Japonská sebevražedná taktika během 2. světové války vycházela z několika vzájemně se doplňujících principů. Z kulturního hlediska byla smrt v boji čestnou smrtí, která zaručovala hrdinský odkaz, a navazovala na dávné tradice válečníků-samurajů. Ze strategického, taktického a logistického hlediska si japonské ozbrojené síly byly v roce 1944 dobře vědomy naprosté převahy USA a věděly, že konvenční metody boje nemohou stačit, resp. jsou a budou neefektivní. Z tohoto důvodu se tak investovaly velké prostředky do sebevražedných misí, v rámci kterých se nasazovaly letadla, pozemní zbraně a dokonce i torpéda s posádkou.

Vzhledem k tomu, že člověk vede sebevražedný útok z definice až do konce, mají tyto mise morbidní, ale výhodnou schopnost být mimořádně přesné, zejména ve srovnání s ostatními technologiemi míření či navádění zbraní, které byly za druhé světové války využívány. Střemhlavé bombardování bylo obzvláště účinným prostředkem útoku, ale bylo náročné a nebezpečné a ani to nezaručovalo zásah. Letadlo kamikaze naložené výbušninami však mohlo přesně nalétnout na cíl.

Foto: Kaiten při cvičném vypuštění z křižníku Kitakami | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak Japonci probudili spícího obra

Protože výsledek války vypadal beznadějně, Japonsko se rozhodlo pro stavbu speciálních sebevražedných prostředků. Byly určeny pro speciální útočné jednotky. Hlavními prostředky těchto jednotek byly letouny kamikaze, sebevražedné čluny šinjó, sebevražední potápěči fukurjú a lidskou posádkou řízená torpéda kaiten. Po zahájení výzkumu na počátku roku 1944 bylo postaveno šest různých typů těchto sebevražedných plavidel. Pouze typ 1 se dočkal použití, zatímco ostatní nikdy nepřekročily stadium prototypu.

V raných fázích vývoje kaitenů konstruktéři zakomponovali možnost úniku pro pilota před dosažením cíle. Nakonec byla tato funkce odstraněna a pilot byl doslova uzamčen uvnitř stroje. Kaiteny byly také vybaveny autodestrukčním systémem pro případ, že by minuly cíl.

Typ 1 byl tedy jedinou verzí, která byla nasazena. Tento model téměř zcela vycházel z torpéda Typ 93, které bylo obecně považováno za nejpokročilejší torpédo války. Zahrnoval nezbytné úpravy, aby mohl pojmout pilota a jeho ovládací prvky. Pilot seděl zhruba uprostřed téměř 15 metrů dlouhého plavidla a měl k dispozici periskop, vstupní poklop a ovládací prvky řízení.

Stejně jako torpédo Typu 93 používal Typ 1 jako okysličovadlo pro svůj motor čistý kyslík. Ostatní soudobá torpéda používala jako okysličovadlo běžný stlačený vzduch, který obsahuje jen asi 20 % kyslíku. Čistý kyslík poskytuje téměř pětinásobné množství okysličovadla při stejném objemu stlačeného vzduchu, díky čemuž měl typ 93 výjimečný maximální dosah 40 000 metrů. Použití čistého kyslíku má také tu výhodu, že snižuje bublinové stopy zanechávané běžnými torpédy, protože jediným výfukovým plynem je oxid uhličitý, který je mnohem lépe rozpustný ve vodě.

Psali jsme:Jak malí hrdinové umírali za vlast - smrt jedenáctiletého Wojciecha Zalewskiho

Typ 1 trpěl průsaky vody do pilotního a motorového prostoru, ale vzhledem k povaze zbraně mělo řešení těchto problémů nízkou prioritu. Vážil 10 tun a nesl bojovou hlavici o hmotnosti 1550 kg. Mohl dosáhnout maximální rychlosti 30 uzlů a dokázal se ponořit do hloubky 80 metrů. Bylo vyrobeno 300 kusů Typu 1, z nichž 100 bylo použito v ostrém nasazení.

Kaiten mohl být odpálen buď z ponorky, nebo z hladinového plavidla, ačkoli v praxi byly využity pouze ponorky. Pilotování těchto strojů bylo velmi složité. Výcvik pilotů probíhal na ostrově Ózušima ve Vnitřním moři. Ostrov byl plně vybaven pro zkoušky kaitenů a výcvik jejich pilotů. Piloti byli nejprve cvičeni v ovládání rychlých člunů pouze pomocí periskopu a přístrojů. Poté byli umístěni do cvičných kaitenů osazených atrapami bojových hlavic a procházeli postupně těžšími testy. Výcvik vyvrcholil spuštěním torpéda na vodu a nočními misemi.

Piloti museli být schopni řídit kaiten pouze pomocí periskopu a jeho přístrojů, a to vše s ohledem na neustále se snižující hmotnost, jak se spotřebovávalo palivo. Ponorky mohly nést kaiten na svých palubách, ale vzhledem k malé hloubce ponoru plavidla byly tyto ponorky při jejich převozu vystaveny velkému riziku.

Po identifikaci cíle proběhla poslední porada a příprava, než pilot přes spojovací průlez mezi ponorkou a plavidlem nastoupil do kaitenu - jeho dnem. Odpojil kaiten a zrychlil směrem k cíli. Po dosažení určité vzdálenosti se kaiten vynořil a pilot provedl vizuální kontrolu cíle, aby se ujistil, že je na správném kurzu. Kaiten vklouzl zpět pod hladinu a zamířil k nepřátelskému plavidlu. Pokud by pilot cíl nezasáhl a došlo mu palivo, kaiten by se sám zničil.

Výhody lidského navádění po celé dráze plavby se v praxi ukázaly jako málo užitečné, kaiteny způsobovaly nepříteli minimální škody. Podle USA bylo kaitenem potopeno jen několik lodí, což mělo za následek ztrátu asi 190 mužů. Japonsko ztratilo během nasazení kaitenů 100 pilotů a mnoho dalších stovek při potopení osmi ponorek, které kaiteny nesly.

Zdroj: warhistoryonline