Bezpečnostní, ale i politické důvody nutí Českou republiku navyšovat výdaje na obranu. Je totiž zřejmé, že nebezpečí ze strany Putinova Ruska i nadále trvá, a to ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv. Zatím zde totiž není ani jediný náznak skutečně reálné možnosti uzavření míru, a V. Putin, potažmo i další představitelé ruského režimu nadto pravidelně vyhrožují i dalším evropským státům (pobaltské státy, Polsko, Finsko) a de facto celé Evropě. V blízkosti Evropy navíc existuje několik dalších krizových oblastí, jejichž vývoj má přímý dopad i na evropskou bezpečnost (Izrael, Sýrie, ale i severní Afrika). 

Foto: Darované tanky Leopard 2A4 | Ministerstvo obrany ČR

Psali jsme:Naši vojáci se umí sami velmi dobře prezentovat aneb nové propagační video 7. mechanizované brigády "Dukelské"

Stejně tak je díky politice D. Trumpa zjevné, že Evropa se ve své obraně nebude moci spoléhat na pomoc od USA – rozhodně ne v takové míře, jak tomu bylo doposud. Evropa se tedy musí naučit spoléhat především sama na sebe. To ovšem znamená, že Evropa bude muset navýšit schopnosti svých ozbrojených sil, a logicky také výdaje na obranu. I proto Česká republika v posledních letech razantně navýšila své vojenské výdaje na 2 % HDP, dohodnutá státy NATO jako minimální výše obranných výdajů. Je přitom škodou, že k tomu nedošlo už dříve, když k této výši vojenských výdajů se Česká republika zavázala již před lety. Kdyby Česká republika udržovala své výdaje na úrovni 2 % HDP dlouhodobě, všechno by bylo jinak. Takto Česká republika jen těžko dohání své resty z minulosti. 

V poslední době se ale čím dál víc ukazuje, že ani ona 2 % HDP do značné míry nestačí pokrýt všechny potřeby ozbrojených sil. I proto někteří vrcholní představitelé České republiky (prezident P. Pavel, premiér P. Fiala) hovoří o tom, že by české výdaje na obranu měly činit 3 % HDP. Jak ale tohoto stavu dosáhnout, aby to bylo co nejefektivnější, aby to bylo skutečně přínosem obranyschopnosti České republiky? Na první pohled takové navýšení výdajů na obranu vypadá jednoduše. Ministerstvo financí by definovalo příslušnou částku odpovídající 3 % HDP, a tu by alokovalo do kapitoly resortu obrany. A ministerstvo obrany by následně s touto částkou hospodařilo. Takovýto scénář – který se přitom občas v médiích objevuje - je ovšem velmi naivní, a mohl by poškodit jak českou ekonomiku, tak i obranyschopnost České republiky.

Předně je třeba si uvědomit, že takovéto zvýšení vojenských výdajů ze současných 2 % HDP na 3 % HDP by vzhledem k současnému, poměrně vysokému deficitu státního rozpočtu bylo de facto na dluh. Zvýšilo by se tím již beztak nemalé zadlužení České republiky, a bylo by tak zmařeno veškeré úsilí, které současná vláda vykonala ve své snaze snížit zadlužení státu a tím ozdravit českou ekonomiku. Je faktem, že tato cesta razantního zvýšení vojenských výdajů na úkor růstu státního zadlužení není nijak ojedinělá, a touto cestou jde např. sousední Polsko. Jenže třeba právě na příkladu Polska můžeme vidět, jak negativní kroky tato politika přináší. Takto vysoké, razantní zvýšení výdajů na obranu by také deformovalo českou ekonomiku, a především by podtrhlo ekonomický růst. Tyto prostředky by českému státnímu rozpočtu jednoduše chyběly, především by chyběly v jiných resortech, které také mají své úkoly a žádají o navýšení přidělených prostředků. To by ovšem mělo dalekosáhlé dopady.

Česká republika se přitom teprve vzpamatovává z krizových let, a jen pozvolna obnovuje růst své ekonomiky. Růst HDP je proto zatím jen nízký. Pokud by se ještě snížil, znamenalo by to nižší přírůstky jak pro státní rozpočet, tak následně i pro rozpočet ministerstva obrany. Nárůst vojenských výdajů v absolutních číslech by proto nebyl až takový, jak by se mohlo na první pohled zdát. Důležité je i to, že příliš rychlé navýšení výdajů na obranu obvykle přináší nižší efektivitu takto vydaných peněz. Něco takového se ostatně projevuje i v jiných zemích – např. Polsku, které na prvním pohled může být vzorem díky svým vysokým výdajům na obranu, ale stejně tak i Litvě atd. Je to celkem logické – přílišný dostatek peněz nenutí příslušné lidi, ale i celé instituce patřičně hospodařit, zacházet s nimi co nejlépe. Obvykle se proto snižuje efektivita jednotlivých programů, ať již se jedná o akvizice nebo investice či výstavbu infrastruktury. Což je samozřejmě špatně. Nízká efektivita výdajů má obvykle multiplikační charakter – na jeden špatně koncipovaný krok navazuje další, obdobně špatný krok. Nižší důraz na efektivitu výdajů je navíc obvykle doprovázen korupcí. Co je možná ještě horší, tato nižší efektivita či vysloveně neefektivita znechucuje příslušníky ozbrojených sil, kterým se zdá, že za takových okolností jejich práce nemá smysl, a proto raději odcházejí do civilu. 

Psali jsme:Minometný přepad - aneb jak jsme narazili na tvrdý odpor Talibánců

A stejně tak odpuzuje i širší veřejnost, která oprávněně požaduje, aby se s prostředky získanými od daňových poplatníků hospodařilo co nejlépe. Mnohem lepší by tedy bylo disponovat o něco nižšími prostředky, a o to více klást důraz na efektivitu, na co největší přínos jak pro samotné ozbrojené síly, tak i pro obranyschopnost České republiky. Tedy např. kupovat to, co armáda skutečně potřebuje, a nikoliv to, co si několik jedinců zamane.

Klíč k navýšení obranyschopnosti ČR – získání či obnovení schopností

Zásadní chybou ovšem je, že se často mechanisticky zaměřujeme jenom na samotnou výši výdajů na obranu; na to, jestli to jsou 2 % HDP nebo 3 % HDP. To je ale špatně. Vojenské výdaje jsou přeci pouze prostředkem; cestou k cíli, kterým by mělo být zvýšení obranyschopnosti České republiky. Hleděno z pohledu AČR – získání určitých schopností, a to jak získání schopností nových, nebo rozšíření stávajících schopností. Další, přímo související chybou, je nedostatečné spojení požadavků na takovéto získání nových schopností s příslušnými částkami, které by si vyžádaly, a následně i s oním procentuálním podílem HDP. A to za situace, kdy každá desetina HDP představuje částky ve výši desítek miliard.

Jde např. o otázku akvizice nových tanků. To, že armáda nové tanky potřebuje, je zřejmé. AČR, resp. MO ČR ale nedávno oznámily, že akvizice nových tanků Leopard 2A8 bude odložena. A to především z finančních důvodů, kdy ani ona 2 % HDP na realizování tohoto programu nestačí, protože v současnosti je resort obrany vytížen jinými akvizicemi (akvizice nových BVP, předběžné investice spojené s akvizicí letounů F-35 atd.). Kolik ale tyto nové tanky budou stát, když AČR dosud ani přesně nedefinovala, kolik tanků si chce pořídit?  A případně – jak velkou část výdajů na obranu zvýšených nad 2 % HDP by tato akvizice znamenala? Je navíc zřejmé, že počítána nemůže být jen sama nákupní cena těchto tanků, resp. cena akvizice, ale i výstavba příslušné infrastruktury, vybudování logistiky atd. Jak dlouho by jen kvůli této akvizici musely být výdaje na obranu zvýšeny nad 2 % HDP? Nešlo by tuto akvizici rozdělit do delšího časového období, do více rozpočtů? (což je přitom běžná praxe, výrobci obrněné techniky jsou na to zvyklí, a v tomto směru obvykle vycházejí armádám vstříc). 

Další schopností, o které se již řadu let hovoří, že by ji AČR měla získat či spíše obnovit, jsou salvové raketomety. A to především velkorážové raketomety, jako je známý americký typ HIMARS, které nejenže mohou sloužit jako prostředek palebné podpory pro mechanizované jednotky, ale také coby odstrašující zbraň, schopná odradit i mnohem silnější stát. Což by pro Českou republiku za její současné bezpečnostní situace (možné ohrožení ze strany Ruska) bylo jen vhodné. Kolik by ale tyto salvové raketomety stály, jak velkou část prostředků vydaných nad 2 % HDP by spolykaly? A podobných případů by se našlo i více. I proto by stálo za to co nejdůkladněji definovat, co armáda skutečně chce, co potřebuje, aby dokázala navýšit obranyschopnost České republiky. A v návaznosti na to spočítat, kolik by to stálo, a jak vysokou část HDP by to představovalo.

V této souvislosti se také často opomíjí to, že nestačí nakoupit určitou techniku (např. tanky), ale že mnohem náročnější je skutečné osvojení bojových schopností, které tato technika přináší. Vybudování příslušných kapacit, ale i logistiky, technického zázemí atd. Ale také získání schopností danou techniku skutečně dobře ovládat. To znamená nejen zaškolení personálu, ale také umět plně využívat potenciál této techniky z hlediska operačního atd. Leckdy tento proces může trvat i několik let!

Již dnes je např. zřejmé, že proces přezbrojení na nová BVP CV-90 bude náročnější, než se původně předpokládalo. Nejde přitom jen o to, že se poněkud zpožďuje samotná výroba těchto BVP. Mnohem víc jde o osvojení všech schopností, které tato BVP nabízejí. Je zřejmé, že plný přechod na tato BVP pro nového uživatele bude složitý, protože jde o koncepčně novou techniku, principiálně odlišnou od starších BVP-2, kterými AČR dosud disponovala. 

A nejde jen o samotné přeškolení příslušníků posádek – CV-90 v tomto směru ostatně patří k těm méně náročnějším. Jde spíš o osvojení všech schopností, která tato BVP nabízejí . Stejně tak jde ale i o to, aby 7 mechanizovaná brigáda užívající tato BVP byla schopna plnohodnotně fungovat jako celek; o to, aby se vojáci, ale i velicí struktury s novou technikou skutečně sžili. Když k tomu připočteme fakt, že nějakou dobu bude trvat i to, než budou AČR dodána všechna BVP, pak jde o proces, který může trvat i několik let. A co je důležité, tento proces nejde nějak uměle urychlit zvýšenou dotací finančních prostředků! A u jiných typů vojenské techniky (např. zmíněné tanky), u jiných druhů vojsk je to obdobné. Nestačí proto tedy jen nakoupit techniku, nestačí jen zvýšit množství prostředků. Mnohem větší roli zde hraje čas, který si jednoduše nelze koupit zvýšením obranných výdajů. Za takové situace je nejlepší, aby se AČR vždy co nejvíce soustředila jen na jeden či dva strategické programy (vedle různých menších programů, které nejsou tak náročné), a dotáhla je skutečně až do konce, s patřičným důrazem na efektivitu. Je to mnohem lepší než rozjet větší množství modernizačních programů – a ty potom nedotáhnout do konce. Zkušenosti ze zahraničí, ale i zkušenosti samotné AČR jsou v tomto směru tristní. To znamená – mít klidně i nižší vojenské výdaje, ale umět je co nejlépe využít, a především za ně co nejvíce získat.

Zvýšení vojenských výdajů ze 2 % HDP na 3 % HDP – ano, ale jak rychle

K tomu všemu je také třeba připočíst poněkud opomíjený fakt, že Česká republika, resp. AČR má zatím jen poměrně málo zkušeností s vojenskými výdaji ve výši 2 % HDP. Samozřejmě, v devadesátých letech Česká republika vydávala na obranu 2 % HDP zcela běžně. Jenže to bylo ve zcela jiných podmínkách, kdy AČR procházela transformací, a kdy své schopnosti spíše redukovala, místo aby je navyšovala, což zákonitě kladlo nižší nároky na finanční prostředky. Tehdy navíc AČR disponovala velkým množstvím zbraňových systémů získaných ještě za éry Československa, takže téměř nemusela provádět finančně náročné akvizice nové vojenské techniky. 

V současné době Česká republika vydává 2 % HDP na obranu teprve druhým rokem. A je třeba konstatovat, že díky zvýšení výdajů na obranu na 2 % HDP se podařilo dosáhnout mnohého. MO ČR, resp. i AČR dokázaly realizovat či dotáhnout do konce některé klíčové akvizice; podařilo se vytvořit, resp. obnovit některé schopnosti, které byly do té doby opomíjeny z důvodu nedostatku financí. Nejen AČR, ale celý resort obrany získaly zcela novou dynamiku. A to vše se podařilo dosáhnout za pouhá 2 % HDP, za pouhé dva roky. Je proto otázkou, jaké by to bylo, kdyby tato 2 % HDP byla vydávána pravidelně, každý rok, a to dlouhodobě (rozhodně by to bylo lepší, než aby došlo k zvýšení výdajů na obranu kamsi ke 3 % HDP, následně by se dostala k moci nějaká populistická vláda, a ta by opět snížila vojenské výdaje i pod 2 % HDP. Veškeré dosavadní snažení, díky kterému se podařilo dosáhnout výrazného zlepšení, by rázem bylo k ničemu). I proto by možná stálo za to se nyní trochu pozastavit, a pozorovat všechny procesy, které v AČR, resp. MO ČR probíhají, především nárůst schopností v návaznosti na vydávané prostředky a efektivitu těchto výdajů. 

K tomu si připočtěme i ten fakt, že ekonomický růst, růst HDP způsobuje, že adekvátně tomu je navyšován i rozpočet MO ČR (v absolutních částkách). Každý rok tak resortu obrany přitékají desítky miliard navíc. Samozřejmě, část z těchto peněz spolyká inflace a s ní spojená nutná valorizace platů atd. Ale přesto zde každý rok přibývají částky v hodnotě x miliard. To vše hovoří pro to, aby výdaje na obranu byly navyšovány spíše postupně; dobře promyšlenými, navazujícími kroky. Zde se nabízí určitá paralela s rokem 2014, kdy Rusko započalo svou agresi vůči Ukrajině vyvoláním separatismu na východě Ukrajiny a anexí Krymu. Tehdy se česká politická reprezentace správně rozhodla odpovědět na toto zhoršení bezpečnostního klima v Evropě, a navýšit do té doby zcela nedostatečné výdaje na obranu, které dosahovaly jen cca 1% HDP, na požadovaná 2 % HDP. Tehdy navíc došlo k poměrně unikátnímu jevu, kdy se celá politická reprezentace, vláda představovaná ANO a ČSSD a opozice představovaná dnešními vládními stranami dokázaly státotvorně dohodnout na scénáři, jakým by tohoto navýšení mělo být dosaženo. Česká republika měla každý rok přidávat ve výdajích na obranu jednu desetinu procenta, a tak by za deset let, do roku 2024, mělo být dosaženo kýženého cíle 2 %HDP. Bohužel, i přes zmíněnou podporu opozice nebyl tento scénář naplněn, a tehdejší vláda nadále vydávala obranu prostředky zcela nedostatečné. Je velká škoda, že tento scénář postupného navyšování vojenských výdajů nebyl realizován, a to nejen z finančních důvodů, kdy by to znamenalo, že v absolutních částkách by AČR získala více peněz, ale právě proto, že by to dovolilo AČR navyšovat své schopnosti postupně, a lépe plánovat jednotlivé výdaje. Přesto stojí za zváženou, zda by nestálo za to tento scénář napodobit, ale tentokrát také naplnit. Navyšovat výdaje na obranu, ale postupně, s nějakou časovou perspektivou.

Bylo by ovšem poněkud chybné vázat navýšení vojenských výdajů v určitém čase jen na procentuální hodnotu HDP, postupovat po jednotlivých desetinách procenta – již zmíněná zkušenost, kdy tento scénář byl využit, ale následně v praxi nenaplněn, nám ukazuje, že to příliš nefunguje. Mnohem lepší by bylo navázat vydané prostředky právě na získání určitých schopností či kompetencí (získání nových stíhaček, nových tanků, obnovení raketometného vojska). To by např. znamenalo, že určitý rok by mohlo dojít k navýšení vojenských výdajů na např. 2,4 % HDP, a následující rok by klidně mohly poklesnout na např. 2,2 % HDP. S tím, že mnohem důležitější by byl celkový trend nárůstu vojenských výdajů, než samotná absolutní částka, která by byla na obranu vydána. Samozřejmě, to by kladlo vyšší nároky na plánování, na management. Ale právě takto lze dosáhnout nejlepších výsledků

Každopádně bylo lepší postupovat racionálně a uvážlivě, jít cestou postupných, dobře promyšlených navazujících kroků. Jakýkoliv přílišný, byť třebas na první pohled líbivý a politicky efektní radikalismus by se České republice a její obranyschopnosti mohl ošklivě vymstít. 

Zdroj: Ministerstov obrany ČR, ČRo Radiožutnál