Roku 1498 objevil Vasco de Gama novou cestu do Indie kolem jižní Afriky a umožnil tak Portugalcům expandovat v oblasti Indického oceánu. Portugalci se pevně zachytili v Kóčínu v západní Indii, kde si vybudovali velkou základnu. Roku 1507 dobyli Sokortu, díky čemuž mohli kontrolovat vjezd do Perského zálivu. Se zabezpečeným zázemím se mohli Portugalci věnovat obchodu a vesele ožebračovat benátské a arabské kupce s kořením. Objevením nové cesty totiž rozbili jejich monopol na dovoz koření a prodávali koření v Evropě za vlastní ceny. Arabové a Benátčané na to reagovali snížením cel, ale všichni dobře věděli, že to je jen nouzové opatření a časy velkých výdělků jsou pryč. Úplně nejlepší by bylo Portugalce vyhnat pryč. A tak se začala formovat podivná koalice, jejímž hlavní hlavou byl egyptský sultán.

Foto: Znázornění bitvy u Diu | Manuel Luís da Costa / Wikimedia Commons / Public domain

Mamlúk si nejdříve zajistili materiální podporu benátských kupců a poté začali vyjednávat se sultánem Mahmúdem Bégarhem, s muslimským vládcem indického Gudžarátu, který měl s Portugalci taky nevyřízené účty. Portugalci si totiž vybudovali svojí indickou základnu na území jeho jižního nepřítele, kterému za to poskytli podporu a sultán se cítil z jejich přítomnosti ohrožen. Jako poslední doplnili koalici Osmani, které Egypťané poprosili o pomoc. Egypťané totiž neměli s válkou na volném moři příliš zkušeností. Turecký sultán ochotně souhlasil a poskytl koalici své středomořské galéry i s vycvičenými posádkami. Pořád tu však byla portugalská blokáda Perského zálivu a Portugalci této námořní flotile těžko dovolili proplout do Indického oceánů. Tady pomohli benátští kupci, kteří v Benátkách najali šikovné řemeslníky, a ty odeslali do egyptské Alexandrie. Tam řemeslníci rozebrali turecké lodě na malé díly a ty byly převezeny na břehy Rudého moře. A tam z nich Benátčané znovu sestavili lodě. Začátkem roku 1508 muslimská flotila vyplula k indickým břehům, kde se v březnu spojila s gudžarátským loďstvem admirála Aijáze.

Psali jsme:Jak by vypadal svět, pokud by Němci vyhráli 2. světovou válku?

Portugalci se o blížící hrozbě dozvěděli s předstihem, takže měli čas se připravit, jen netušili, že je nepřátel tak moc. Spojená egyptská, turecká a indická flotila měla až 150 válečných lodí, další 40 lodí lehčího typu. Proti nim mohli Portugalci postavit sotva 20 válečných lodí, které ovšem všechny muslimské převyšovaly jak velikostí, tak počtem děl, ale i zkušenými posádkami. Portugalský vicekrál Almeida počet nepřátel podcenil a vyslal proti nim jen polovinu svého loďstva. Velení námořnictva ustanovil svého syna Lourenca. Koncem března byli Portugalci spojeným muslimským loďstvem zaskočeni a v třídenní bitvě poraženi. Všechny portugalské lodě utrpěly různé poškození a nakonec se daly na útěk. Velitelská loď Lourenca Almeidy však zůstala v obklíčení a muslimové jí obsadili. Vicekrálův syn byl zabit, jeho kůže svlečena a vyplněna slámou. Vzniklou ohavnost pak poslali Turci sultánu Bajazidovi do Istanbulu jako zvrhlou trofej.

Porážka a smrt syna naplnila srdce vicekrále vztekem a touhou po odplatě. Po zbytek roku se vyhýbal konfrontaci s muslimským loďstvem a neúnavně sbíral síly. V prosinci 1508 dorazil do Kóčínu nový šlechtic, který ho měl vystřídat na postu vicekrále. Ale to by Almeida přišel o možnost se pomstít, a tak svého nástupce nechal uvěznit a jen mu řekl, že musí ještě chvíli počkat. Začátkem roku 1509 měl konečně k dispozici všechny dostupné síly a s nimi vyrazil pomstít syna. Almeida měl pod svým velením 22 válečných lodí, na kterých bylo 800 zkušených portugalských veteránů. Ty ještě doplňovalo 400 vojáků z řad domorodců. Muslimští spojenci se v té době nacházeli v přístavu Diu, kde jejich lodě kotvily pod ochranou děl přístavní pevnosti. Aby eliminovali portugalskou převahu v těžkých dělech, rozhodli se muslimští velitelé v přístavu zůstat a využít pevnostních děl. V záloze si pak ponechali velkou skupinu lehkých člunů. Tyto čluny měly na Portugalce udeřit z boku, až je dělostřelecká střelba dostatečně poškodí a muslimové přejdou do protiútoku. Celý plán se ukázal jako obrovská chyba.

Když Portugalci dorazili v ranních hodinách k Diu, začali po muslimech okamžitě pálit ze všech svých děl. Muslimské lodě stály namačkány vedle sebe v malém přístavu a dělostřelci je měli jak na dlani. Díky tomu přizpůsobil Almeida i svou taktiku. Odmítl přímý útok na muslimské lodě a místo toho nechal své lodě v dlouhé řadě, jednu za druhou, kroužit kolem přístavu a pálit a pálit. Nabídl tím sice nepříteli boky svých lodí a riskoval, že je těžká děla z pevnosti zmasakrují, ale gudžarátští dělostřelci prokázali mizerné kvality a většina jejich střel portugalské lodě minula. To Portugalci byli z jiného těsta. Mistrně pálili po nepříteli v přístavu a jejich střely drtily muslimské lodě na třísky. Při střelbě používali novou taktiku, kdy pálili do vody v nacvičeném úhlu, aby se střely odrážely od hladiny, jako když se hází žabky.

Tímto způsobem trefovali muslimské lodě kousek nad hladinou a ony pak nabíraly rychle vodu. Muslimský vrchní velitel admirál Amir Husajn al' Kurdí rychle pochopil, že jeho plán se ukázal jako hloupost, ale už bylo pozdě z přístavu vyplout na volné moře. Všechny lodě, které se o to pokusily, smetla portugalská střelba. Husajn tedy nařídil své záloze, aby napadla Portugalce z boku, ale maličké čluny neměly proti obrovským válečným lodím šanci. Stačila na ně jediná čtyřstěžňová karaka Flor de la Mar, která se oddělila od hlavního loďstva a chladnokrevně je zmasakrovala. Portugalci stahovali kolem přístavu stále těsnější oprátku, a když způsobili muslimům dostatečně velké ztráty, rozdělili svou řadu a zaútočili přímo do přístavu, aby je dorazili. Teď se k palbě lodí se přidali i střelci na portugalských palubách. Z bezpečné výšky stříleli po etiopských a tureckých lučištnících na nižších palubách a kosili je nemilosrdně do moře. Husajnova vlajková loď se tvrdě střetla s portugalskou lodí Espírito Santo ( Duch Svatý ) a portugalská pěchota naskákala na egyptskou karaku. V boji muž proti muži získávali Portugalci rychle navrch, ale u Husajnovy karaky zakotvilo několik gudžarádských člunů, ze který se na ní vyškrábaly desítky Indů. Ti pak zvrátili boj na muslimskou stranu a muslimové začali vytlačovat Portugalce ze své paluby. Situaci zachránila karaka Rei Grande, jenž připlula na pomoc. Přirazila z druhé strany muslimské vlajkové lodi a její posádka rozhodla boj o vlajkovou loď. Admirál Husajn byl zraněn a spasil se jen skokem do vody. Tam ho zachránil jeden z člunů, který ho převezl na pevninu. Bez jeho velení pak bitva skončila drtivou porážkou muslimské koalice. Muslimové prostě opouštěli své lodě, skákali do moře a hledali záchranu na pevnině.

Psali jsme:Železobetonem letce před účinkem jaderné bomby neochráníte. Mocnosti vyzkoušely bílou barvu

Místodržící Diu, admirál Malik Aijáz okamžitě sultána Bégarda zradil, nabídl své město Portugalcům a prohlásil se poddaným krále Manuela. Aby potvrdil svou věrnost, nechal propustit všechny portugalské zajatce. Dobrý stav propuštěných Portugalců, kteří Almeidovi potvrdili, že jim Gudžárci neubližovali, přesvědčil Almeidu, aby Aijázovi odpustil a souhlasil s nabídkou na mír. Nechal zajaté Gudžárce propustit a místo nich přijal výplatu 300 000 zlatých xerafimů. 100 000 xerafimů rozdělil Almeida mezi své vojáky, 10 000 daroval nemocnici v Kóčínu, zbytek připadl koruně. K Egypťanům a Turkům takto milostivý nebyl. Ti co přežili bitvu, nechal Majik Aijáz vydal Portugalcům a Almeida mohl na nich vykonat svou pomstu. Nechal je všechny utopit, upálit, oběsit nebo rozstřílet děly. Admirál Husajn se zachránil útěkem k sultánu Bégarhovi, ale přišel o většinu vojska a domů se vrátil s pouhými 22 muži. Celkové ztráty Portugalců byly malé, měli 30 - 100 mrtvých a 300 zraněných. Muslimové přišli o 5000 Egypťanů a Turků a 1400 Gudžárců. K portugalské kořisti patřilo 600 kanónů, čtyři válečné lodě a tři vlajky egyptského sultána.

Zdroj: historie válek, HistoryMaps.com