V období středověku vzniklo mnoho účinných zbraní. Některé exempláře se ukázaly tak účinné a oblíbené, že se používaly po celá staletí. Jednou z těchto zbraní je i řemdih. Tato zbraň v sobě snoubila děsivý vzhled a smrtící účinnost. Problém je v tom, že zranění a smrt nepřinášela jen nepříteli, ale často i svému nositeli.

Foto: Řemdih v sobě snoubil děsivý vzhled a smrtící účinnost | Shutterstock

Řemdih, známy též také morgenstern (jitřenka), je zbraň pro boj na blízko. Nejčastěji se jedná o těžkou kouli (někdy též ovál, či jiný příbuzný tvar) připojený pomocí řetězu k dřevěné nebo kovové násadě. Koule bývala často osazena taktéž hroty, které se používaly i na jiných soudobých zbraních, jako byly kyje, palcáty, či kropáče. Na těch ovšem nebyla koule přidělána pomocí řetězu, ale byla k násadě pevně přichycena. 

Psali jsme:4 tváře země tisíce jezer aneb Finsko v Pokračovací válce

Foto: Novodobá replika řemdihu |  Wikimedia Commons / Public domain

Německý název morgenstern je odvozen od samotného vzhledu zbraně, jejíž bojová hlavice opravdu připomíná hvězdu. Podle některých historiků je pojmenování morgenstern i jakýmsi druhem humoru, Němci totiž tento výraz v té době používali i jako pozdrav „dobré ráno“. Například Vlámové své bodné zbrani podobné našemu kopí říkali Goedendag, tedy „dobré poledne“.

Morgenstern u nás rozdělujeme na další dvě podkategorie, a to řemdih a palcát, Němci ovšem pro obě zbraně měli jeden název, my si však popíšeme i klasický palcát. Ve středověku se jednalo o velice rozšířenou zbraň, která byla levná a nenáročná na výrobu, proto byla tato zbraň oblíbena i mezi lupiči a lapky. Nejjednodušší palcát bylo možné zhotovit z opracovaného kusu dřeva, na jehož jednom konci byly umístěny kovové hroty, které trčely do všech stran.

Foto: Řemdih a palcát na panství Pilaszkow v Polsku | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Katastrofa u Anzia - během tří dnů byli útočníci obklíčeni třemi pancéřovými divizemi

Řemdihy se nejvíce rozšířily v německy mluvících zemích na počátku 14. století, kdy jimi byla vyzbrojena jak kavalerie, tak pěchota. Brzy se ovšem tyto zbraně rozšířily do celé Evropy, a to hlavně díky snadné a levné výrobě a vysoké účinnosti. Jistou unikátností může být fakt, že se jednalo o zbraň, kterou disponovalo jak nejchudší obyvatelstvo, tak králové, lišilo se pouze zpracováním.  A právě zpracováním můžeme morgensterny rozdělit do tří základních kategorií – vojenské, rolnické a dekorativní. První kategorie, vojenské morgensterny, byly kvalitně vyrobené řemdihy a palcáty určené pro pro profesionální vojsko, vyráběly se i pro městské sklady a povětšinou se jednalo o kvalitně zpracovaný kus, který v boji vydržel. Rolnické morgensterny byly levné „samodomo“ kusy, kdy se často jednalo o hrubě opracovaný kus dřeva, do kterého byly vtlučeny hřebíky. Dekorativní morgensterny pak byly profesionálně vyhotovené kusy, které však nebyly primárně určeny na boj. Tyto kousky vyráběli jen ti nejlepší zbrojíři, a zbraně byly často vykládány zlatem, či stříbrem, či byly opatřeny nějakými dekorativními vzory.  Spíše než o bojovou zbraň se tak jednalo o dekorační kus, či symbol moci, kdy například v Čechách tyto zbraně sloužily k označení hodnosti (dekorativními palcáty disponovali např. husitští zemané). 

Z technického hlediska nebyl proces výroby morgensternu náročný. Náročnější byl, pokud morgenstern disponoval kovovou bojovou hlavicí s hroty, které se vkládaly do hlavy nejčastěji zatepla a staly se pevnou součástí zbraně. Teoreticky se jednalo o dokonalou zbraň – vzhled byl děsivý a setkání s ním nebylo příjemné, což působilo i na morálku nepřítele. Zároveň se jednalo o ničivou zbraň, kdy byly hroty schopné prorazit, za použití dostatečné síly, i kroužkovou zbroj a pokud s řemdihem  máchl jezdec v sedle dostatečně rázně, bylo možné prorazit i plátovou zbroj. 

Foto: Vyobrazení řemdihu v manuálu Bellifortis | Wikimedia Commons / Public domain

Jak již bylo zmíněno, mezi hlavní  výhody zbraně patří jednoduchost výroby. Například husité velice často využívali okované cepy, kdy se jednalo o standardní zemědělské nářadí, které se následným okováním změnilo snadno na smrtící zbraň, kterou bylo možné vybavit velký počet vojáků za minimální náklady. Další výhodou bylo, že povolaní rolníci věděli, jak s cepem zacházet, takže odpadla starost s výcvikem, který by museli rolníci podstoupit, pokud by jim byl vydán například meč.

Použití bylo opravdu primitivní a brutální, proti kterému existovalo jen málo ochrany. Díky tomu, že řemdih disponoval bojovou hlavicí (česky také tlouk), bylo možné spolehlivě útočit i na nepřítele vybaveného štítem. Koule na řetězu totiž obkroužila štít a zasáhla nepřítele do hlavy, či ruky, což způsobilo otřes mozku či smrt. Zásah do ruky pak často způsobil její zlomení.

Foto: Řemdihů existovalo mnoho druhů | Wikimedia Commons / Public domain

Kvůli řetězu již nešlo rozmáchlý útok zastavit, což znesnadňovalo taktické použití v boji. Pokud protivník provedl úhyb, následovalo promáchnutí, které mohlo zasáhnout samotného nositele zbraně, případně jeho spolubojovníka stojícího opodál. To se často stávalo při hromadném použití cepu, kdy bojovníci zběsile máchali kolem sebe a často tak nechtěně zasáhli či usmrtili i své spolubojovníky. U dlouhých řemdihů, či cepů, se také ukázala jejich nízká bojová hodnota při těsném souboji, kde nebyl dostatek místa na nápřah. Pokud byly ostny opravdu ostré, mohly se hluboko zarýt do nepřátelského štítu, či se zamotat do výzbroje protivníka, kdy následné vyproštění zbraně stálo cenné vteřiny, které často rozhodovaly mezi životem a smrtí. 

Ostnatý řemdih či palcát bylo také složité přepravovat, jelikož ostny nešlo odmontovat a neexistovalo žádné pouzdro. Pokud měl voják například palcát přidělaný za opaskem, po cestě zakopl a spadl na ostnatý tlouk, poranil se. 

I když se jednalo o zajisté skvělou zbraň, v praxi se ukázala její dvojsečnost, kdy byla zbraň smrtící jak pro nepřítele, tak i často pro svého nositele. Palcáty a řemdihy začaly ustupovat z bojišť až s větším rozšířením střelných zbraní a ústupem od zbroje. Nicméně řemdihy a palcáty se využívaly až do 17. století. Hrozivé znovuzrození pak zažily během první světové války, kdy se jednalo o levnou a rychlou zbraň pro boj v zákopech, kterou využívali především němečtí a rakousko-uherští vojáci. 

Foto: Řemdihy a palcáty zažily znovuzrození během první světové války, kdy se staly hrozivou zbraní během bojů v zákopech. | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: TopWar