North American B-25 Mitchell byl nejvíce vyráběným a zřejmě je dodnes nejznámějším americkým dvoumotorovým středním bombardérem, který sloužil po celou dobu druhé světové války. Létal ve všech oblastech konfliktu a asi nejvíce se proslavil účastí na Doolittleově náletu na Japonsko v dubnu 1942. Do konce války bylo vyrobeno 9 816 kusů, které sloužily v letectvu americké armády a v mnoha dalších spojeneckých leteckých silách. 

Foto: B-25B plukovníka Doolittla na palubě letadlové lodi Hornet | U.S. Navy / Public domain

Armádní letecký sbor Spojených států (USAAC) zadal požadavky na nový dvoumotorový střední bombardér v březnu 1939. Stroj musel být schopen nést 1 088 kg (2 400 liber) užitečného nákladu, mít dolet až 1 931 km a maximální rychlost 480 km/h. Společnost North American Aviation předložila návrh NA-62, který vznikl přepracováním její konstrukce NA-40B. V září téhož roku jej USAAC vybralo a letoun dostal nové označení B-25 Mitchell. Bombardér poprvé vzlétl 19. srpna 1940. 

Psali jsme:Bitevní lodě třídy Montana - na velikosti záleží, ale dokončení projektu by bylo iracionální

V letech 1940-1941 byly provedeny konstrukční změny, například zvětšení ocasních ploch bombardérů a změna jejich sklonu dovnitř. Následujícího roku vstoupil B-25B do služby u amerického armádního letectva (USAAF). Poté, co se dočkal bojových akcí, byly provedeny další úpravy, které mu umožnily plnit i jiné role, například roli letounu palebné podpory. B-25 Mitchell byl velmi bezpečný a snadno ovladatelný střední bombardér. Pokud ve vzduchu ztratil jeden motor, mohl stále letět a provádět zatáčky s náklonem až 60 stupňů při rychlostech až 233 km/h. Podvozek také zajišťoval posádce velmi dobrý výhled při pojíždění.

Letoun byl známý svou odolností. Například jeden B-25C, přezdívaný „Patches“ (Záplaty), měl každou záplatu kryjící poškození způsobené flakem natřenou žlutým nátěrem. Absolvoval přes 300 misí a šest přistání na břiše a byl poset více než 400 dírami po nepřátelské palbě. Jedinou stížností posádek B-25 byl hluk. Výfuk motoru kvůli konstrukčním a prostorovým omezením směřoval do prostorů posádky.

Pokročilá verze B-25J Mitchell byla 16,1 m dlouhá, měla rozpětí křídel 20,58 m a prázdný letoun vážil 9 580 kg s maximální vzletovou hmotností 18 960 kg. V závislosti na variantě mohl být bombardér vyzbrojen až 18 kulomety ráže 12,7 mm. Unesl až 1 814 kg pum a pozdější modely měly možnost nést až osm 5palcových vysokorychlostních leteckých raket (HVAR), nebo jedno torpédo Mark 13. Některé byly dokonce upraveny tak, aby mohly nést 75mm kanón.

B-25 poháněly dva 14válcové dvouřadé vzduchem chlazené hvězdicové pístové motory Wright R-2600-92 Twin Cyclone, každý o výkonu 1 700 koní. Ty umožňovaly bombardéru udržovat cestovní rychlost 375 km/h a dosáhnout maximální rychlosti 528 km/h. Jeho dolet s přídavnými palivovými nádržemi dosahoval přibližně 4 000 km a jeho dostup byl 7 315 m.

Psali jsme:Kamikaze: Jak vypadaly útoky novodobých samurajů

B-25 Mitchell se proslavil nasazením během Doolittleova náletu na Japonsko. Dne 18. dubna 1942 jich bylo z letadlové lodi USS Hornet (CV-8) vypuštěno 16, aby shodily bomby na japonská města Tokio, Jokohama, Jokosuka, Nagoja a Kóbe, a to v odvetě za nálet na Pearl Harbor. Bombardéry spolu se svými pětičlennými posádkami a obslužným personálem dorazily na palubu Hornetu 1. dubna. Každý z nich měl nést čtyři 500librové (226 kg) bomby, tři tříštivé a jednu zápalnou. Aby se snížila hmotnost a tím zvýšila šance bezpečného startu při omezeném rozjezdu na palubě letadlové lodi, byla jejich výzbroj redukována na dva kulomety ráže 12,7 mm v horní věži a jeden ráže 7,62 mm v přídi.

18. dubna narazil operační svaz na japonské plavidlo a bombardéry musely do vzduchu dříve, než bylo plánováno. Všech šestnáct strojů bezpečně odstartovalo. Po zhruba šesti hodinách letu bombardéry dosáhly Japonska. Během útoku nebyl žádný z B-25 sestřelen a pouze jeden byl poškozen protiletadlovou palbou. Po shození pum se 15 amerických letounů obrátilo na jihozápad, směrem k východní Číně. Všech 15 letounů dosáhlo svého cíle a jejich posádky buď nouzově přistály, nebo se zachránily. Poslední B-25 s extrémně nízkým stavem paliva odletěl do Sovětského svazu, kde byla posádka zadržena a bombardér zabaven. Výsledek náletu byl pro americkou veřejnost velkou morální vzpruhou.

Letouny B-25 Mitchell sloužily ve všech válčištích druhé světové války. Ačkoli hlavním provozovatelem tohoto středního bombardéru byly Spojené státy, sloužil během konfliktu u mnoha dalších leteckých sil. Například britské Královské letectvo (RAF) obdrželo letouny B-25 v rámci zákona o půjčce a pronájmu a používalo je k výcviku na Bahamách a jako bombardéry nad Evropou. Královské kanadské letectvo (RCAF) rovněž používalo letouny Mitchell pro výcvikové účely. A také Královské australské letectvo (RAAF) bylo vybaveno B-25, které používalo v rámci 2. perutě a společné australsko-nizozemské 18. perutě. Zatímco většina leteckých sil po válce přestala letoun používat, indonéské letectvo jej provozovalo až do roku 1979. Celkově byl B-25 nejvyráběnějším americkým středním bombardérem druhé světové války.

Zdroj: warhistoryonline.com