Martin B-26 Marauder byl americký dvoumotorový střední bombardér, který sloužil během druhé světové války. Zúčastnil se akcí ve všech operačních dějištích konfliktu. Jeho první verze trpěly vysokou nehodovostí, která byla napravena přeškolením posádek a potřebnými úpravami. Díky tomu mohlo více než 5200 vyrobených B-26 sloužit až do konce války u amerického i spojeneckého letectva. A to s vynikajícími výsledky. Od přezdívky „Widowmaker“, výrobce vdov, pro první verze se dostal k pověsti nejbezpečnějšího spojeneckého letounu v Evropě.

Foto: B-26 Královského letectva nad Banja Lukou | Wikimedia Commons / Public domain

V březnu 1939 zveřejnil Armádní letecký sbor Spojených států (USAAC) požadavky na dvoumotorový střední bombardér. Letoun musel mít maximální rychlost alespoň 460 km/h, dolet 2800 km a schopnost nést až 900 kg munice.
Dne 5. července předložila společnost Glenn L. Martin Company svůj návrh letounu Martin Model 179. Bylo rozhodnuto, že tento letoun nejlépe vyhovuje požadavkům, a Martin dostal zakázku na 201 kusů, které měly být označovány jako B-26 Maurader. Trvalo přibližně dva roky, než byl bombardér uveden do provozu. Přesto byla v září 1940 zadána další objednávka na dalších 930 kusů. První let B-26 se uskutečnil 25. listopadu 1940 a USAAC obdrželo svůj první v únoru 1941. V březnu téhož roku začalo letectvo testovat B-26 na letišti Patterson Field v Ohiu.

Psali jsme:Osamocený kuchař Rudé armády vyřadil německý tank sekerou. Osádku následně zajal

Zpočátku byl B-26 Marauder letounem náchylným k nehodám. Na základně MacDill Field na Floridě jich během 30 dnů havarovalo 15. To vedlo ke vzniku rčení "Jeden denně v Tampa Bay" (One a day in Tampa Bay). Kromě havárií na MacDillu havarovalo v Tampa Bay dalších 13 letounů B-26 v průběhu 14 měsíců. To vedlo posádky k tomu, že bombardéru daly řadu poněkud nešťastných přezdívek, včetně "Widowmaker" (výrobce vdov), "Martin Murderer" (vrah), "Flying Coffin" (létající rakev) a "B-Dash-Crash" (B-bumbác).

V roce 1942 byl tehdejší senátor za stát Missouri Harry S. Truman předsedou zvláštního senátního výboru pro vyšetřování programu národní obrany – známého také jako "Trumanův výbor". Během jednoho slyšení se zeptal zástupců společnosti Martin, proč tolik letounů B-26 havarovalo nebo mělo problémy. Jejich odpověď zněla, že křídla byla příliš krátká.

Truman odpověděl, že pokud bude taková nedbalost pokračovat, kontrakt bude zrušen. Martin senátora ujistil, že se tak nestane, a přidal 1,8 m na rozpětí křídel, modernizované motory, silnější pancéřování a těžší zbraně. Piloti byli také přeškoleni, aby porozuměli jedinečným požadavkům na létání s B-26. Do února 1943 byly vyráběné bombardéry bezproblémové. B-26 Marauder byl jednoplošník s celokovovou konstrukcí. Letoun měl dvě pumovnice uprostřed trupu, a přestože při plném pumovém zatížení byly naplněny obě, v praxi se pro munici používala přední pumovnice, zatímco v zadní byly přídavné palivové nádrže.

Celkově byl B-26 dlouhý 17,7 m a měl rozpětí křídel 21,6 m. Vzletová hmotnost bombardéru činila 16800 kg a pozdější modely byly vyzbrojeny jedenácti kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm a až 1800 kg pum. Bylo sice možné nést 2630 kg munice, ale tím se snížil dolet letounu. B-26 poháněly dva hvězdicové motory Pratt & Whitney R-2800-43 Double Wasp, každý o výkonu 2000 až 2200 koní. Ty umožňovaly bombardéru udržovat cestovní rychlost 305 km/h a dosáhnout maximální rychlosti 458 km/h. Měl dolet 1770 km a dostup 6400 m.

Psali jsme:Rakousko v roce 1934 – mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem

B-26 Marauder sloužil ve všech oblastech válečných operací, ačkoli se používal především v Evropě. I přes počáteční nehodovost se letoun stal jedním z nejúspěšnějších amerických bombardérů středního doletu. Do konce druhé světové války s ním Američané, Britové, Jihoafričané a Svobodní Francouzi uskutečnili více než 110 tisíc letů.

Do Tichomoří první B-26 dorazily v únoru 1941 a nahradily Douglas B-18 Bolo. Po japonském útoku na Pearl Harbor byly do jihozápadního Pacifiku vyslány další. Během bitvy o Midway byly dva B-26 umístěny na ostrově Midway. Torpéda, která vypustily proti japonským lodím, sice nezasáhla žádnou, ale svými kulomety zabily dva námořníky na palubě letadlové lodi Akagi a sestřelily letoun Mitsubishi A6M Zero. V roce 1943 začaly být letouny B-26 v Tichomoří nahrazovány letouny North American B-25 Mitchell. Tento proces trval delší dobu a poslední bojová mise B-26 se zde uskutečnila 9. ledna 1944.

Ačkoli není B-26 Marauder tak známý jako jeho konkurent, jeho služba během operace Torch a ve Středomoří zasluhuje pozornost. Během spojenecké invaze do Afriky byly nasazeny tři bombardovací skupiny, které ztratily 80 letounů během 1587 bojových vzletů. Mimo severní Afriku létaly B-26 s 12. leteckou armádou během operací na Sicílii, v jižní Francii a Itálii a poskytovaly tolik potřebnou pomoc při různých spojeneckých operacích.

Právě během těchto misí se bombardér dočkal největšího uznání, když maršál letectva John Slessor, zástupce vrchního velitele středomořských spojeneckých vzdušných sil, komentoval "úžasnou přesnost" B-26. V Evropě začaly první B-26 Maraudery bojovat u 8. letecké armády počátkem roku 1943. Jedním z prvních útoků, které bombardéry podnikly, byl útok bez doprovodu na elektrárnu v Nizozemsku. Celá útočící jednotka, 11 B-26, padla za oběť letounům Focke Wulf Fw 190 a protiletadlové palbě.

Mise B-26 byly mnohem úspěšnější, když je doprovázely spojenecké stíhačky a bombardovaly cíle ve střední výšce. V takové situaci se letouny ukázaly jako velmi úspěšné. Při operacích u 9. letecké armády zaznamenaly B-26 nejnižší ztráty v Evropě ze všech letadel, a to méně než 0,5 procenta. B-26 používalo po celou dobu druhé světové války také Královské letectvo, Jihoafrické letectvo, tzv. Balkánské letectvo a Svobodné francouzské letectvo. Francouzi byli posledními, kteří bombardér provozovali, přičemž dva kusy zůstaly ve službě jako zkušební až do roku 1958.

Zdroj: warhistoryonline