Jen málokteré letadlo si vysloužilo respekt a nahánělo nepříteli takovou hrůzu, jako legendární, střemhlavý bombardér Junkers Ju 87, přezdívaný ,,štuka". Právě tento stroj svrhnul první bomby největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, který dnes známe jako 2. Světová válka! A právě na tomto stroji létal jeden z nejúspěšnějších bojových pilotů Třetí říše, Hans-Ulrich Rudel. Pojďme se tedy společně na tento stroj i tohoto pilota podívat podrobněji.

Foto: Ju 87 G-1 krátce před předáním útvaru Panzerjagdkommando Weiss, které operovalo na východní frontě | Bundesarchiv

Junkers Ju 87 - Stuka [štuka] (pozn. přezdívka Stuka pochází z německého slova das Sturzkampfflugzeug) sloužil během druhé světové války jako střemhlavý bombardovací letoun německé Luftwaffe. Model Ju 87 B-1 se osvědčil především na počátku války (v Polsku, Holandsku, Belgii i Francii), v bitvě o Británii však zcela zklamal. V roce 1941 se objevil model Ju 87 D-1 s řadou vylepšení (aerodynamika, pancéřování). Vzhledem k síle nepřátelských stíhaček byly postupně stuky nasazovány jako bitevní letouny (Ju 87 D-7). Jako protitankový letoun sloužil typ Ju 87G, vyzbrojen dvěma kanóny BK 37 ráže 37 mm.

Psali jsme:Nejtěžší nálet na Čechy aneb jak Američané zbytečně bombardovali Kralupy

Zrození ,,ječící" legendy

Roku 1933 vypsalo RLM (říšské ministerstvo letectví) soutěž na výrobu střemhlavého bombardéru. Soutěže se zúčastnily firmy: Arado, Blohm & Voss, Heinkel a Junkers. Projekt firmy Junkers nakonec získal státní zakázku.

Předchůdcem Ju 87 bylo podobně koncipované letadlo Junkers K-47. První prototyp Ju 87V1 vzlétl 17. září 1935 na továrním letišti v Dessau. Stroj zkonstruoval Herman Polman. Už tehdy letadlo získalo svoje charakteristické rysy jako celokovová konstrukce centroplánu, či křídla do tvaru „W“ Prototyp byl poháněný motorem Rolls-Royce Kestrel V s maximálním výkonem 525 k. Pozdější prototypy se lišily motorem Junkers Ju-210A s vyšším výkonem, jednoduchou směrovkou a průzorem v podlaze pro jednodušší bombardování. Výzbroj se skládala kromě nesených bomb i z dvou kulometů MG 17 v křídlech a jednoho MG 15 ovládaného střelcem, pro krytí zadní polosféry. Prototypy měly nosnost jen do 500 kg. Ve své době byl stroj celkově dobrý, poměrně kvalitní a spolehlivý. Zkombinoval dobré letové vlastnosti, na svou třídu dostatečnou manévrovatelnost, dobrý výhled z kabiny a přesnost zásahů při bombardování, která se pohybovala okolo 30 m.

Foto: Montáž křídla u Ju 87D | Bundesarchiv

Na konci roku 1937 přišly první úpravy Ju 87A-0 a A-1 pozdější dokonalejší A-2 s novým motorem Ju-210D s větším výkonem (vyrobilo se 262 strojů). Luftwaffe však měla ke stroji výhrady. Ukázalo se, že nemá dostatečný dostup, operační dolet a malou nosnost bomb. Tyto nedostatky měla odstranit verze B. Ju 87B-1 se od předchůdců lišil zasouvatelným překrytem (na předešlých verzích se překryt kabiny vyklápěl na bok), jinak navrženou přední částí trupu a krytem motorů. Změny byly i na podvozku, rádiové anténě a směrovce. Na podvozkovou nohu byla namontovaná náporová siréna (charakteristická pro tento letoun) pro svůj psychologický účinek na nepřítele i civilní obyvatelstvo během útoku. Jiný byl i motor Ju-211A a později D s výkonem 1000, či později 1200 k. V prosinci 1939 začala výroba verze B-2. Ta se lišila větším vodním chladičem a dřevěnou vrtulí, která nahradila kovovou. Vylepšení se dočkala i radiostanice. Verze B-2 mohla nést až 1000 kg bomb. Tento typ se dočkal svého křtu ohněm ve Španělsku. Později v 2. světové válce.

Psali jsme:8,8 cm Flak: Legendární německý kanón, který budil u Spojenců hrůzu

Stroj, který rozpoutal 2. Světovou válku

Během invaze do Polska, útoku na Holandsko, Belgii a Francii zaznamenaly Ju 87B velké úspěchy a účinně pomáhaly postupujícím německým jednotkám jako „létající dělostřelectvo“. Zaznamenaly dokonce první sestřel, když 1. září 1939 sestřelily polský letoun PZL P.11. Kryté převahou stíhacích Bf 109 předváděly exhibice v přesném bombardování vojenských i nevojenských cílů a tak získaly jednak fantastickými úspěchy (za příznivých podmínek), jako i výbornou propagandou přímo legendární pověst univerzální všeničící zbraně. Avšak už po jednom měsíci nasazení v bitvě o Británii v roce 1940 britské stíhačky ukázaly, že „Štuky“ jsou ve své skutečné podobě jen pomalá, neohrabaná a nedostatečně ozbrojená jednoúčelová letadla a musely být z bojů kvůli vysokým ztrátám staženy. Proto byly nasazeny ve středomoří a Africe, kde britské letectvo ještě tak silné nebylo. Pokusem o zlepšení stroje byla výroba verze D. Ta byla nasazovaná hlavně na východní frontě, kde v první letech bojů byla skutečně velkou oporou postupujících Němců. V roce 1942 však sovětské vzdušné síly začaly být pro Luftwaffe rovnocenným soupeřem. Jakmile Němci ztratili vzdušnou převahu i na tomto bojišti, skončily „Štuky“ jako i éra jejich střemhlavých náletů.

Foto: Postup při bombardování letounem Junkers Ju 87 | Wikimedia Commons

Zajímavostí je snad ještě verze G, která byla nasazena u Kurska. Taktika útoku na tanky byla jednoduchá ale o to účinnější. Stroje se snesly z oblohy podobně jako při střemhlavém bombardování, avšak neshazovaly bomby, ale mířily své kanóny na zadní část tanků. Tam se nacházelo jejich nejslabší pancéřování. Přestože množství nesené munice do těchto 37 mm kanónů nebylo velké, dokázaly během jednoho letu zničit až 6 ruských tanků.

Legendární pilot Hans-Ulrich Rudel, který na ,,Štuce" odlétal více jak 2500 bojových letů

Hans-Ulrich Rudel (2. července 1916, Konradswaldau – 18. prosince 1982, Rosenheim) byl německý bombardovací pilot, během druhé světové války úspěšný při ničení tanků. Létal s letadlem Junkers Ju 87 a jako jediný získal Rytířský kříž se zlatými dubovými ratolestmi, meči a brilianty.

Druhá světová válka

Na začátku druhé světové války během útoku na Polsko odlétal několik průzkumných misí ze základny u Wrocławi. Za úspěšné plnění úkolů získal Rudel 11. října 1939 Železný kříž druhé třídy. Po mnoha žádostech byl převelen k střemhlavým bombardérům. Po skončení přeškolení v Crailsheimu byl v květnu 1940 převelen k I./StG 3, k původní jednotce, se kterou absolvoval začáteční výcvik, do Caen. Bitvu o Británii strávil v hodnosti nadporučíka v nebojové funkci, protože byl stále považován za špatného pilota. Později se vrátil k záložní jednotce v Štýrském Hradci, kde opět absolvoval výcvik ve střemhlavém bombardování. Poté přešel k I./StG 2, ale jeho pověst ho stále pronásledovala a tak strávil v nebojových funkcích i invazi na Krétu.

Foto: Hans-Ulrich Rudel

Rudelova kariéra pilota střemhlavého bombardéru začala 23. června 1941, den po napadení SSSR Německem. Za své úspěchy byl už po méně než měsíci, 18. července, vyznamenán Železným křížem I. třídy. 23. září 1941 byla během útoku na kronštadtský přístav zásahem jeho 1000 kg bomby do muničního skladu potopena sovětská bitevní loď Marat. Do konce prosince, kdy byl přeložen jako instruktor střemhlavého bombardování do Štýrského Hradce, odlétal Rudel celkem 500 bojových misí a v lednu 1942 získal Rytířský kříž. 10. února 1943 se stal i prvním pilotem, který odlétal 1000 bojových misí. V tomto období mu jako zkušenému letci přidělili experimentální letku strojů Ju 87G „Kanonenvogel“, působící nejprve v oblasti Brjanska, poté u Černého moře, kde potopil větší množství menších dopravních člunů.

Největší měrou přispěl k vymyšlení a aplikaci nové taktiky nasazení těchto letadel. Doporučoval útočit zejména na zadní a vrchní část tanku, kde je pancéřování slabší a kde má také motor chlazení. Při náletech většinou směřoval z týlu nepřítele k vlastnímu území, což mělo výhodu v případě zásahu zbraněmi protiletadlové obrany. Se stroji Ju-87G se Rudel účastnil i bitvy u Kurska, během této a následujících bojových operací zničil do podzimu 1943 100 sovětských tanků. 23. října 1943 získal k Rytířskému kříži meče. V březnu 1944 byl jmenován do funkce Gruppenkommandeur (velitel perutě) III./StG 2 přičemž do té doby odlétal 1800 bojových misí a zničil 202 tanků. Koncem března byla Rudelova letka napadena sovětskými stíhači na strojích Lavočkin La-5.

Jedna ze štuk byla sestřelena nad sovětským územím. Její posádka přežila a Rudel se rozhodl přistát a zachránit ji. Po úspěšném přistání naložil oba členy posádky sestřelené štuky, ale letadlo nebylo schopné v rozbahněné stepi vzlétnout. Poté co se sovětské jednotky přiblížily zanechali všichni čtyři letci letadlo na místě a unikli. Rudel společně s ostatními dorazil k řece Dněstr, kterou byl nakonec nucen přeplavat. Ledový proud široký 600 metrů však nepřeplaval jeho střelec, Erwin Hentschel. Na blízkém poli omylem kontaktovali ruskou hlídku, v domnění, že jde o vlastní vojáky a přišel tak i o posádku druhé Stuky. V nestřežené chvilce utekl a zmizel v oranici. 29. března byl vyznamenán brilianty k Rytířskému kříži. V listopadu 1944 byl při plnění bojového úkolu v blízkosti Budapešti raněn do stehna, ale nadále pokračoval v létání.

8. února 1945 byl při bojovém letu v oblasti Frankfurtu nad Odrou těžce zraněn zásahem protiletadlového granátu ráže 40 mm. V důsledku zranění mu jeho pozorovatel Dr. Ernst Gadermann musel ránu ošetřit, ale amputaci nohy pod kolenem se nedalo zabránit. Rudel se však už 25. března 1945 na vlastní naléhání vrátil do služby. Do konce války zničil dalších 26 tanků. Koncem války se nacházel na území Československa. Několik letců rozhodnutých uniknout před sovětským zajetím odletělo 8. května 1945 z domovského letiště v Čechách na Ju 87 a Fw 190 a po dvouhodinovém letu přistáli na Američany obsazeném letišti Kitzingen.

Hans-Ulrich Rudel celkem uskutečnil 2530 bojových vzletů (z toho asi 400 letů na Fw-190). Podle oficiálních údajů zničil 519 tanků, kolem 800 dalších vozidel, 150 kusů dělostřeleckých zbraní, čtyři obrněné vlaky, 2 křižníky, bitevní loď (Marat) a 1 torpédoborec a potopil 70 menších plavidel. Sestřelil 9 letadel, z toho dva Il-2 a sedm blíže nespecifikovaných stíhaček. Pro tak velké ztráty Rudé armádě, vypsal Stalin na Rudela zvláštní odměnu 100 000 rublů.

Celkem byl dvaatřicetkrát sestřelen, přitom několikrát nad nepřátelským územím. Rudel byl přesvědčený nacista, na konci války se dobrovolně přihlásil k sebevražedné misi, která však nebyla nadřízenými schválena. 25. dubna obdržel telegram, který ho povolával do Berlína (tedy nic dobrovolného, pořád byl voják), měl letět s He-111, start proběhl 28. dubna v 1 hodinu ráno. Avšak místo přistání bylo v tu dobu pod dělostřeleckou palbou Rusů, Dostal tedy rozkaz přistát v Rechlinu a pak se měl ohlásit. Místo Rechlinu přistál ale na letišti Wittstock. Telefonoval do hlavního stanu a navrhl, že by se do Berlína mohl dostat s Ju-87. O tom, že by měl odvézt Hitlera z Berlína se dozvěděl, až na letišti Wittstock, von Below mu ovšem sdělil, že to již není nutné. Rudel se proto vrátil zpět ke své letce.

Během války byl vděčným objektem nacistické propagandy a v Německu byl velmi populární. Jeho bojové úspěchy mu zabezpečily nejvyšší německá vyznamenání, v jejichž počtu jej překonal jen Hermann Göring. Byl také jediným cizincem, který obdržel nejvyšší maďarské vyznamenání – Zlatou medaili za statečnost.

Poválečné působení

Rudel byl po válce hospitalizován a později internován a vyslýchán v Británii a Francii. Po propuštění ze zajetí od dubna 1946 krátce podnikal v dopravě v Coesfeldu ve Westfálsku. V roce 1948 uprchl přes Švýcarsko do Itálie. V Římě za pomoci Aloise Hudala získal falešný pas Červeného kříže na jméno „Emilio Meier“ a 8. června 1948 přistál v Buenos Aires. V Argentině se Rudel stal blízkým přítelem Juana Peróna. Byl vojenským poradcem a obchodoval se zbraněmi, společně s dalšími bývalými nacisty jako W. Sassenem později spolupracoval i s Augusto Pinochetem nebo A. Stroessnerem.

Od roku 1953 podnikal i v NSR, kde byl také politicky činný. Angažoval se v extrémně pravicové Deutsche Reichspartei (DRP). Některé jeho knihy vzbudily po válce v německé společnosti bouřlivé diskuse, Rudel podporoval agresi proti SSSR a bolševismu. I přesto, že během války přišel o nohu, poměrně intenzivně sportoval, hrál tenis, plaval, lyžoval a jako horolezec se dostal na několik nejvyšších vrcholů Ameriky, například na hory Aconcagua (6962 m) a Llullay-Yacu (6739 m).

V roce 1976 se Rudelova minulost stala příčinou skandálu (Rudel-Affäre), v důsledku kterého byli odvoláni dva vysoce postavení generálové Bundeswehru Karl Heinz Franke a Walter Krupinski. Hans-Ulrich Rudel zemřel v roce 1982 v Rosenheimu, byl pochován v Dornhausenu.

Je autorem výroku: „Ztraceni jsou jen ti, kteří se odevzdali osudu.“ (německy: „Verloren ist nur, wer sich selbst aufgibt.“

Video: Dokument o střemhlavém bombardéru Ju-87 Stuka / YouTube