Vývoj námořních min a jejich vliv na válku – pokročilé systémy jsou ve výzbroji dodnes
Námořní miny jsou jedny z nejděsivějších a nejničivějších zbraní, které má námořnictvo k dispozici. Jsou schopné způsobit spoušť na flotilách a jsou základním prvkem války, který má svůj původ v císařské Číně. V průběhu staletí prošly změnami a staly se z nich v principu jednoduché zbraně, ale využívající složité systémy pro variabilní využití, jakými jsou dnes. V průběhu staletí také prošla vývojem taktika jejich nasazení. Nejsou to jen defenzívní zbraně – mají i nezanedbatelný ofenzívní potenciál.
Námořní mina je podvodní výbušné zařízení určené k výbuchu v přítomnosti plavidel. Existují tři hlavní typy. Dnové miny spočívají na mořském dně v mělké vodě. Kotvené miny plují nad mořským dnem a používají se proti ponorkám a lodím. Driftové miny se volně vznášejí na vodní hladině a jako takové se používají jen zřídka – jejich nasazení s sebou nese zřejmé riziko pro vlastní i civilní plavbu.
Foto: V roce 1988 prorazila íránská mina M-08 do trupu fregaty USS Samuel B. Roberts díru dlouhou 8 m | Wikimedia Commons / Public domain
Existují tři způsoby kladení min. Prvním je použití letadel, což je preferovaná metoda pro útočné operace, protože umožňuje rychlé doplnění minového pole s malým rizikem. Podobně se útočně používají miny kladené ponorkami. Z definice způsobu nasazení ponorek jde především o tajné a speciální mise.
Nejhospodárnější možností je pokládání min z hladinových lodí, protože lodě mají kapacitu přepravit největší množství min. Tato metoda ale přináší řadu komplikací, protože námořnictvo, které miny převáží, musí počítat s riziky spojenými s tím, že nemá kontrolu nad danou oblastí, s výjimkou pokládání minových polí pro defenzívní účely, pro ochranu vlastních základen a blokování přístupových cest.
Proti používání námořních min existují samozřejmě, jako proti jakékoli zbrani, protiopatření. Je známé jako "lovení min" a zahrnuje řadu taktik, dnes včetně použití bezpilotních systémů, pokročilých zbraní a sonarové technologie. Dvě lodě mohou zneškodnit minové pole tažením kabelu určeného k přetnutí kotevních lan, načež jsou miny na hladině odpáleny střelbou. Stejně tak lze dnové miny odpálit "oklamáním" výbušnin využitím falešných cílů.
První předchůdci námořních min pocházejí z císařské Číny, kde byly používány proti japonským pirátům. Na západě se první příklady datují do doby vlády anglické královny Alžběty I. a později holandského vynálezce Cornelise Drebbela, který byl anglickým králem Karlem I. pověřen, aby vymyslel nové zbraně, včetně neúspěšné "plovoucí petardy". Vynález námořní miny je ale přímo připisován Davidu Bushnellovi, studentovi Yaleovy univerzity, který objevil, že střelný prach může explodovat pod vodou. V roce 1777, během americké revoluční války, mu generál George Washington udělil povolení pokusit se potopit flotilu britských lodí na řece Delaware.
Bushnellova mina se skládala ze střelného prachu v jednoduchém plováku. Uvnitř zařízení se nacházel dělový zámek, což znamenalo, že sebemenší náraz neřízeného plavidla unášeného proudem řeky by způsobil výbuch. Úspěšně zničila malou fregatu HMS Cerberus a zabila čtyři lidi. Zatímco v USA se v 19. století námořní miny používaly jen zřídka, také s ohledem na přesvědčení Johna Quincyho Adamse (6. prezidenta USA), že jejich používání "není spravedlivé a čestné vedení války", v Evropě byly vyvíjené a nasazované intenzívněji, zejména v ruském císařském námořnictvu.
V roce 1812 odpálil ruský inženýr Pavel Shilling (původem baltský Němec) námořní minu pomocí elektrického obvodu a v roce 1853 byla vynalezena mina nazvaná Jacobi podle svého pruského vynálezce Moritze von Jacobiho, toho času v ruských službách. Byla přivázána k mořskému dnu kotvou a používala kabel připojený ke galvanickému článku napájenému ze břehu. Ruské císařské námořnictvo používalo námořní miny také během rusko-turecké a krymské války, přičemž během druhé z nich bylo ve Finském zálivu položeno již více než 1500 min.
Během americké občanské války používalo námořnictvo Konfederace námořní miny proti námořním silám Unie. Úspěšně potopily loď USS Cairo v řece Yazoo a 27 federálních plavidel během bitvy v zátoce Mobile v roce 1864. Po roce 1865 si USA zvolily námořní miny jako hlavní zbraň pro obranu pobřeží. Zpočátku ji měl v kompetenci Ženijní sbor americké armády, později za ni zodpovídal Dělostřelecký sbor, než byla v roce 1907 předána Pobřežnímu dělostřeleckému sboru.
Po skončení rusko-japonské války došlo na Haagské mírové konferenci v roce 1907 k prvnímu neúspěšnému pokusu o zákaz námořních min jako válečné zbraně. Bylo však rozhodnuto, že budou zakázány driftující miny, a to kvůli jejich nekontrolovatelnosti a rizikům pro civilní plavbu.
V průběhu první světové války byly námořní miny používány jako obranné opatření proti německým ponorkám. Příkladem byly zátarasy v Severním moři, které Spojenci začali klást v roce 1918. Táhla se 400 km od Skotska po Norsko a sestávala ze 72 tisíc min, které vyřadily šest ponorek a poškodily řadu německých plavidel. Němci nasazovali vlastní miny a potápěli britská obchodní a námořní plavidla. Jednou z nejúspěšnějších minových kampaní německého námořnictva bylo potopení HMHS Britannic minou položenou ponorkou SM U-73.
Za druhé světové války se námořní miny staly již spíše útočnou než obrannou zbraní. Německé ponorky hlídkující v Atlantiku je používaly k zaminování britských přístavů a tras a změnila se i celková konstrukce výbušnin. Zatímco dříve vybuchovaly pouze při kontaktu, nyní mohly explodovat na základě akustických, magnetických a tlakových změn ve vodě – byly dokonce naprogramovány tak, aby vybuchovaly pouze proti určitým lodím. Jedním z největších strategických použití námořních min byla operace "Hlad", při níž americké námořnictvo položilo 12 tisíc min podél japonských námořních tras v Tichomoří. Nejenže se na nich potopilo až 650 japonských lodí, ale ukázalo se, jak je lze využít pro psychologickou válku, protože v důsledku poznaného rizika byly lodě byly nuceny zůstat v přístavu nebo významně rizikové oblasti obeplouvat.
Po skončení druhé světové války se námořní miny prakticky přestaly používat v souvislosti s redukcí ozbrojených sil a vývojem nových technologií. To se týkalo zejména USA, které se v úvodní fázi studené války domnívaly, že miny již součástí pokročilé války nebudou. Během korejské války však zjistily, že absence této schopnosti omezuje možnosti a staví vlastní jednotky do nevýhody.
Korejské námořnictvo zadržovalo americké loďstvo téměř týden, přestože mělo pouze 45 plavidel, protože položilo 3000 min. A důležité je uvést, že 70 % ztrát amerického námořnictva v Koreji bylo důsledkem minové války, což bylo ještě horší kvůli tomu, že pouze dvě procenta námořníků byla vycvičena v lovení min. To přimělo náčelníka amerických námořních operací admirála Forresta Shermana ke změně postoje.
V roce 1967 USA vyvinuly miny třídy Destructor, které byly sice vysoce sofistikované, ale ve Vietnamu se používaly jen zřídka. Americkými vojenskými silami byly upřednostňovány miny Quickstrike, protože byly relativně levné, vyvinuté pro strategické použití a mohly být použity k obraně. Námořní miny se nadále používaly v konfliktech mezi válkami ve Vietnamu a v Perském zálivu. Na jejím začátku irácké miny způsobily vážné škody na lodích USS Tripoli (LPH-10) a USS Princeton (CG-59). Po skončení války provedlo osm zemí v Perském zálivu odminovací operace.
Vzhledem k ničivosti námořních min nyní mezinárodní právo vyžaduje, aby všechny signatářské země deklarovaly oblasti, v nichž byla minová pole položena. Nejedná se však o zcela spolehlivý systém, protože přesná místa nejsou uváděna veřejně. A ne všechny země také principy mezinárodního práva respektují.
V současné době námořnictvo USA používá dva různé typy min. Prvním je výše zmíněná mina Quickstrike, určená k použití proti hladinovým lodím i ponorkám. Umísťují se do mělkých vod pomocí letadel. Druhou je mobilní mina odpalovaná z ponorky (Submarine-Launched Mobile Mine, SLMM). Jak název napovídá, je pokládána ponorkami a obvykle se používá v oblastech, kde jiné techniky kladení min nepřicházejí v úvahu. Každá SLMM je nesena torpédem MK37, které má zařízení pro detekci cílů.
Britské námořnictvo miny nepoužívá od roku 1992. Navzdory tomu si Spojené království zachovává schopnost klást miny a pokračuje ve výzkumu jejich využívání. Cvičné miny, které se používají při cvičeních, se nadále pokládají, aby se udržely potřebné dovednosti.
Zdroj: warhistoryonline
Komentáře