Partyzánské hnutí v Jugoslávii pod velením Josipa Broze Tita patřilo k vůbec nejvýznamnějším protifašistickým odbojovým hnutím, což dokumentuje i fakt, že jugoslávští partyzáni dokázali porazit německou armádu. Na okupovaném území došlo dokonce k vytvoření partyzánského státu, tzv. Užické republiky, která ale existovala jen dva měsíce. Ráno 6. dubna 1941 zahájil masivní letecký útok na Bělehrad a další města německé tažení proti Jugoslávii. Hlavní údernou sílu tvořily tankové a motorizované divize složené z veteránů bleskových válek v severní a západní Evropě.

Foto: Jugoslávští partyzáni vstupují do osvobozeného města Novi Sad | Wikimedia Commons

Dezorganizovaná a rozpadající se Jugoslávská armáda nedokázala vytvořit souvislou obrannou linii, navíc ji houfně opouštěli chorvatští a slovinští vojáci, což mělo za následek absolutní kolaps morálky a po pouhých devíti dnech zajistilo útočníkovi konečné vítězství. Jugoslávská armáda sice byla poměrně početná, tvořilo ji 30 mobilizovaných divizí, ale nebyla schopna účinné obrany, protože defenzivní plán z roku 1940 byl statický a počítal s podporou spojenců. Branná moc rovněž nedisponovala potřebnou výzbrojí a výstrojí. Zastaralá artilerie postrádala potřebné množství střeliva, značná část ze 110 tanků pamatovala časy 1. světové války a ze 459 letadel byla pouze necelá polovina použitelná v boji.

Psali jsme:Pražské povstání - město barikád a bitva o Český rozhlas

Jugoslávie byla podle předchozích německo – italských úmluv rozdělena na dvě okupační zóny. Ze srbských oblastí Němci okupovali Srbsko, Banát a část Kosova a to hlavně z důvodu bohatých ložisek mědi, olova a antimonu. Dále pod německou správu spadaly také zhruba 2/3 území Slovinska. Větší část Jugoslávie okupovala a anektovala Itálie a to hlavně s ní historicky spjatou oblast Rijeky, Dalmácie a také celou oblast Boky Kotorské včetně černohorského pobřeží až po město Bar. Italská okupace části Kosova, západní Makedonie a části Černé Hory byla provedena ve smyslu vytvoření Velké Albánie, neboť tato část byla připojena k Italy okupované Albánii. Zbývající části země byly rozděleny mezi Bulharsko ( území Vardarské Makedonie, část Kosova, dva okresy v jižním Srbsku a území západně od Zaječaru ) a horthyovské Maďarsko. V prosinci 1941 se okupační síly skládaly z 280 000 italských vojáků a příslušníků vojenské policie, 120 000 německých vojáků pod velením Helmuta Fostera, 70 000 bulharských a 40 000 maďarských vojáků.

Foto: Rozdělení Jugoslávie po její porážce v roce 1941 | fronta.cz

Za pomoci Německa a Itálie byl na troskách Jugoslávie 10. dubna 1941v Záhřebu vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) v čele s předákem chorvatských ustašovců Ante Pavelićem, který se předtím nacházel v italském exilu. Nelze však v žádném případě hovořit o nezávislém státě, protože šlo o loutkový stát plně podléhající Německu a Itálii. Území NDH rozdělovala demarkační čára na zájmovou zónu Němců a Italů. K nově vytvořenému území NDH patřila i velká část Bosny a Hercegoviny, o níž měli Chorvati zájem již před válkou. Na tamní muslimy proto nahlíželi jako na součást chorvatského etnického korpusu. V duchu nacistických ideálů byl i na území NDH prohlášen za jediný árijský národ chorvatský, odvozující svůj původ již od Gótů, přičemž hlavním cílem bylo zbavit se všech cizích elementů a to především Srbů, židů a Romů.

Foto: Jugoslávští partyzáni se brodí přes řeku Mrežnica v nezávislém státě Chorvatsko, rok 1943 | Wikimedia Commons

Psali jsme:Svatováclavská rota, aneb Češi ve službách Waffen-SS

Výsledkem této politiky byla genocida nechorvatského obyvatelstva v koncentračních táborech, z nichž k nejznámějším  patřil bezpochyby Jasenovec v západní Slavonii, kde podle odhadů historiků přišlo o život okolo 100 000 Srbů. Celkem během existence NDH zahynulo kolem 300 000 bosenských a chorvatských Srbů. Masakry a vraždění doprovázelo i násilné přesídlení obyvatelstva (okolo 200 000 Srbů). Němci předpokládali, že přesídlení a mnohá zvěrstva nahromadí obrovské množství výbušného materiálu všude tam, kde žijí Srbové, předpokládali, že se vytvoří centra nepokojů, které nebude možné kontrolovat. Je až neuvěřitelné, jak dokázali předpovědět budoucí vývoj. O padesát let později vypukla v Jugoslávii občanská válka, která se těmto zvěrstvům páchaným oběma stranami přinejmenším vyrovnala. S takovou situací nemohlo být obyvatelstvo spokojené a tak se v rámci okupované Jugoslávie začal formovat odboj.

Foto: Mezi jugoslávskými partyzány byla i řada žen | Wikimedia Commons

Na Němci okupovaném území Srbska se začalo vytvářet tzv. Četnické hnutí pod velením plukovníka, později generála bývalé jugoslávské armády Dragoljuba ( Draži ) Mihailoviće, který si vybral za působiště hornatou oblast Ravna Gora. Mihailović začal svou pouť pouze s 26 muži, jejichž heslem bylo: „Za krále a vlast – svoboda nebo smrt.“ Postupně se počet jeho přívrženců, kteří plnili vojenskou službu s požehnáním krále Petra II. jako Četnické oddíly jugoslávské armády vyšplhaly na 72 000. Je však třeba rozlišovat Četnické hnutí pod vedením Mihailoviće a skupinu 6 000 tzv. legendárních četniků pod velením Kosty Pečance, kteří byli oficiálně podřízeni loutkové vládě Milana Nediće. Hlavním cílem Draži Mihailoviće bylo postupné shromažďování sil a vyčkávání na závěrečnou fázi války, kdy chtěl jménem krále a emigrantské vlády obnovit v zemi původní zřízení. I z tohoto důvodu se jeho odboj zpočátku vyznačoval pasivitou. Mihailović se těšil podpoře emigrantské vlády i velmocí, ale postupně o svou pozici přišel a to hlavně z důvodů kolaborace s Němci, Italy, ustašovci a podílením se na válečných zločinech. Za všechno hovoří činy četnického velitele v oblasti východní Bosny, který svému oddílu během masakrování v oblasti Foče a Ćajnice nařídil, aby se zabíjení uskutečňovalo výlučně podřezáním dýkou, protože bylo potřeba šetřit municí. Program četnického hnutí byl ve značné míře velkosrbský, o čemž svědčí i instrukce Draži Mihailoviće jednotlivým velitelům z roku 1941, kde bylo uvedeno, že cílem je vytvořit velkou Jugoslávii a v ní etnicky čisté velké Srbsko v hranicích Srbska, Černé Hory, Banátu a Bosny a Hercegoviny. Tento program však nemohl oslovit celé jihoslovanské spektrum, protože hlavně Chorvati a Slovinci neměli chuť vrátit se k předválečným poměrům.

Existovala ale i jiná alternativa. V červnu 1941 do tohoto obecného chaosu vstoupily partyzánské oddíly jugoslávských komunistů, kterým velel charismatický Josip Broz. Na rozdíl od četniků komunisté od začátku vyzývali k otevřenému boji proti okupantům, což však mělo za následek represálie na civilním obyvatelstvu, čemuž se chtěl Mihailović vyhnout. Titův multietnický program i struktura byly v dané situaci pro mnohé nejlepším řešením. Multietnicitu představovalo i vedení partyzánského hnutí, kde vedle sebe fungovali Slovinec Edvard Kardelj, Srb Alexandr Ranković, Černohorec Milovan Djilas nebo Chorvat Ivo Ribar. Pro četnické hnutí však byli Tito a jeho partyzáni politicky i vojensky absolutně nepřijatelní a proto došlo k paradoxnímu jevu a to k postupnému spojenectví ustašovců s Němci, četniky s Italy, Italů s ustašovci a četniky atd. proti sílícímu partyzánskému hnutí. Již roku 1940, kdy se konala ilegální zemská konference KSJ, představilo vedení strany novou strategii komunistických aktivit, vybudovanou na ozbrojeném povstání jako způsobu osvobození a ochrany vlasti. K celonárodnímu povstání vyzvali komunisté 22. června 1941. O pět dní později byla oficiálně vytvořena národně – osvobozenecká armáda Jugoslávie, tzv. NOVJ – Narodnooslobodilačka vojska Jugoslavije, název se však v průběhu války často měnil. Podle oficiální komunistické historiografie povstání začalo 7. července 1941 útokem partyzánů na policejní hlídku v obci Bela Crkva.

Foto: Josip Broz Tito v roce 1942 | Wikimedia Commons

Vrchní velitel sil národního osvobození Josip Broz, který začal používat pseudonym Tito, velmi správně odhadl situaci, když si za centrum odboje vybral Srbsko. Sem totiž utíkalo mnoho obyvatel z Maďary okupované Vojvodiny a také Bosny a Hercegoviny nebo Chorvatska. V hornatých oblastech byla špatná infrastruktura a tím výhodné podmínky pro partyzánský boj. Svou roli v této volbě sehrála i slabost německých okupačních sil. Povstání se postupně rozšířilo na rozsáhlé území v okolí města Užice, kde došlo k vytvoření tzv. Užické republiky. Území této republiky se rozkládalo na severozápadě dnešního srbského území a zahrnovalo kromě města Užice i města Požega, Negbin či Ivanjica. Dne 16. září přešel z Bělehradu na území Užické republiky i hlavní štáb partyzánů v čele s Titem. Na základě této informace lze počátek existence svobodného teritoria v okolí města Užice datovat od podzimu 1941. Na osvobozeném území, kde žilo kolem 300 000 lidí, vycházely noviny s názvem Borba ( Boj ), ale i další které sloužily jako propaganda KPJ, ovšem v pozitivním smyslu, protože jejich cílem bylo udržet bojovou morálku.

Na území Užické republiky partyzáni zavedli telefonní linky, autobusovou dopravu, školy, hrálo se divadlo, fungovaly tančírny a také se konaly mezi partyzány mimořádně oblíbené fotbalové zápasy. Dokonce se jim podařilo udržet v chodu železniční tratě v délce 145 km. V centru republiky se kolem Centrálního komitétu komunistické strany a Vrchního štábu sdružovalo množství umělců a intelektuálů. Ti se podíleli na vytváření kulturních hodnot, jejichž cílem bylo, podobně jako v případě povstaleckých novin, zvyšovat morálku obyvatel a to i předčítáním beletrie či zpěvem sovětských revolučních písní. V Užici působil i třicetičlenný symfonický orchestr. Jednou z nejvýznamnějších kulturně – společenských událostí Užické republiky byly oslavy 24. výročí říjnové bolševické revoluce 7. listopadu 1941, kdy se za zpěvu internacionály ozývaly výrazné hlasy vybízející k odporu proti okupantům. Přesně měsíc na svobodném území fungovalo i povstalecké rádio a to od 20. října do 20. listopadu. Podle Tita byla existence Užické republiky do jisté míry předobrazem budoucí poválečné Jugoslávie.

Dokonce roku 1941 měl Tito k dispozici kolem 60 000 partyzánů, možná dokonce až 80 000, kteří ovládali střídavě území Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a Chorvatska. Němcům postupně docházelo, že Tito a jeho partyzáni začínají být velkou překážkou. Po Hitlerově apelu potlačit povstání za každou cenu nařídil polní maršál Keitel, aby za každého raněného nebo zabitého německého vojáka bylo popraveno padesát, respektive sto komunistů. Za pomoci zkušených jednotek 313. pěší divize z Francie pod velením generála Böhmeho začali Němci 28. září 1941 první protipatyzánskou ofenzívu. Rychlým postupem byl Tito 1. prosince vytlačen z Užice a záhy padla další města – Čačak a Gornji Milavac. Titovi se podařilo vyvést se Srbska jen 2 000 mužů. Povstání bylo potlačeno a nastaly represálie. Do roku 1944 zahynulo v Srbsku přibližně 100 000 lidí. Stejně skončila i existence Užické republiky, která nedokázala vzdorovat německému tlaku. Hlavním důvodem porážky byla jasná německá přesila. Tito se rozhodl po náročném zimním pochodu, kdy teploty klesaly až k - 25° C, přejít do Bosny, kde 25. ledna partyzáni obsadili Foču, kam Josip Broz posléze přemístil svůj hlavní stan.