostřednictvím vzdušného teroru demoralizovat – v narážce na nejasnost kolem pravdivosti tvrzení, že už zde štuky z letek jeho 1. skupiny disponovaly tzv. Jericho-Trompete, sirénami, právě tímto typem letadel při jejich střemhlavých útocích použitých vůbec poprvé, a jejichž příznačný zvuk měl, jako psychologický instrument, vnášet paniku mezi civilní obyvatelstvo a vojáky v prostoru, vystaveném útoku.

Psali jsme:Spojenecké přípravy na vylodění ve Francii málem zhatil autor křížovek. Britská MI5 si nad nimi dlouho lámala hlavu

Foto: Guernica ve španělském Baskicku po náletu, uskutečněném v první řadě německou Legií Kondor a za rozhodující Richthofenovy iniciativy 26. dubna 1937. I když ani v případě španělské občanské války nešlo o první letecký útok na městské  objekty, případ dosáhl značné mezinárodní publicity, a stal se vnímán možná až jako jistý mezník, pokud jde o jednu z charakteristik válečných konfliktů v následujících obdobích. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, o faktickém setření rozdílů mezi vojenskými a nevojenskými cíli v Richthofenově pojetí může svědčit i jeho přesvědčení o účinnosti masivního bombardování Varšavy na podlomení polské morálky. Současně si stěžoval na neefektivitu vzájemně nekoordinovaných leteckých útoků, když letadla Luftflotte 1 udeřila na polské hlavní město dříve než jeho, a při setkání s Hermannem Göringem v polské Radomi vznesl, že na jeho vlastním velení by měla spočinout vzdušná operace proti Varšavě. 25. září 1939, nedlouho před kapitulací Varšavy, obklíčené již německými vojsky, řídil se všemi dostupnými prostředky nálet na město. Při něm jeho jednotky svrhly asi 632 t vysoce explozivních a zápalných bomb.

Na podzim 1939, po pádu Polska, se rozšířená divize generálmajora Richthofena změnila v VIII. letecký sbor. Poučen z nedostatků spolupráce s pozemními jednotkami za polského tažení, nechal Richthofen např. zavést radiové spojení do obrněných vozů, jež jeho sbor dostal k dispozici, a což slibovalo jejich efektivní kooperaci s předními liniemi pancéřových jednotek. V součinnosti s veliteli pozemních sil se podílel na reorganizaci protiletadlového dělostřelectva (vytvoření 2. protiletadlového sboru), složky, která měla mít rovněž vliv na úspěch německého tažení v západní Evropě, chystaného za situace tzv. „podivné války“ s Velkou Británií a Francií. V tom od května 1940 VIII. letecký sbor podpořil postup Wehrmachtu Belgií a severní Francií, a nakonec, na Richthofenovu žádost danou říšskému maršálu Göringovi, kryl z boků postup tankových jednotek generála von Kleista směrem k Lamanšskému průlivu. Zatímco 17. května 1940 obdržel Richthofen vyznamenání „Ritterkreuz“ („Rytířský kříž“), jeho letouny přispěly k odražení útoku francouzských tanků proti von Kleistovi a působily ztráty francouzské pěchotě a dělostřelectvu. V červenci 1940, ještě před zintenzivněním letecké, pro Luftwaffe ve výsledku neúspěšné bitvy o Británii, dosáhl hodnosti generála letectva.

Foto: Německý bombardér Heinkel He 111 shazuje bomby na Varšavu, září 1939. Richthofen hájil ideu masivních leteckých úderů na Varšavu jako prostředku k urychlení porážky Polska, a sám byl strůjcem náletu na polskou metropoli z 25. září 1939 (byť zahraničním tiskem tehdy uváděné údaje o jeho destruktivních účincích, 20-40 tisíc zabitých osob a více než 10 % budov ve městě zničených, se zdají být značně nadnesené). Na druhou stranu, bylo obecně uznáváno, že k úspěchu německé bleskové války proti Polsku přispěly třeba taktické údery Luftwaffe (a konkrétně i Richthofenovy divize) na polské pozemní síly; a s ohledem k dalšímu vývoji mohlo být podstatné např. i to, že obecně přijímanou normou se stal důraz na prohloubení koordinace letectva s pozemními silami Wehrmachtu. | Wikimedia Commons / Public domain

V době před zahájením německého balkánského tažení v dubnu 1941 byl jeho sbor přesunut do Rumunska, aby poté podpořil akce proti Jugoslávii a Řecku. Projevilo se to v podílu na několikadenním bombardování Bělehradu od 6. dubna 1941 (při němž zahynulo asi 17 tisíc civilistů, a za něž měl být později, v roce 1947, velitel Luftflotte 4 a stále Richthofenův nadřízený Alexander Löhr v Jugoslávii odsouzen k smrti a popraven), a v náletech na Krétu v květnu 1941, před německým dobytím ostrova na britských a řeckých oddílech. V červenci 1941 se Richthofen, jenž si pro svou profesionalitu a vedení získal uznání i přímo u Adolfa Hitlera, dočkal vyznamenání „Eichenlaub“ („Dubové ratolesti“). V únoru 1942 byl povýšen na generálplukovníka.

Od března 1942 podporoval Richthofenův sbor na sovětské frontě operace skupiny armád „Střed“ („Mitte“) a posléze „Jih“ („Süd“). Počátkem července 1942 realizoval masivní bombardování krymského přístavního města Sevastopol, odolávajícího již přes 8 měsíců německému obklíčení, než toto město 4. července dobyla německá 11. armáda generálplukovníka Ericha von Mansteina. Následně, a to už ve funkci vrchního velitele Luftflotte 4, sehrál Richthofen významnou úlohu v německém tlaku na Stalingrad. 23. srpna 1942 zahájila jeho letadla nepřetržité dvoudenní bombardování povolžského města, nesoucího jméno po samotném sovětském vůdci. Přitom provedla 2 tisíce bojových vzletů a nálety připravily o život asi 25 tisíc civilistů (anebo ještě více s nálety v dalších dnech). Zatím 24. srpna první předsunuté jednotky německé 6. armády generála Friedricha von Pauluse pronikly na severních předměstích Stalingradu k Volze. Richthofen si tehdy po vlastním přeletu nad bombardovaným městem do deníku poznamenal mj., že „Stalingrad je zničen a nenacházejí se v něm žádné cíle, které by stály za to“.

Přesto na Pauluse naléhal, aby lépe využil jeho letecké podpory a aby využil situace, dokud jsou oddíly sovětské Rudé armády, bránící město, početně relativně slabé. K městskému centru však pronikly hlavní síly 6. armády teprve počátkem září. Za situace, kdy nad Stalingradem probíhal rovněž boj o vzdušnou převahu (k počátkům bitvy v srpnu 1942 sovětské údaje hovořily o tom, že Němci na tomto úseku nasadili 1 000 letounů, kdežto na straně sovětských armád bylo letounů necelých 400), znepokojila Richthofena koncentrace početných sovětských sil v širším stalingradském prostoru. Když ty 19. listopadu 1942 zahájily operaci, jež po několika dnech ústila v obklíčení zhruba 260 tisíc německých (a též rumunských, příp. i chorvatských) vojáků, déšť a krupobití bránily v efektivních vzdušných zásazích proti útočícím sovětským frontům, dohromady o asi 750 tisících vojácích.

Na Richthofenově flotile spočinulo letecké zásobování obklíčené 6. armády, třebaže sám její velitel poukazoval na nedostatek letadel pro takový úkol (lze dodat, že velká část německých transportních letadel se tehdy nacházela ve Středomoří, v reakci na vylodění západních Spojenců v severní Africe od 7. listopadu 1942). Namísto denně požadovaných 300 t materiálu (munice, pohonných hmot, potravin atd.), bylo za den shazováno v průměru jen asi 90 t. Fungování leteckého mostu komplikovaly nepříznivé zimní počasí a akce sovětského letectva. Pokus o vyproštění vojsk z tzv. stalingradského kotle, realizovaný německými silami pod Mansteinovým velením, selhal – a jejich zásobování se ještě jen nutně zhoršilo, když do rukou Rudé armády padly hlavní Němci využívané letecké základny Morozovskaja a Tačinskaja, v prostoru stovky km západně od Stalingradu. Nicméně, k 30. lednu 1943, dni 10. výročí jmenování Hitlera německým kancléřem, byl Richthofen jmenován polním maršálem, spolu s generály Paulusem (jak známo, těsně před jeho kapitulací v jižní části stalingradského kotle, předznamením sovětského vítězství u Stalingradu jako takového), a von Weichsem a von Kleistem, kteří tehdy veleli skupinám armád A a B na jihu Ruska.

V květnu 1943 se Richthofen připravoval k podpoře plánované německé letní ofenzívy u Kurska (a současně se připomínají jeho ambice zaujmout post šéfa generálního štábu Luftwaffe). Avšak i jeho pověst krizového manažera stála 26. června 1943 za jeho jmenováním vrchním velitelem Luftflotte 2. Jejím operačním prostorem bylo Středomoří, resp. Itálie, kde se radikálně měnila situace v důsledku událostí zhruba mezi červencem a zářím až říjnem toho roku (vylodění Spojenců na Sicílii a později i v kontinentální Itálii, sesazení Mussoliniho v Římě a postupný přechod nové vlády maršála Badoglia na stranu Spojenců, německá okupace větší části země). Jím převzaté síly, postavené k dispozici nakonec vrchnímu německému veliteli v Itálii polnímu maršálu Albertu Kesselringovi, ale již rozhodně nedokázaly zabránit vzdušné převaze Spojenců, v první řadě USA a Velké Británie. Na jaře 1944 přijel Richthofen z Itálie do Německa, aby osobně podal zprávu Hitlerovi o zahájení ofenzívy Spojenců u Monte Cassina a americkém postupu z předmostí u Anzia, na tyrhénském pobřeží jižně od Říma (kde se americká 5. armáda vylodila už 22. ledna 1944). Většina zbývající části Luftflotte 2 byla pak přesunuta do Francie, tváří v tvář Spojencům, kteří se v červnu 1944 vylodili v Normandii.

Ke konci října 1944 opustil Richthofen svou velitelskou funkci v důsledku mozkového onemocnění, a posléze byl přeložen do rezervy. 12. července 1945, čili nedlouho po totální porážce nacistické Třetí říše a ukončení druhé světové války v Evropě, podlehl, jako americký válečný zajatec, mozkovému nádoru na klinice v hornorakouském Bad Ischlu – ve věku nedožitých 50 let.

Wolfram von Richthofen, oceněný během své kariéry nejen německými, ale i španělskými a rumunskými vyznamenáními, je považován za jednoho z průkopníků taktické a operační letecké války Německa za druhé světové války, přičemž klíčovými tu byly už jeho zkušenosti z občanské války ve Španělsku. Již před rokem 1939 se podílel na budování Luftwaffe, a také jsou zmiňovány jeho aktivity na vývoji nových letounů, jako stíhačky Messerschmitt Bf 109 a bombardéru Heinkel He 111. Ze své velitelské pozice přispěl k úspěchům německého blitzkriegu let 1939-41. Při metodě masivních vzdušných úderů proti civilním cílům, kterou s jeho jménem můžeme spojit (jak dokládal už v roce 1937 případ Guerniky, a poté řada dalších příležitostí, počínaje polským tažením v září 1939), a která je vydávána za důkaz jeho bezskrupulózní povahy a případně svádí k jeho následnému označení jako válečného zločince, může se podsunout, že šlo o záležitost, jež se v průběhu druhé světové války, se strategickou leteckou ofenzívou západních Spojenců, měla tolik obrátit proti samotnému Německu. Bývá připomínána Richthofenova loajalita vůči Hitlerovi, příp. shoda v přesvědčení a důvěra, snad až naivní, ve svého Vůdce. I to je jeden z důvodů, proč může být prezentován až jako typický představitel vojenské elity režimu, jehož zhroucení přežil, v důsledku své předčasné (a vlastně nikoliv násilné, event. přímou nehodou způsobené) smrti, jen něco málo přes dva měsíce.

Zdroj: britannica.com