Lancknechti jsou jednou z nejvýraznějších ikon renesance. Během několika staletí si němečtí žoldnéři získali slávu a zároveň nechvalnou pověst jako nelítostní lupiči. Jim vděčíme například za vznik slov jako „marauder“ (po jednom z jejich kapitánů) a „gang“ (původně označení pro vojenský oddíl). V 16. století, kdy lancknechti dosáhli vrcholu své slávy a vojenských schopností, však byli v německé společnosti vnímáni zcela jinak: jako symbol svobody, rovnosti a nezávislé společnosti, která se odmítá podřídit rigidní hierarchii středověké společnosti. Lancknechti představovali útočiště pro vyděděnce a rovněž účinnou bojovou sílu.

Foto: Lancknecht. Rytina Daniela Hopfera z roku cca 1530 | Wikimedia Commons / Public domain 

Psali jsme:Pohled z druhé strany - rozbor ruské armády vůdcem DLR Igorem Girkinem

Samotná myšlenka žoldáků je stará jako lidstvo samo, ale historie lancknechtů se začala psát mnohem později. Roku 1477 se u Nancy v Lotrinsku odehrála bitva, která ukončila nezávislost Burgundského vévodství. Na jedné straně stáli Burgunďané vedení vévodou Karlem Smělým, na straně druhé lotrinská armáda, z poloviny tvořená švýcarskými žoldnéři. Přestože Burgunďané disponovali silnou rytířskou jízdou a na svou dobu pokročilým dělostřelectvem, byli drtivě poraženi. Sám Karel Smělý byl zabit a Švýcaři dosáhli jednoho ze svých největších vítězství.

Švýcarská milice byla zjevením. Verbovala se z obyčejných lidí a namísto elitních jezdců stavěla na hustých řadách pěšáků. I když jednotliví švýcarští vojáci nebyli tak dobře vycvičení jako rytíři, jejich železná disciplína jim umožňovala fungovat na bojišti jako dokonale synchronizovaná armáda. Jednotky se skládaly z krajanů, často bratrů, otců a synů, což posilovalo jejich morálku. Na přelomu 15. a 16. století byly švýcarské armády považovány za nepřekonatelné.

Císař Maxmilián I., který vládl rozsáhlé a složité Svaté říši římské, brzy obrátil svou pozornost k švýcarskému modelu. Říše, zahrnující Německo, Rakousko, části Itálie, Nizozemska a České země, byla rozdrobená na stovky nezávislých států a vyžadovala silnou armádu. Maxmilián proto začal formovat vlastní žoldnéřské oddíly – lancknechty („služebníci země“). K jejich výcviku si dokonce přizval švýcarské instruktory, kteří netušili, že trénují sílu, jež je jednoho dne zastíní.

Lancknechti byli unikátní svým rovnostářským přístupem. Lancknechtem se mohl stát kdokoliv, a ačkoliv byli žoldáky bojujícími za peníze, vyvinula se mezi nimi specifická etika. Věrnost zaměstnavateli byla základní zásadou. Lancknechti například odmítali přejít k jinému zaměstnavateli, pokud jim jejich současný pán platil včas a plnil své povinnosti. Loajalita byla ctností, která se vztahovala i na nepřátele – příkladem je lancknecht, který po návratu ze zajetí v Benátkách na čestné slovo rok nebojoval proti Benátčanům.

Psali jsme:Japonsko se rozhodlo vyvinout nový stíhací stealth letoun

Tato vojenská rovnost a nezávislost nabízela mnoha mladým mužům společenský vzestup. Lancknechti měli vlastní soudy, vlastní zákony a byli podřízeni pouze svým velitelům. Plukovník (Oberst) byl volený lídr, který kombinoval roli generála a starosty tábora.

Lancknechti byli také známí svým extravagantním oděvem. Jasné barvy, stuhy a přehnané ozdoby měly demonstrovat jejich svobodu a vzdor vůči tehdejším zákonům, které omezovaly oblékání prostého lidu. Tento vzdor byl symbolem jejich nezávislosti a svobody.

Lancknechti nejvýrazněji zasáhli do italských válek, kde dosáhli svého vrcholu pod vedením Georga von Frundsberga. Frundsberg byl ideálem lancknechta – vlastenec, žoldák a charismatický vůdce, který sdílel osudy svých vojáků. V bitvě u Pavie roku 1525 porazili lancknechti jak své úhlavní nepřátele Švýcary, tak elitní francouzské těžké jezdectvo.

Přestože lancknechti v následujících staletích ztratili svůj význam, zůstanou symbolem své doby. Jejich příběh připomíná renesanční kombinaci svobody, odvahy a často brutální reality.

Zdroj: Městská knihovna v Praze, Vojenský historický ústav Praha