Gladiátorské souboje i samotní gladiátoři jsou jedním z nejvýznamnějších symbolů starověku. V průběhu staletí se z původního rituálního souboje stala žádaná a mainstreamová zábava pro široké vrstvy obyvatelstva.

Foto: Gladiátorskými zápasy za celou doby prošly stovky tisíc vycvičených bojovníků | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:O Adolfu Hitlerovi a osudu jednoho norimberského knihkupce

Současní historici předpokládají, že si gladiátorské souboje Římané přivlastnili od etruských a samnitských sousedů. Italské národy měly ve zvyku popravovat zajatce na pohřbech generálů a významných občanů, ovšem Etruskové a Samnité je nutili k boji mezi sebou.

Vzestup gladiátorů

První gladiátorské hry, které máme doložené záznamem, se odehrály v roce 264 př. n. l. a zorganizovali je synové na pohřbu svého otce Junia Bruta Pery. Soubojů se tehdy zúčastnily tři dvojice bojovníků. Další zaznamenané hry proběhly v roce 215 př. n. l. na pohřbu Aemilia Lepida a trvaly celkem tři dny – bojovalo v nich postupně 22 dvojic bojovníků. Další souboj se odehrál o 15 let později, v roce 200 př. n. l., na pohřbu Marca Valeria Levina, hrdinného generála z válek s Makedonií a Kartágem, a zúčastnilo se ho 25 dvojic.

Každá další bitva vzbuzovala stále větší zájem Římanů, kteří se na souboje chodili dívat, a stávaly se čím dál populárnějšími. Pořadatelé se snažili své předchůdce neustále překonávat. Například v roce 183 př. n. l. na památku Publia Licinia Crassa bojovalo celkem 60 párů gladiátorů. Kromě velkých her se s největší pravděpodobností odehrávaly i menší gladiátorské souboje méně významných Římanů, které ovšem zůstaly mimo zájem antických spisovatelů. Římané ve svých závětích dokonce uváděli přání, aby se na jejich počest konaly gladiátorské souboje. Ty se tedy odehrávaly nejen na fórech a v divadlech, ale dokonce i na hostinách.

Někdy v polovině 2. století př. n. l. se gladiátorské zápasy začaly měnit ze smutečních rituálů na zábavnou podívanou – s čímž ovšem rostla i jejich cena. Proto se například na pohřbu významného politika Tita Quinctia Flaminina, který pro Řím dobyl Řecko, Thrákii a Ilýrii, uskutečnilo „pouze“ 34 zápasů dvojic.

Psali jsme:Císařovna moří – nejsmrtelnější bitevní loď Jamato a její samurajská smrt

Gladiátorské zápasy se začaly šířit i za hranice Říma. Například král Antiochos IV., který žil v Římě jako rukojmí, po svém propuštění přivezl gladiátorské souboje do Seleukovské říše. Zpočátku nechával dovážet gladiátory z Říma, později však Seleukovci začali trénovat vlastní bojovníky.

Oficiálně se stále gladiátorské souboje konaly na pohřbech, ovšem Římané je vnímali především jako zábavu, a tak se na nich začali objevovat i jiní lidé než jen rodinní příslušníci zemřelého. Brzy je začali využívat politici ke zvýšení své popularity. Například Julius Caesar, ještě jako aedil (nižší úředník), uspořádal hry, ve kterých se utkalo celkem 320 párů gladiátorů!

Gladiátorské hry a politika

Na zápasy nechodili jen obyčejní lidé, ale také patricijové či optimáti, od nichž si organizátoři slibovali podporu – ať už v kariérním růstu, nebo finanční pomoc při pořádání her. Nebylo tedy neobvyklé, že se konaly i soukromé gladiátorské zápasy pro pár vybraných osob.

Gladiátorské hry se brzy staly terčem korupčních skandálů. Následně byly přijaty zákony, které omezovaly rezervaci nejlepších míst bohatým a vlivným Římanům – všichni diváci měli mít stejné podmínky. Marcus Tullius Cicero dokonce vydal zákon zakazující pořádat gladiátorské hry těm, kteří v blízké budoucnosti plánovali kandidovat na státní úřad.

V neklidných dobách se z gladiátorů stávali také osobní strážci a členové soukromých armád. Například Caecilius Metellus Nepos přišel na Fórum se skupinou svých gladiátorů, aby zastrašil politické oponenty. Faustus Sulla, syn diktátora Lucia Cornelia Sully, si dokonce pořídil soukromou armádu složenou ze 300 zkušených gladiátorů.

Aby omezil vliv bohatých Římanů, císař Augustus rozhodl, že gladiátorské hry bude organizovat a financovat stát. Hry se konaly jednou ročně v prosinci a pořádali je prétoři.

Gladiátorské hry za císařů

Za vlády císařů gladiátorské hry postupně ztratily svůj smuteční charakter a staly se součástí náboženských slavností. Římané potřebovali speciální povolení Senátu k jejich organizaci, přičemž je směli pořádat maximálně dvakrát ročně a s maximálně 60 páry gladiátorů – výjimku měl pouze císař.

Například císař Augustus za svou vládu uspořádal 27 gladiátorských her. Claudius v roce 52 n. l. zorganizoval velkolepou inscenaci bitvy u Fucinského jezera. Za císaře Nera si mohli v arénách vyřizovat účty i římští občané a poprvé zde bojovaly i ženské gladiátorky. Císař Vitellius uspořádal hry současně ve všech 265 čtvrtích Říma.

V roce 79 n. l. bylo dokončeno slavné Koloseum. Na oslavu jeho otevření se konaly hry, které trvaly 100 dní.

Úpadek gladiátorských her

Úpadek gladiátorských her začal za císaře Konstantina I., který je postupně stále více omezoval. Hry se však konaly i nadále – například zástupci města Hispellum poslali Konstantinovi žádost o gladiátorské zápasy na jeho počest, což císař povolil, ale zakázal při nich obětování.

S rostoucím vlivem křesťanství však společnost postupně ztratila o krvavé hry zájem. Poslední zaznamenané gladiátorské hry se konaly v roce 397 n. l. – nebyly sice oficiálně zakázány, ale upadly v zapomnění.

Zdroj: warhistoryonline.com, defensemagazine.com