Medaili cti, nejvyšší státní vyznamenání za statečnost a obětavost v boji, obdrželo za službu během druhé světové války celkem 473 příslušníků amerických ozbrojených sil. Jedním z nositelů tohoto vyznamenání byl i mariňák Mitchell Paige, který byl posledním žijícím nositelem vyznamenání z kampaně na Guadalcanalu. Zemřel v roce 2003.

Mitchell Paige se narodil 31. srpna 1918 v Charleroi v Pensylvánii. Od mládí měl velkou úctu k vojsku a těšil se, až bude moci sledovat veterány z první světové války, jak pochodují v každoročním průvodu na Den příměří v jeho městě. Vzhledem k tomu není divu, že se hned po dovršení 18 let přihlásil k americké námořní pěchotě a stopem se vydal na stanici v Baltimoru ve státě Maryland.

Foto: Námořní pěchoty při patrole v ústí řeky Matanikau v září 1942 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Wolfram von Richthofen - jeden ze strůjců letecké války nacistického Německa

Po absolvování základního výcviku v Náborovém středisku námořní pěchoty na Parris Islandu byl Paige převelen do Quantica ve Virginii, kde sloužil u roty H 2. praporu 5. pluku námořní pěchoty 1. divize námořní pěchoty. Později sloužil jako střelec na palubě bitevní lodi USS Wyoming (BB-32), zatímco se plavidlo účastnilo manévrů u pobřeží Kalifornie. Paige v této funkci pokračoval až do února 1937, kdy byl převelen do Mare Island Navy Yard ke strážní službě a později do Cavite na Filipínských ostrovech.

Od října 1938 do září 1939 střežil Paige americký majetek v Číně, poté se vrátil do USA a vykonával strážní službu v Brooklynské i Filadelfské námořní loděnici. V září 1940 se znovu připojil k 5. pluku námořní pěchoty a zúčastnil se manévrů na Kubě, v Portoriku a v zátoce Guantánamo, načež byl poslán zpět do USA, aby pomáhal při budování pozdější základny námořní pěchoty Camp Lejeune.

Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl Mitchell Paige se 7. plukem námořní pěchoty vyslán do Apie na Britské Samoi. V září následujícího roku se spolu se svými druhy vylodil na Guadalcanalu, aby se zúčastnil první velké pozemní ofenzivy amerických sil proti Japoncům.

"Než jsem se dostal na Guadalcanal, byl jsem kulometčíkem už šest let," vzpomínal později při rozhovoru s Marine Corps Association. "Byl jsem seržantem čety a vyžadoval jsem, aby každý mariňák v mé četě uměl v terénu střílet z vodou chlazeného kulometu, pušky Springfield z roku 1903 a pistole ráže .45. V té době jsem byl velitelem čety. Uměli to se zavázanýma očima; rozebrat a složit. Každý muž."

Psali jsme:Okno do historie – Velký nájezd Maurů na Anglii

Dne 26. října 1942, během bitvy o Henderson Field, byl Paige se svými muži umístěn na pozici mezi rotami F a G 2. praporu 7. pluku námořní pěchoty. Kolem druhé hodiny ranní zaslechl ve vzdálenosti asi sto metrů od sebe mluvit japonské vojáky, což ho přimělo připravit své muže na blížící se útok. V tu chvíli začalo jejich pozice ostřelovat japonské dělostřelectvo houfnicemi.

Tváří v tvář přibližně 2700 japonským vojákům se Paigeova četa o síle 33 mužů rychle dostala pod tlak. Odhodlaný bránit hřeben, velel čtyřem kulometům roty a přivolával přitom posily. Když byly kulomety vyřazeny, vedl proti japonským vojákům bajonetový protiútok, přestože neměl dostatek mužů. Nepřítel to naštěstí ve tmě neodhalil a ustoupil.

"V tu chvíli jsem byl tak rozjetý, že jsem nemohl přestat," vzpomínal. "Křičel jsem zpátky na střelce: 'Nasadit bajonety, následujte mě'. Přehodil jsem si přes ramena dva pásy nábojů, odjistil kulomet, zvedl ho a po nabití ho sevřel v náručí."
Mitchell Paige zůstal na Guadalcanalu až do ledna 1943, načež byl nyní již jako podporučík poslán do Melbourne v Austrálii k 1. divizi námořní pěchoty. Tam mu generál Alexander A. Vandegrift předal Medaili cti a řekl mu, že je "prvním poddůstojníkem námořní pěchoty v mé divizi, kterému byla tato medaile udělena". Podle SFGate Paige reagoval slovy: "Tato Medaile cti patří všem 33 mužům mé čety na Guadalcanalu."

V září 1943 odjel tento mariňák se svou divizí na Novou Guineu, kde se se svými druhy připojil k americké šesté armádě a zúčastnil se bitvy o mys Gloucester. V květnu následujícího roku odjela 1. divize námořní pěchoty na Russellovy ostrovy v Pavuvu, přičemž Paige byl později poslán zpět do Spojených států a přidělen do služby v Camp Lejeune. Během svého působení v USA dosáhl Paige hodnosti kapitána, poté byl povýšen do funkce důstojníka taktického výcviku v táboře Calvin B. Matthews a později jako důstojník výcviku rekrutů v Náborové základně námořní pěchoty v San Diegu.

Když skončila druhá světová válka, byl Mitchell Paige vyřazen z aktivní služby, aby byl o čtyři roky později na začátku korejské války znovu aktivován. Během tohoto konfliktu ale nesloužil v zámoří a místo toho působil na mnoha základnách námořní pěchoty po celých Spojených státech.

V letech 1950-57 zastával Paige takové pozice, jako byl plánovací a operační důstojník 2. výcvikového praporu rekrutů v Náborové základně námořní pěchoty; divizní náborový důstojník u 2. divize námořní pěchoty v Camp Lejeune; a jako odpovědný důstojník v divizní poddůstojnické škole u podjednotky č. 2 velitelské roty velitelského praporu 3. divize námořní pěchoty v San Francisku.

V květnu 1959 nastoupil nyní již jako podplukovník do Jazykové školy americké armády v Kalifornii, kde zůstal až do doby, kdy dostal rozkaz nastoupit do kasáren námořní pěchoty na stanici amerického námořnictva v San Diegu do funkce výkonného důstojníka. Jen o několik měsíců později byl zařazen na seznam invalidních důchodců námořní pěchoty, čímž fakticky ukončil svou vojenskou kariéru, a byl povýšen do hodnosti plukovníka se zvláštní pochvalou za výkon služby v boji.

Během desetiletí služby u námořní pěchoty byl Paige držitelem řady ocenění. Vedle Medaile cti obdržel mimo jiné Purpurové srdce, Americkou obrannou medaili s jednou bronzovou hvězdou, Prezidentskou citaci jednotky, Medaili za asijsko-pacifickou kampaň se dvěma bronzovými hvězdami a Medaili za službu v Číně.

Přestože Mitchell Paige během vietnamské války již nesloužil, pracoval jako poradce při testování výkonných raket. V roce 1975 po pobídce od herce a kolegy z námořní pěchoty Lee Marvina napsal knihu Mitch Mitchel Paige, plukovník námořní pěchoty USA ve výslužbě (An Autobiography Of Mitchell Paige, Colonel, U.S. Marine Corps Retired). Kniha se stala v rámci námořní pěchoty hitem a námořní pěchota ji zařadila do svého programu odborné četby. Nebyl to jediný případ, kdy se Paige dostal do centra pozornosti. V roce 1998 se stal modelem pro figurku námořní pěchoty v sérii akčních figurek G.I. Joe na počest nositelů Medaile cti z jednotlivých druhů vojsk.

Jako držitel Medaile cti se Paige věnoval ochraně významu tohoto ocenění. V pozdějších letech spolupracoval s FBI na odhalování podvodníků, kteří medaile prodávali a/nebo nosili, a dokonce úspěšně lobboval za zvýšení trestů za takové jednání. V rozhovoru pro Newsday o této zkušenosti řekl: "Nemohl jsem ty chlápky zatknout, než jsem se dal dohromady s FBI, ale pořádně jsem je vystrašil a dokonce jsem některé medaile získal zpět."

Mitchell Paige zemřel 15. listopadu 2003 na srdeční selhání ve svém domě v La Quintě v Kalifornii. Pětaosmdesátiletý muž byl pohřben na národním hřbitově v Riverside s plnými vojenskými poctami. Dnes je Paigeovi věnováno muzeum v bojovém letectvu námořní pěchoty v Twentynine Palms. Kromě toho je mu v Eldridově muzeu druhé světové války v Pensylvánii věnovaná výstava nazvaná "Mitchell Paige Hall", kde je vystavena jeho Medaile cti a další památky, které věnoval před svou smrtí.

Zdroj: warhistoryonline