Bitva o Iwodžimu byla nejkrvavějším střetnutím v dějinách americké námořní pěchoty
Za úsvitu 19. února 1945 se malý sopečný ostrov v Tichém oceánu stal dějištěm jednoho z nejkrutějších střetnutí druhé světové války. Spojené státy potřebovaly Iwodžimu jako základnu pro doprovodné stíhací letouny a místo nouzového přistání bombardérů v rámci strategického bombardování Japonska. Bitva o ostrov se stala symbolem odvahy a statečnosti námořní pěchoty USA, ale obdiv a uznání si vydobyli i obránci.
Poloha Iwodžimy, která se nacházela na půli cesty mezi Japonskem a souostrovím Mariany, z ní učinila pro Spojené státy klíčový cíl. Nejenže bylo nezbytné, aby americké síly ostrov dobyly, a zabránily tak nepřátelským stíhačkám startovat z místních letišť a zachytávat bombardéry Boeing B-29 Superfortress, ale kontrola by poskytla letectvu americké armády základnu, z níž by piloti mohli podnikat útoky na japonskou pevninu a doprovázet bombardéry na dálkových misích.
Foto: Ikonická fotografie Joe Rosenthala zachycuje vztyčení druhé vlajky na vrcholu hory Suribači. | Wikimedia Commons / Public domain
Japonci, kteří si byli vědomi strategického významu ostrova, ale nebyli si jisti, kdy k útoku dojde, jej opevnili rozsáhlou sítí bunkrů, tunelů a dělostřeleckých postavení. Američané o těchto přípravách neměli detailní povědomí, a zahájili proti Iwodžimě mohutnou bombardovací kampaň v naději, že síly obránců ochromí. Velení bylo přesvědčeno, že dobýt malý ostrov bude otázkou dní.
Od 9:00 ráno 19. února 1945 se na pobřeží Iwodžimy vylodilo asi 30 000 příslušníků americké námořní pěchoty a zahájilo bitvu, oficiálně nazvanou Operace Detachment. Kromě nepřítele čekala na útočníky pekelná krajina plná ohně a popela. Japonská obrana Iwodžimy byla houževnatá a velmi dobře připravená i vedená. Pod velením velmi schopného generálporučíka Tadamičiho Kuribajašiho vybudovali Japonci složitý obranný systém, který byl navržen tak, aby způsobil útočníkovi maximální ztráty. Systém zahrnoval protilodní a protitankové miny podél pláže i nástražná výbušná zařízení, pro které byly využity hlubinné bomby a torpédové hlavice. Nedílnou součástí obranné strategie byly také letecké útoky kamikaze, jejichž cílem bylo zničit co nejvíce plavidel amerického námořnictva.
Když se Američané prodírali popelavým pískem pláží, Japonci zahájili vražednou křížovou palbu. Do konce prvního dne obsadili Američané za obrovských ztrát část hlavního letiště, ale další rychlý postup se nekonal. Boje celkově trvaly 36 dní. Japonci byli dobře ukryti v podzemní síti tunelů a bunkrů, které je skvěle chránily před bombardováním, a které bylo nutné dobývat jeden po druhém. Kuribajaši již před bitvou velmi dobře věděl, že uspět nemůže – ubránit ostrov bez posil a bez podpory již dávno poraženého námořnictva nebylo v jeho možnostech. Rozhodl se však, že nechá Američany za jejich vítězství zaplatit maximální cenu. To se projevilo zejména při akci na obsazení letiště č. 2, které se ukázalo být nejopevněnějším úsekem Iwodžimy.
Dne 25. března, tedy více než měsíc po americkém vylodění, zahájili Japonci poslední útok banzai, který způsobil Američanům další těžké ztráty. Přestože boje pokračovaly i v následujících týdnech, kdy Američané pátrali po japonských úkrytech, odříznutých oddílech i jednotlivcích stále schopných klást odpor, americké velení následujícího dne prohlásilo Iwodžimu za dobytou.
Bitva o Iwodžimu se vyznačovala brutálními bojovými podmínkami. Sopečný popel na ostrově ztěžoval pohyb a japonská obrana byla neúprosná. Navzdory těžkostem prokázali američtí vojáci mimořádnou statečnost. Po bitvě bylo uděleno celkem 27 medailí cti – dvaadvaceti mariňákům a pěti námořníkům. Mezi vyznamenanými byl i svobodník Jacklyn H. Lucas, který ve svých pouhých 17 letech vlastním tělem zakryl dva japonské granáty, z nichž jeden explodoval. On sám jako zázrakem přežil. Dalším byl svobodník William R. Caddy, který položil svůj život, aby zachránil svého velitele čety a seržanta stejným způsobem. Medaile cti byla předána jeho matce.
Jedním z nejtrvalejších obrazů druhé světové války je fotografie šesti příslušníků americké námořní pěchoty vztyčujících americkou vlajku na vrcholu hory Suribači. Tento okamžik, který 23. února 1945 zachytil byť jako inscenovanou reprízu fotograf agentury Associated Press Joe Rosenthal, se stal symbolem naděje a odhodlání.
Toho dne byly ve skutečnosti vztyčeny vlajky dvě. První vztyčili muži 2. praporu 28. pluku námořní pěchoty, kterým velel nadporučík Harold G. Schrier. Ten spolu se dvěma dalšími vojáky připevnil americkou vlajku k železné vodovodní trubce nalezené na vrcholu a poté ji v 10:30 zasadil do země. Tento okamžik zachytil rotný Louis R. Lowery. Druhé vztyčení vlajky je nejznámější a provedli ho desátník Harlon Block, desátník Harold Schultz, desátník Harold Keller, četař Michael Strank (narozený na Slovensku), desátník Ira Hayes a vojín Franklin Sousley. Rosenthal ji zachytil po zdolání hory Suribači a v roce 1945 za tento snímek získal Pulitzerovu cenu.
Vztyčení vlajky nebylo jen povzbuzením morálky pro vojáky na Iwodžimě, ale také pro americkou veřejnost doma. Snímek byl používán při kampaních na válečné dluhopisy a rychle se stal vlasteneckým symbolem. Představoval postup v Tichomoří a nevyhnutelně se blížící vítězství nad Japonskem. Bitva o Iwodžimu však byla nejkrvavější bitvou v historii americké námořní pěchoty a cena za vítězství byla vysoká. Americké ztráty dosáhly počtu 26 tisíc mužů, včetně 6 825 padlých – což je značný počet z celkových 70 tisíc příslušníků americké námořní pěchoty, kteří se střetnutí zúčastnili.
Japonské ztráty byly ještě vyšší, z 22 tisíc obránců, z nichž většinu tvořili odvedenci, vzali Američané do zajetí pouhých 216 mužů – ostatní padli, nebo spáchali v souladu s japonským morálním kodexem sebevraždu. Dva muži, Macudo Linsoki a Jamakage Kufuku, se dokázali skrývat bezmála čtyři roky a vzdali se až 6. ledna 1949. Dobytí Iwodžimy mělo významné důsledky pro závěrečnou fázi druhé světové války. Poskytlo americké armádě základnu pro doprovod stíhaček a nouzová přistání, což bylo pro leteckou kampaň proti Japonsku zásadní. Ostrov také posloužil jako základna pro následující invazi na Okinawu, poslední velkou bitvu na pacifickém válčišti. Úspěch na Iwodžimě umožnil zintenzivnit bombardovací kampaň proti japonské pevnině, čímž se válka přiblížila svému konci.
Bitva o Iwodžimu ale současně byla chmurnou ilustrací toho, co mohou Američané očekávat při útoku na samotné Japonsko. Navrhovaný plán, známý jako operace Downfall, byl nakonec nahrazen rozhodnutím svrhnout dvě atomové bomby – jednu 6. srpna 1945 na Hirošimu a druhou na Nagasaki o tři dny později. Masové oběti a zkáza nakonec vedly ke kapitulaci Japonska a ukončení druhé světové války.
V roce 2006 uvedl režisér Clint Eastwood dva filmy o bitvě o Iwodžimu: Dopisy z Iwodžimy a Vlajky našich otců. Dvojice filmů představuje toto střetnutí z obou stran a setkala se s velmi příznivým ohlasem kritiky. Film Vlajky našich otců, adaptovaný podle knihy Jamese D. Bradleyho a Rona Powerse, se zabývá událostmi kolem vztyčení americké vlajky na Iwodžimě. Film vypráví příběh bitvy z pohledu tří vojáků – Johna Bradleyho, Reneho Gagnona a Iry Hayese – kteří se vydávají na národní turné s cílem získat finanční prostředky na válečné úsilí. Paralelně vyprávěný film Dopisy z Iwodžimy líčí pohled japonských jednotek. V centru pozornosti je generál Tadamiči Kuribajaši. Prostřednictvím skutečných dopisů, které byly nalezeny na ostrově, film zachycuje osobní obavy obránců i jejich pojetí smyslu pro povinnost. Oba filmy lze je jen doporučit.
Zdroj: warhistoryonline.com
Komentáře