Willi Langkeit byl jedním z nejtalentovanějších německých tankových velitelů druhé světové války. Byl opakovaně vyznamenán za své služby a před koncem války povýšen vzhledem ke svému věku do vysoké hodnosti. Bojoval až do konce. Skvělý důstojník a velitel své úspěchy přitom vždy připisoval spíše svým mužům než sobě. 

Foto: Willi Langkeit s osádkou tanku Panther v roce 1944 | Bundesarchiv, Bild 101I-712-0498-34 / Scherer (Scheerer) / CC-BY-SA 3.0

Langkeit se narodil 2. června 1907. Byl synem prostého pruského zemědělce. V sedmnácti letech vstoupil do německé armády. Bylo to v době, kdy byl nábor omezen a důstojníky se mohli stát jen ti nejlepší. Langkeit byl fascinován obrněnou technikou, což ho přivedlo na pozici u tankových jednotek, a v roce 1938 byl ve svých 31 letech kapitánem 36. tankového pluku, který byl součástí 4. pancéřové divize. První válečnou zkušenost získal v Polsku během invaze v roce 1939. Tam získal první z mnoha vyznamenání, Železný kříž 2. třídy.

Psali jsme:Nerovná bitva u Wizny aneb druhoválečné ,,Polské Thermopyly"

Následujícího léta prokázal ve Francii takové velitelské schopnosti, že mu bylo svěřeno dočasné velení praporu. Jeho jednotka sehrála důležitou roli při prolomení Weygandovy linie. Největších úspěchů dosáhl Langkeit v Rusku. V roce 1941 tam byl 36. pluk vyslán v rámci 14. pancéřové divize, zpočátku v důležité, ale méně exponované roli bočního zajištění postupu. Když se Němci připravovali na útok na Rostov, byly tankové jednotky reorganizovány. Langkeit velel obrněné bojové skupině Langkeit, formaci založené na Rommelových úspěšných pouštních bojových skupinách. Jednotka zahrnovala pěchotu v obrněných transportérech i tanky.

Výkon Langkeitovy skupiny při útoku na Rostov byl mimořádný. Velel z čela a vedl své muže v řadě odvážných postupů proti zakopaným nepřátelům. Odrazil četné protiútoky přeskupených sovětských sil. Jeho tank byl několikrát zasažen. Jednou byla většina posádky zabita, ale Langkeit vyvázl živý. Vybaven pouze pistolí, sám zničil ruské kulometné hnízdo, než se znovu připojil ke své formaci. Bojová skupina se zmocnila mostu přes Don dříve, než jej Rusové stačili zničit. Rostov byl dobyt.

Langkeit se dále účastnil postupu na Stalingrad. Stal se velitelem pluku a vedl dobytí Novočerkasaku. Následovala další povýšení a v prosinci 1942 by Langkeit povýšen do hodnosti podplukovníka. Mezitím Němci dosáhli Stalingradu. Tam uvízli v pasti a poté byli uvězněni. Langkeit a jeho muži bojovali v sérii tankových soubojů proti svým sovětským protivníkům. Dne 19. ledna 1943 byl Langkeit zraněn. Byl odvelen z německé kapsy kolem Stalingradu, což ho zachránilo před důsledky kapitulace a umožnilo mu pokračovat po vyléčení ve službě.

V březnu 1944 byl Langkeit, povýšený v prosinci 1943 na plukovníka, jmenován velitelem tankového pluku elitní pozemní divize Luftwaffe Grossdeutschland. Divize Grossdeutschland sloužila jako zadní voj německých sil ustupujících přes Rumunsko, kde byla ropná pole životně důležitá pro německé válečné úsilí. Dne 26. dubna udeřilo na německé linie 20 sovětských pěších divizí a mohutná síla tanků. Langkeitovy jednotky byly vtaženy do čtyřdenní bitvy, která Sověty vyčerpala a donutila je zastavit a odpočívat. Na přeskupení Němců ale nebyl čas. Německý generál Manteuffel zahájil protiútok. V jednom střetnutí zničil tankový pluk Grossdeutschland 56 nepřátelských tanků. 

Psali jsme:Otto Carius - německé tankové eso, který s kolegou zneškodnil 17 ruských tanků za 20 minut

Dále byl Langkeit s jednotkami Grossdeutschland vyslán do Východního Pruska. Tam měly zahájit údery proti postupujícím Sovětům zpoza obranné linie Tirschtiegel. Tato linie však byla ve skutečnosti, jak na místě velitelé zjistili, špatně připravena a obrana téměř neexistovala. Síly v oblasti byly v důsledku reorganizace v chaosu. Langkeit byl pověřen velením jedné z nově ustavených vševojskových divizí – divize pancéřových granátníků Kurmark. Velel směsici starých a čerstvých vojáků, kteří spolu nikdy předtím nesloužili.

Poslal své jednotky do obchvatného protiútoku proti postupujícím formacím Rudé armády; díky agresívnímu a promyšlenému manévru unikla divize vlastnímu obklíčení a spojila se s dalšími německými silami v Reppenu, kde se shromáždily rozptýlené zbytky německých jednotek. Hlavní silnice z Reppenu byla ucpaná vozidly. Průlom touto cestou se nezdařil. Ruské bombardování město zničilo a zanechalo zoufalé vojáky bránit trosky.

Langkeit se rozhodl pro průlom lesem. Tři dny sváděli jeho muži boj o únik ze sovětského obklíčení. Když se jim podařilo prorazit, vyvalil se za nimi proud vojenských a civilních vozidel. Po Reppenu dostal Langkeit rozkaz zadržet nepřátelské síly před překročením Odry. Bojoval urputně na obou stranách řeky a zasloužil se o zdržení sovětského postupu. V dubnu 1945, deset dní před Hitlerovou sebevraždou, byl ve věku 37 let povýšen na generálmajora.

Koncem dubna 1945, kdy Spojenci postupovali Německem, byl vyznamenán odznakem Panzerkampfabzeichen ve zlatě, nejvyšším tankovým vyznamenáním, za vedení 75 úspěšných tankových bojů. V posledních dnech války již ale bojoval se zdecimovanými silami. Dne 7. května se vzdal západním spojencům a strávil šest let v americkém zajetí. Po propuštění se připojil k německým pohraničním obranným silám. Zde vytvořil a vedl speciální lodní hlídky. Když mu byla nabídnuta pochvala za jeho službu ve válce, Langkeit ji odmítl. Vždy říkal, že jeho medaile znamenají věrnost a statečnost mužů, které vedl.

Zdroj: www.warhistoryonline.com