Historiky postava Fridricha Pauluse fascinuje již celá desetiletí. Byl ústřední postavou největší nacistické porážky u Stalingradu. Jedni o něm mluvili jako o neschopném štábním úředníčkovi, jiní zase vyzdvihovali jeho schopnost postavit se i Hitlerovi.

Foto: Paulus na východní frontě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Američtí generálové ve službách Krále, aneb tanky Grant a Lee v britské armádě

Friedrich Paulus se narodil 23. září 1890 ve městě Guxhagen. V armádě strávil prakticky celý život, bojoval v první světové válce a patřil k nejlepším důstojníkům – ovšem štábním. Na počátku druhé světové války sloužil ve štábu 10. armády. S touto elitní jednotkou prošel Polskem i Nizozemskem, což však byly poměrně jednoduché části války. Zlom pro něj nastal v roce 1942, kdy po smrti Waltera von Reichenaua převzal velení 6. armády. Tato armáda působila na jižní části východní fronty a tvořila hlavní údernou sílu nadcházející mohutné ofenzivy na město Stalingrad.

Právě Stalingrad se stal osudným nejen jemu, ale i celé 6. armádě. Průběh bitvy je dobře znám – Wehrmacht pronikl do města a obsadil ho, ovšem ne celé. Sověti se stále drželi na malém perimetru u řeky Volhy. Město nikdy nebylo plně dobyto, přestože německá propaganda tvrdila obyvatelstvu opak. Místo toho přišla zima a Sověti spustili mohutnou obkličovací operaci, která uzavřela německé jednotky do kotle. Hermann Göring sice sliboval, že obklíčenou armádu bude zásobovat ze vzduchu, ale to byl zcela nesplnitelný požadavek.

Němci se pokusili 6. armádu vyprostit – Erich von Manstein naplánoval průlom tankovými jednotkami, ale operace se nezdařila a k prolomení obklíčení nedošlo. Tehdy se lámal chleba. Paulus věděl, že armádu už zachránit nedokáže, jeho muži navíc mrzli a umírali hladem. Vnitřně se potýkal s dilematem – na jedné straně byl voják, který poslouchá rozkazy, na druhé straně velitel, který se stará o životy svých mužů. Hitler pochopitelně trval na boji až do konce. „Poslední muž a poslední náboj,“ jak říkal. Paulus však viděl naprostou absurditu tohoto rozkazu. Podle mnohých ale váhal příliš dlouho – stále nechával své vojáky umírat v marném boji a rozhodnutí kapitulovat odkládal.

Když Hitler pochopil bezvýchodnou situaci, pokusil se Pauluse „motivovat“ tím, že ho povýšil na polního maršála. Věřil, že tím Pauluse přiměje, aby se raději zastřelil, než aby padl do zajetí. Žádný polní maršál nacistického Německa totiž nikdy předtím do zajetí nepadl – tak velela tradice.

Psali jsme:Stalinovi kamikaze - zoufalí Sověti cvičili pro boj s německými tanky psy. Němci se jim smáli

Teprve tehdy Paulus pochopil, že ho Hitler obětoval a chce jeho smrt jen propagandisticky využít. 31. ledna 1943 se proto se zbytky svých jednotek vzdal Sovětům. Hitler zuřil, protože v jeho očích Paulus selhal.

Dodnes se historici přou, jakou postavou vlastně Paulus byl. Převládá názor, že se měl vzdát nejpozději po neúspěšném pokusu o průlom. Někteří tvrdí, že svým odporem vázal sovětské síly a neumožnil jim další postup. Tuto teorii však prosazovala spíše nacistická propaganda, neboť ve skutečnosti byl vojenský význam dalšího odporu v prosinci a hlavně v lednu zcela minimální. Paulus tak u Stalingradu selhal ne tím, že město nedobyl, ale tím, že se nedokázal včas vzdát.

Zdroj: warhistoryonline.com, valka.cz