Během 2. světové války se tisíce bojovníků dostaly do zajetí svých protivníků. Aby pomohli zajatým spojeneckým vojákům a získali co největší výhodu z případných informací, založili Britové tajnou organizaci MI9, která se věnovala práci se spojeneckými válečnými zajatci.

Několika britským válečným zajatcům se podařilo uprchnout z německých táborů již během 1. světové války. Jejich hrdinské činy se v meziválečných letech staly námětem populárních knih, které jejich útěky glorifikovaly. Na konci téže války se britská zpravodajská služba MI1 začala zajímat o informace získané od německých válečných zajatců a britských vojáků, kteří ze zajetí uprchli.

Foto: Zámek Colditz – zajatecký tábor Oflag IV-C na fotografii z roku 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Talentovaný Rickenbacker – stíhacím esem dva týdny po zahájení bojových letů

S vypuknutím druhé světové války dostala vojenská rozvědka další impuls k činnosti. Oživil se zájem o válečné zajatce jako zdroj informací a pomoc spojeneckým vojákům při útěku z německých a posléze japonských zajateckých táborů byla žádoucí nejen pro jejich záchranu, ale také „vytěžení“. Major J. C. F. Holland z Vojenského zpravodajského výzkumu (Military Intelligence Research, MIR) napsal dokument, v němž navrhl vytvoření nového oddělení, které by se tím zabývalo a který byl přijat Společným zpravodajským výborem (Joint Intelligence Committee, JIC).

Na základě Hollandovy rady pověřil JIC vedením nově vzniklé MI9 majora Normana Richarda Crockatta. Tento 45letý důstojník byl veteránem 1. světové války a byl nositelem Řádu za vynikající službu a Válečného kříže. Byl skvělým koordinátorem a velmi pohotovým velitelem, který se nenechával omezovat byrokracií.

Statut tajné organizace, vydaný již 23. prosince 1939, mu ukládal pět úkolů:

• Pomáhat britským válečným zajatcům při útěcích, aby se mohli vrátit do boje
• pomáhat uprchlíkům, aby se vyhnuli zajetí, když jsou na nepřátelském území
• shromažďovat a distribuovat informace
• bránit nepříteli, aby informace získával
• udržovat morálku britských válečných zajatců v nepřátelských táborech.

Základ pro úspěšné útěky byly položeny dříve, než muži vyrazili do akce. Vojákům byl poskytnut výcvik, jak se vypořádat s uvězněním a jakými metodami lze úspěšně utéct. Stíhací a bombardovací personál RAF, u něhož byla dlouhou dobu největší pravděpodobnost, že bude zajat, byl předem pro útěky vycvičen a vybaven. Vybavení, z velké části vytvořené Christopherem Claytonem Huttonem, bylo velmi důmyslné. Nejrůznější kovové předměty byly zmagnetizovány a sloužily jako improvizované kompasy. Drátěné pily byly ukryty v tkaničkách od bot. Mapy byly ukryty v kapesnících, které odhalily své značky až po vyprání. 

Psali jsme:Medvěd pluje na východ aneb podivuhodná cesta ruské Baltské flotily do Tichomoří

Další předměty byly ukryty všude možně, od knoflíků po podpatky bot. Oblečení i boty, které letci nosili, bylo snadno upravitelné. Podšívku a další části oblečení bylo možné využít samostatně jako civilní oblečení a použít jako převlek. Vězňům byly také posílány nástroje k útěku. Balíčky byly tajně označeny a předměty důmyslně ukryty mezi zdánlivě neškodnými maličkostmi. Jednou z hranic, která přitom nebyla nikdy překročena, byla nedotknutelnost balíčků Červeného kříže. Britové respektovali důležitost neutrality Červeného kříže a v balíčcích se nikdy nesnažili cokoli skrývat – ohrozili by tím celý systém, který zachraňoval zdraví a životy.

Únik z nepřátelského území byl stejně důležitý jako vlastní útěk ze zajateckého tábora. Ve dnech následujících po pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se rozptýlený britský služební personál vydal na cestu do neutrálních zemí. Později museli uprchlíci najít způsob, jak se do těchto bezpečných útočišť dostat navzdory pozornosti SS, německé armády, gestapa a úřadů okupovaných zemí.

A i v tomto případě byl zásadní výcvik. Na základě zkušeností uprchlíků, včetně těch, kteří se vyhnuli zajetí během pádu Francie, se konaly instruktáže o tom, jak splynout s okolím. Hodně záleželo na detailech. Vojáci museli vědět, jak se mají oblékat a jakou mají mít řeč těla. Hrbit se místo vojenského držení těla. Nosit tašku, jak to dělali místní. Na francouzském venkově nosit baret, aby zapadli.

K podpoře unikajících válečných zajatců byli seskokem na padáku na nepřítelem držené území vysazováni britští agenti, kteří koordinovali s místními příslušníky odboje zřizování únikových tras. Mnozí z nich přišli o život, když Němci odhalili, co dělají. Navzdory riziku pomohli mnoha válečným zajatcům uniknout do bezpečí přes neutrální Španělsko nebo Švýcarsko.

Zásadní význam pro práci MI9 mělo shromažďování informací. Byl to způsob, jak usnadnit a často umožnit bezpečný útěk. Zkušenosti těch, kterým se to podařilo, byly pro budoucí zajatce neocenitelné, a promítaly se do dalšího výcviku.

A šlo kromě pomoci zajatcům také o informace pro britskou rozvědku o aktivitách nepřítele. Zajatci znali podrobnosti o svém zajetí a o tom, co viděli v táborech i mimo ně, a také během úniku. Získávali tak zpravodajské informace o všem, od taktiky nepřátelských stíhačů přes rozmístění jednotek až po stav německé morálky. Některé informace pocházely od uprchlíků, ale většina jich přišla zevnitř táborů. Na konci války se v každém táboře pro spojenecké důstojníky nacházela skrytá vysílačka, kterou buď postavili zajatci, nebo ji tam propašovala MI9. Díky nim mohla MI9 posílat zprávy užitečné pro útěky a získávat zpravodajské informace. Důležitou roli hrály také kódované dopisy.

Udržování morálky válečných zajatců se stalo vedlejší součástí všech aktivit. Zásobovací balíčky, ať už obsahovaly tajné materiály, nebo ne, byly dobrým způsobem, jak náladu mužů udržet na přijatelné úrovni. Stejně důležitý byl i smysl pro cíl. Možnost útěku dávala zajatcům naději. Shromažďování zpravodajských informací jim dávalo možnost přispět k válečnému úsilí i v jinak zdánlivě beznadějných podmínkách zajateckého tábora.

Nástupcem MI9 je dnes 23 Special Air Service Regiment (23 SAS(R), který je součástí speciálních sil britské armády. 

Zdroj: warhistoryonline.com