Ačkoli mělo Německo zůstat po válce odzbrojené, poválečný vývoj neumožnil tuto klauzuli dodržet. Studená válka, rostoucí napětí mezi Západem a Sovětským svazem přiměly NATO k úvahám o možnosti vytvořit v Německu nové ozbrojené síly. 12. listopadu 1955 vznikl Bundeswehr, který bylo nutné vyzbrojit.

První těžkou výzbrojí, kterou Bundeswehr, respektive jeho pozemní síly Heer obdržely, byly americké tanky M47. Tento tank byl pro Američany přechodným typem a většina z 9100 kusů byla vyvezena. Vzhledem k síle vojsk Varšavské smlouvy potřebovali Němci skutečně výkonný tank, který by se dokázal postavit šikům tanků T-54 a později i T-55 z výzbroje Varšavské smlouvy. 

Foto: Leopard je západoněmecký hlavní bojový tank, který vstoupil do služby již v roce 1965

Psali jsme:Indie má v úmyslu urychleně získat 33 stíhacích letounů z Ruska

Kromě toho chtěli Němci navázat na tradici ve výrobě tanků, přerušenou desetiletím nucené nečinnosti. Období, než budou k dispozici vlastní tanky v dostatečném počtu, se rozhodli překlenout nákupem 600 amerických tanků M48, které upravili pro své potřeby do podoby M48A2GA2. Největšími změnami byla montáž výkonnějšího kanonu L7 ráže 105 mm, infrareflektoru Telefunken a zadýmovacích granátometů. 

První zadání

Na základě zpravodajských informací o tancích T-54 a na základě možností logistických jednotek (nosnost a rozměry železničních vagonů, mostů a podvalníků na přepravu těžké techniky) stanovili odborníci Bundeswehru v listopadu 1957 tyto základní parametry nového tanku. 

Celková hmotnost tanku neměla překročit 30 t. Pro zajištění dostatečné pohyblivosti měla vícepalivová pohonná jednotka poskytovat měrný výkon 30 koní na tunu hmotnosti vozidla. Zásoba paliva musela umožnit dojezd alespoň 350 km. Motor měl být chlazený vzduchem. Šířka tanku nesměla překročit 3150 mm a k odpružení podvozku měly být použité buď torzní tyče, nebo hydropneumatické pérování. Pancíř musel vydržet zásah průbojným projektilem ráže 20 mm z jakékoli vzdálenosti. Kanon musel být schopný probít 150mm skloněný pancíř a palebný průměr měl odpovídat americkým tankům.

Foto: Prototyp A ještě bez dálkoměru, ale vyzbrojený kanonem L7 ráže 105 mm

Psali jsme:Německá druhoválečná samohybná houfnice Hummel

Nové tanky nepotřebovalo jen Německo. Stejný problém musela řešit i Francie, Itálie a další země. V červnu 1957 podepsaly Francie a Německo dohodu o spolupráci při vývoji „standardního tanku“. V září 1958 se přidala Itálie. Konstrukcí tanku byly pověřeny dva týmy v Německu a jeden ve Francii. Protože výsledkem vývoje francouzského týmu bylo zcela jiné bojové vozidlo, budeme se zabývat jen německými týmy.

Tým A tvořily firmy Porsche, MaK a Luther & Jung. Tým B tvořily firmy Ruhrstahl, Rheinstahl–Hanomag a Henschel. Firmy uvedené na prvním místě týmy vedly. V roce 1959 byly hotové dřevěné makety a v lednu o dva roky později následovaly první dva prototypy týmu A. Společným rysem obou vozidel bylo použití osmiválcového vícepalivového motoru MB 837 A, obě vozidla překročila hmotnostní limit o 5 tun a obě byla vyzbrojena 90mm kanonem.

Tank měl čtyřčlennou osádku. V pravé části korby seděl řidič. Vedle něj byla za nejsilnějším pancéřovým plátem, ve speciálním zásobníku uložena většina munice (42 kusů). Ve věži seděli na pravé straně za sebou střelec a za ním velitel tanku. Velitel byl vybaven vlastní pozorovací věžičkou. Vlevo stál nabíječ, který měl po ruce pohotovostní zásobu munice. Tři náboje měl přímo před sebou a dalších 15 ve stojanu na podlaze koše věže.

Foto: Pohled zezadu na prototyp A odhaluje jiné řešení výfukových mříží

Motor tanku byl umístěn vzadu a na rozdíl od válečných konstrukcí poháněl přes čtyřstupňovou planetovou převodovku zadní turasy. Pohonná soustava (motor, převodovka a chlazení) byla navržena jako uzavřený power-pack, který bylo možné v poli vyměnit během 20 minut. 

Za samozřejmou se považovala ochrana proti zbraním hromadného ničení, přetlakováním bojového prostoru a nasáváním vzduchu přes filtroventilační jednotku. U sériových strojů se počítalo s možností vést boj v noci. Velká pozornost byla věnována protipožární ochraně. Za sedadlem řidiče byly namontované čtyři 5,5 kg lahve s Halonem, které se uváděly do činnosti automaticky nebo ručně z panelu u řidiče. 

Německá firma Rheinmettal sice pracovala na vývoji nového účinnějšího kanonu ráže 105 mm, ale nakonec byla z mnoha (především úsporných a logistických) důvodů dána přednost výbornému britskému kanonu L7. Ten byl vyzkoušený, dostupný v dostatečném množství a byla k němu celá sada standardizované munice (HEAT, APDS a HESH/HEP).

Novým kanonem byl přezbrojen jeden prototyp AI. Na základě testů byla objednána úprava, spočívající ve zkosení zadní části závěru, aby bylo možné dosáhnout deprese -9o. Takto označený kanon dostal označení L7A3. Na podzim 1962 jich bylo objednáno 1500 kusů. 

Foto: Řez přední částí korby ukazuje umístění zásobníku vedle řidiče a dává představu o tloušťce pancíře

Zpozdilci a odpadlíci

Tým B vsadil na technické inovace a kvůli nim se vývoj prototypu BI protáhl až do září 1961. Největší zdržení způsobil vývoj dvoutaktního vícepalivového motoru Hanomag, hydrostatický systém řízení a hydropneumatické pérování, které umožňovalo měnit světlou výšku vozidla. 

Porovnávací zkoušky prototypů AI i BI probíhaly až do dubna 1962. Vítězem byl vyhlášen tým A, protože konkurenční prototypy se potýkaly s technickými problémy a vozidlo se jevilo pro polní službu zbytečně komplikované. 
Tým A obdržel objednávku na stavbu 27 prototypů AII, tým B, jako poražený, pouze na stavbu šesti BII. Kvůli finančním potížím však na další vývoj rezignoval. Tým A si byl jistý svou převahou natolik, že práce na prototypu AII (Porsche typ 773) zahájil již v září 1960 a postupně do jeho konstrukce zapracoval změny napravující nedostatky zjištěné během testů AI. 

Čelní pancíř byl zesílen na 70 mm, nárůst hmotnosti pomohl zvládnout nový desetiválcový motor MB 838 PS s výkonem 830 koní. Celková hmotnost vozidla stoupla na 36,2 t. Byla upravena věž a výfukový systém. Vlevo vedle kanonu nad normálním spřaženým kulometem byl namontovaný zástřelný kulomet ráže 12,7 mm. Nicméně testy u výcvikového praporu Panzer-Lehrbatallion 93 v Münsteru prokázaly, že kulomet je celkem k ničemu a zkušební osádky požadovaly montáž normálního dálkoměru, na který byly zvyklé z amerických tanků Patton.

Nejpomalejší byli Francouzi. Ti svůj prototyp AMX-30 dokončili až v roce 1962. V té době již německá strana objednala nultou sérii 50 tanků na bázi prototypu AII. Tato vozidla měla upravenou věž „Series III“ vybavenou stereoskopickým dálkoměrem se základnou 1720 mm. Celková hmotnost vozidla se vyšplhala na 39,6 t. První kus byl připraven k testům v červnu 1963.

Foto: Detail zadní části tanku s hnacím turasem a starším typem pásu se zalisovanými gumovými patkami

Dne 1. října 1963 dostal tank v Německu oficiální pojmenování Leopard, čímž se navazovalo na úspěšné tanky s „kočičími“ jmény z druhé světové války. Mezitím německé prototypy a tanky první série prošly testy v různých klimatických podmínkách od severu Evropy po horký jih Sicílie. Byly provedeny i testy hlubokého brodění do hloubky 4,2 m s pomocí soupravy snorkelu připevněného k velitelskému příklopu. 

Porovnávací testy s konkurentem ze země galského kohouta probíhaly od srpna do října 1963. Testy probíhaly ve Francii. Při porovnávacích testech prokázaly Leopardy nad AMX-30 značnou převahu. Francie se rozhodla společný program opustit a jít vlastní cestou. V roce 1966 opustila i NATO. Italové, kteří všem testům přihlíželi, nakonec objednali americké tanky M60 Patton. Program společného standardního tanku skončil, nikoli však program vývoje nového německého tanku Leopard. 

Testy prokázaly, že tank potřebuje jen malé množství úprav (asi 170, běžný je pětinásobek). Parlamentu byla 22. srpna 1963 předložena objednávka na výrobu 1500 Leopradů v příštím fiskálním roce a ten peníze z rozpočtu uvolnil. Celá výroba byla rozvržena do šesti výrobních bloků, přičemž hlavním dodavatelem byla firma Krauss-Maffei AG. 
 

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue, valka.cz, archiv Bundeswehr