Malé vzpoury proti vládám se povstalcům málokdy vydaří. O to složitější je jejich pozice, čím větší a mocnější je země a režim, proti kterému se postaví. A to i v případě, že cílem revolucionářů není nahradit totalitní režim demokratickou vládou, ale naopak nastoupit přísnější, fundamentalistický kurz. To byl přesně případ Valerije Sablina, důstojníka sovětského námořnictva, který už měl dost brežněvovské neschopnosti a korupce, a tak se rozhodl vést vzpouru na palubě sovětské fregaty. Jakmile se však sovětské vedení o jeho plánech dozvědělo, nápad na revoluci byl rychle potlačen.

Psal se rok 1975 a nadporučík Valerij Sablin byl rozčarován sovětskou vládou a směrem, kterým vedla zemi. V té době stál v čele SSSR Leonid Brežněv, politik s dělnickým původem, který si dokázal vybudovat pevný kult osobnosti, dosáhl, samozřejmě na úkor okolních států, významných úspěchů v zahraniční politice a jeho éru lze označit jako období stability sovětského režimu. Zároveň bylo ovšem jeho působení v čele státu poznamenáno korupcí a hospodářskou stagnací, které vyvolávaly určitou nespokojenost obyvatelstva.

Foto: Fregata třídy Burevestnik (Krivak I) | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Tělo admirála Nelsona bylo naloženo v brandy – podle legendy ji námořníci tajně usrkávali

Sablin, oddaný socialista a vyznavač leninských hodnot, si tyto problémy uvědomoval a obával se, že Sovětský svaz si jeho milovaný komunismus zničí sám. Jako odvážný muž se chystal provést změnu. Plánoval převzít kontrolu nad fregatou Storoževoj a doplout s ní po řece Něvě do Leningradu, kde by ji pak zakotvil vedle muzejní lodi Aurora. Tato loď byla symbolem ruské revoluce, protože během Říjnové revoluce v roce 1917 došlo na její palubě ke vzpouře a výstřel z jejího děla zahájil komunistický převrat. Zatímco by byl Storoževoj vedle Aurory, Sablin plánoval promluvit k národu a nahlas říct to, co si podle něj všichni mysleli, ale příliš se báli vyslovit: vláda je zkorumpovaná a musí se vrátit k leninským ideálům.

Svou misi zahájil 9. listopadu 1975. Vylákal kapitána lodi do podpalubí falešným tvrzením, že někteří členové posádky jsou opilí. Když tam kapitán dorazil, Sablin ho zadržel a spolu s několika dalšími důstojníky ho zavřel do kajuty. Poté promluvil ke zbytku důstojníků na palubě, informoval je o svém plánu a dal jim možnost se k němu připojit. Ti, kteří odmítli, byli zadrženi spolu s kapitánem. Nakonec Sablin pronesl motivační řeč před 155 členy posádky a získal si podporu všech.

Jeden z důstojníků, kteří souhlasili s jeho podporou, se ovšem vyplížil z lodi a upozornil stráž v přístavu, která mu nicméně neuvěřila. Sablin se obával, že jeho plán bude rychle prozrazen, a tak pod rouškou tmy okamžitě opustil přístav a zamířil do Leningradu. Radar Storoževoje byl vypnut, aby poloha lodi zůstala co nejdéle utajena.
Sovětské námořnictvo vzpouru skutečně odhalilo krátce po jejím začátku, a protože si nepřálo, aby se rozhořela v něco většího, vyslalo polovinu Baltské flotily, aby loď zachytila. Ta byla brzy nalezena a bombardéry JaK-28 shodily bomby do blízkosti lodi a vypálily do ní náboje (jediný případ, kdy byl tento letoun použit v ostré akci). Tyto útoky poškodily kormidelní systém Storoževoje a loď zastavila. Sovětští velitelé vstoupili na palubu a shromáždili posádku. Důkladně je vyslechli, ale všechny kromě Sablina a dvacetiletého vzbouřence propustili.

Následujícího roku se konal soud, který Sablina shledal vinným z vlastizrady a odsoudil ho k trestu smrti. Dne 3. srpna 1976, necelý rok po vzpouře, byl popraven zastřelením. Jeho mladý spolupachatel dostal osmiletý trest vězení. SSSR veřejně označil událost za pokus o zběhnutí, přičemž Západ se až do rozpadu Sovětského svazu domníval, že tomu tak skutečně bylo.

Psali jsme:Štěstí z Kokury: Japonské město, které bylo dvakrát ušetřeno osudu Hirošimy a Nagasaki

V osmdesátých letech minulého století Gregory D. Young, student Námořní akademie Spojených států amerických, na základě této události napsal svou magisterskou práci: Vzpoura na Storoževoji: případová studie disentu v sovětském námořnictvu. Young byl prvním člověkem ze Západu, který vzpouru řádně prozkoumal, a jeho práce byla nakonec uložena v archivu Námořní akademie. Později ji našel a přečetl jeden pojišťovací agent: Tom Clancy. Použil ji použil jako inspiraci pro román, který se stal předlohou scénáře filmu Hon na ponorku (The Hunt for Red October) z roku 1990.

Storoževoj (rusky Сторожевой, "strážce" nebo "strážný") byl protiponorkovou fregatou projektu 1135 třídy Burevestnik (v kódu NATO Krivak I). Kýl lodi byl položen 20. července 1972 v loděnici Jantar v Kaliningradu pod číslem 155. Loď byla spuštěna na vodu 21. března 1973 a do služby byla uvedena 30. prosince 1973. 

Fregaty třídy Burevestnik byly navrženy jako nástupce třídy Riga. Projekt byl zahájen koncem 50. let. První lodí byl Bditelnyj, který byl uveden do provozu v roce 1970. Celkem bylo postaveno 40 lodí, 32 lodí pro sovětské námořnictvo a 8 upravených lodí podtřídy Nerej (Krivak III) pro námořní pohraniční stráž KGB. V současné době jsou 2 plavidla podtřídy Nerej ve službě u pobřežní stráže FSB a jedno (Hetman Sahajdačnyj) bylo vlajkovou lodí ukrajinského námořnictva (potopeno posádkou 24. února 2022, aby zabránila zajetí lodi).

Lodě třídy Burevestnik mají plný výtlak 3575 tun, délku 123,5 m, šířku 14,1 m, ponor 4,6 m. Dokážou vyvinout rychlost 32 uzlů a rychlostí 14 uzlů urazit 4995 námořních mil. Jejich posádku tvoří 200 námořníků. Jsou vyzbrojeny střelami URK-5, protiletadlovými střelami Osa-MA, 4 kanóny ráže 76 mm, protiponorkovými raketami RBU-6000 a dvěma čtyřhlavňovými torpédomety ráže 533 mm. Lodě podtřídy Nerej současně nesou jeden vrtulník Kamov Ka-27.

Zdroj: warhistoryonline