Mír je jen přestávka mezi válkami. To platí všude a staré Řecko tomu nebylo výjimkou. Peloponéská válka zuřila deset let a po letech bojů se obě strany dohodly na míru. V dubnu 421 athénský politik Nikiás a Sparta uzavřeli takzvaný padesátiletý mír, jenž sice padesát let nevydržel, ale nechal aspoň obě válčící strany odpočinou. Byl to zvláštní mír, protože si ho skoro žádná řecká polis nepřála. Teda kromě Sparty. Ta byla válku vyčerpána a potřebovala obnovit utržené ztráty. Ale její spojenecká města z Peloponésu to viděla jinak a ve válce chtěla pokračovat. Théby, Megara, Élis, Mantineia a Korint křičely, že je pro ně mír nevýhodný, a že je Sparta zradila. V Athénách zase sílila válkychtivá strana, která zase řvala, že Sparta byla na kolenou a mír jí dá čas, aby se narovnala. A v těchto dnech se začali prosazovat tři hráči tohoto příběhu.

Foto: Bitva u Mantineie, největší střetnutí Peloponéské války (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

První byl mladý spartský král Ágis,l. Nováček v řeckém světě, velitel s malými válečnými zkušenostmi a budoucí spartská legenda. Druhým se stal Alkibiadés, athénský politik a vynikající generál, skvělý taktik a muž neuvěřitelného rozhledu a zároveň člověk, jehož zkažený charakter měl dno někde v nedohlednu. Alkibiadés byl pro své dobro ochoten podrazit kohokoliv, bohužel pro Athény, to platilo i jeho vlastní polis. Třetím hráčem bylo město Argos. Tato polis se válce úzkostlivě vyhýbala a byla přísně neutrální. Argos měl totiž se Spartou uzavřené třicetiletý mír, který obě polis dodržovaly. Ale jak na potvoru, toto příměří v těchto dnech vypršelo a Argos byl volný jak pták.

Psali jsme:1991: bitva na Medinském hřebeni - jedna z největších tankových bitev v dějinách

Foto: Triéra – rozhodující zbraň poslední fáze války | Wikimedia Commons / Public domain

Začalo to zcela nenápadně. Roku 420 př. n. l. nebyla Sparta pozvána na olympijské hry do Olympie. To bylo zvláštní a ještě zvláštní bylo, že hry se pořádaly v krajině Élis, která byla donedávna spartský spojenec. Jako důvod k tomuto činu uvedla Élis skutečnost, že Sparta nezaplatila pokutu za válečné tažení proti neutrálnímu městu v nedávné válce. Spartě to bylo divné. Toho tažení se s ní zúčastnila i Élis, nechápala proto, kde se u jejího spojence vzala ta nenadálá touha po spravedlnosti. Ještě horší bylo, že s Élis souhlasila i ostatní spojenecká města a Sparta musela ustoupit. Olympijské hry se tedy odehrály bez ní. V řecké světě se jednalo o těžkou potupu, která neměla sobě rovné. Sparta se teda uraženě stáhla za své neexistující hradby, mumlala něco o nespravedlnosti světa a její muži se trýznili výcvikem.

Iniciátorem této potupy byl Alkibiadés, jehož slovo nabíralo v Athénách na síle. Měl prý sošnou postavu, uměl krásně mluvit a dokázal strhnout davy. A lid ho miloval. Alkibiadés nechtěl porušit příměří hned, to ne, bylo by to příliš riskantní. Nejdříve to zkusil jinak. Tajnou diplomacií se mu podařilo odtrhnout od peloponéského spolku Élis a Mantineiu, které měly na rozdíl od ostatních peloponéských měst demokratické zřízení. Athény s oběma městy okamžitě uzavřely smlouvu o přátelské pomoci a jako třešnička na dortu se k nim připojil i Argos, který měl se Spartou nevyřízené účty a prahl po odvetě. Zlý našeptávač Alkibiadés pak Argejským moudře poradil, že když jsou kryti tímto mocným spojenectvím, můžou si dělat, co chtějí. Třeba napadnout Epidaurus, letitého spojence Sparty. Když na to Argejští namítli, že to dozajista naštve Spartu, odbyl toto nebezpečí Alkibiadés argumentem, že Sparta je slabá a nemá spojenců. Mýlil se.

Začátkem roku 418 př. n. l. se tak tomu skutečně stalo, Argos napadl městský stát Epidarus a zdálo se, že tímto činem probudil spícího draka. Sparta zavelela k válce a všichni její spojenci se věrně zmobilizovali po jejím boku. Velkou armádu tehdejší historici označovali ,, za to nejúžasnější co hellénský svět viděl ". Odhaduje se, že pod velením krále Ágise pochodovalo 30 000 peloponéských hoplítů, síla, která měla moc vymazat Argos z mapy. Argos zaskočen tímto vývojem, rychle zavolal o pomoc a také zmobilizoval. Athénský pomocný sbor však nemohl ( a nebo nechtěl ) dorazit včas a tak se spartským silám mohlo postavit jen 5000 argejských hoplítů. Spartské armádě velel mladý král Ágis a jednalo se o jeho první válečné tažení, kdy měl tu čest velet. Celé Řecko napjatě čekalo, jak bude Argos zničen, ale k překvapení všech k tomu nedošlo. Když se obě armády před branami města proti sobě postavily, dorazil ke králi posel, který ho žádal jménem města o mír. A k údivu a vzteku všech hoplítů pod jeho velením, král Ágis souhlasil. Argos vyvázl bez trestu a nemusel se ani omluvit. Dodnes se neví, proč se tomu tak stalo. Spojenecká města Sparty zuřila, spartští válečníci si připadali jak zbabělci a při návratu doma je čekal jen posměch. Král Ágis musel předstoupit před gerúsii- radu starších, kde měl své počínání vysvětlit. Gesúsiá byla silně rozhněvaná, králi hrozil peněžitý trest a zbourání domu. Ale Ágis se kál tak účinně, že mu bylo odpuštěno a byl přijat jeho slib, že svou chybu napraví velkým vítězství. Asi těžko tušil, že šanci dostane už za dva měsíce.

Psali jsme:Operace „Power Pack“ aneb snaha USA zabránit „druhé Kubě“

Foto: Trasa plavby athénské floty na Sicílii | Wikimedia Commons / Public domain

Zpráva o potupě Lakedaimonských u Arga se roznesla po celém Řecku a škodolibí Řekové z ní udělali prakticky těžkou porážku. Mluvilo se o tom tak dlouho, a tak často, že tomu Řekové uvěřili. V jejich fantazii byla spartská armáda byla zničena a nikoho nezajímalo, že to nebyla pravda. A snad i z těchto důvodů se rozjela vojenská operace, jejímž mozkem byl samozřejmě Alkibiadés. Neměl v plánu udeřit přímo na Spartu. Nebyl ještě v tak silné pozici, aby porušil mír. Chtěl jí jen oslabit a připravit si půdu pro blížící se válku. Vyrazil s athénským vojskem o síle 3000 hoplítů na Peloponés, kde se k němu přidaly Argos, Mantineia a Élis. Než se kdokoliv nadál, stálo na severním Peloponésu 15 000 hoplítů a ti směle pochodovali k nejvěrnější spojenci Sparty, ke městu Tegea. V Tegee sílila demokratická strana a hrozil tam převrat, který by město upoutat k athénskému spolku. A spojené armády demokratických měst měly k tomuto převratu pochopitelně dopomoci. Kdyby se tomu tak stalo, byla by Sparta odříznutá od okolního Řecka nepřátelským územím, přesně jak Alkibiadés plánoval. Teprve pak hodlal udeřit na Spartu.

Spartská armáda v rychlosti zmobilizovala a vyrazila Tegee na pomoc. Sparťanům velel opět král Ágis, jemuž dali efoři šanci smýt nedávnou pohanu. Zároveň ze Sparty vyrazili poslové, jenž měli svolat všechna spojenecká města na pomoc. To byl trochu problém, protože ostatním spojeneckým městům chyběl spartský elán i vojenská zdatnost a jejich hoplíti nemohli tak rychle vyrazit do války. Navíc museli pochodovat přes nepřátelské území, a to pochod také zpomalilo. Koncem léta 418 př. n. l. dorazilo spartské vojsko do Tegei, kde ho přivítal dav nadšených lidí. Hrozba převratu byla zažehnána a Sparťané za zdmi města v klidu vyčkávali, až přijdou i spojenci. Sparťané si ani nestihli vypálit a začít vařit svou černou polévku, když do města dorazila zpráva, že v táboře nepřátel došlo k hádce. Důstojníci z města Élis nesouhlasili s vypalováním vesnic na Peloponésu a jejich hoplíti vojsko opustili. Šlo o 3000 mužů, a to nebyla zanedbatelná síla. Když se o tom dozvěděl Ágis, rozhodl se nečekat na spojence a udeřit jen s tím, co měl k dispozici. Sparťané vyrazili za kvílivých zvuků píšťal na pochod a vzduchem se začal rozléhat jejich vojenský popěvek.

Nepřátelská armáda ležela rozložena na vyvýšenině mezi lesem Pelegos a městem Mantineia. Ágis plánoval projít nepozorovaně tím lesem a nečekaně na nepřítele zaútočit. Plán mu vyšel, spartská a tegejská armáda nehlučně proklouzla lesem Pelegos a vynořila se na pláních před Mantineiou. A v naprostém šoku tam narazila na rozvinou falangu svých nepřátel, která tam na ně čekala a byla připravena na bitvu. Mazaný Alkibiadés prokoukl Ágisův plán a dobře se na něj připravil. Spartská armáda vycházela z lesa nepřipravena, po částech a rozptýlena v lesním porostu. Ale opět zapracovala spartská vycvičenost, zkušenost a disciplína. Rozječely se píšťaly spartských pištců a spartské oddíly se za pochodu začaly zkušeně seřazovat vedle sebe. To, co by jiným Řekům trvalo půl hodiny, zvládli Sparťané za pár minut. Hoplíti mašírovali zkušeně podle tisíckrát nacvičených pohybů, oddíl za oddílem a se skládali do falangy. Než se Alkibiadés nadál, stála před ním k boji připravená armáda, která se ježila tisíci kopí. Ágis postavil na čestné pravé křídlo Tegejce, protože to byla jejich země a měli právo jí bránit. Vedle nich stál on se svou gardou a potom rovnoprávní Sparťané. Střed vyplnily oddíly ostatních Lakónů, na levém křídle měli bojovat propuštění otroci tzv. brásidas ( pojmenováni byli po spartské generálovi, který je jako první využil služeb propuštěných otroků ) a Skirítové, elitní lehká pěchota. Celkem tam stálo 8000 Sparťanů a spojenců.

Foto: Jedním z athénských hoplítů byl i Sókratés, který se zúčastnil tažení proti Potaideii a Amfipoli | Wikimedia Commons / Public domain

Nepřátelská armáda byla větší, Alkibiadés velel 12 000 hoplítům. Čestné místo na pravé straně tam připadlo hoplítům z Mantineie, protože ti také bojovali na své půdě a měli tu čest jí bránit. Vedle nich stáli spojenci z Arkádie, střed vyplnili hoplíti z Arga. Na levé křídlo umístil Alkibiadés své Athéňany. Krátce před bitvou měli velitelé proslovy ke svým mužům. Mantineici připomínali svým mužů, že bojují za své domy a rodiny. Argejci zase, že se musí Spartě pomstít a získat pro město dávnou slávu a velikost. Athéňané mluvili o spartských zločinech v Attice a nezapomněli připomenout skutečnost, že tu lze po bitvě získat kořist, se kterou se můžou vrátit domů.

Sparťané byli, jak bylo jejich zvykem, skromnější. U nich se povzbuzovali zpěvem válečných písních a starší váleční dávali těm mladší rady, aby nezapomněli, co se naučili. Tak to zkrátka u Lakedaimonských chodilo, tam si na žádné proslovy nepotrpěli. Sparťané stejně věděli, co je v sázce, nikdo jim to nemusel nepřipomínat. Kdyby toho dne prohráli, nepřátelská armáda by se dál nezadržitelně valila do údolí Eurotas, kde ležela Sparta a nic by jí už nestálo v cestě.

Po poledni se daly obě falangy do pohybu. Ta spojenecká za řevu jednotlivých válečníků a hlaholu z trubek. Sparťané pochodovali mlčky, jen pištci jim hráli do kroku. Po prvních minutách si Ágis povšiml, že spojenecká armáda má daleko větší linii a její falanga je o dost více roztáhlá do šíře. Dostal strach, že Mantineici obklopí jeho levé křídlo a vpadnou mu do boku. Vydal proto rozkaz, aby se Skirítové a brásidas odpojili od hlavního tělesa a ustoupili ze svého místa více doleva. Jejich místo měly nahradit dvě lakónské mory, které jak věřil, mohl na středu postrádat. Pištci zapískali královy rozkazy a levé křídlo se odpojilo. Došlo však k něčemu, co král nečekal. Aristokles a Hipponoidas, oba velitelé lakónských mor na jeho příkaz nereagovali a zůstali na místě. Po bitvě byli za to ve Spartě obviněni ze zbabělosti a vyhnáni z města. Mohlo se však stát, že ten příkaz prostě v té vřavě neslyšeli a nebo ho prostě nepochopili. Buď jak buď, ve spartské linii se objevila velká mezera, kterou nepřítel okamžitě využil. Mantineici a Arkadští obklopili Skiríty a brásidas a tvrdě je zmáčkli. Jen jejich dobrý výcvik zabránil tomu, aby je úplně zničili, ale i tak se ocitli v těžké situaci. Do vzniklé mezery se nahrnula jízda z Athén, která vpadla do spartského tábora, pozabíjela starce na stráži a vyplenila ho. Spartská falanga bylo proražena vedví, a to v řeckém světě a vlastně nejen v něm, znamenalo jediné. Těžkou porážku. Ale tady bojovali Sparťané a ti do normálního světa nepatřili. Jim tato skutečnost přišla maximálně jako jistá nepříjemnost a je otázka, jestli jí vůbec zaznamenali. Jejich střed a pravé křídlo postupovaly tvrdě v před a hoplíti v šarlatových a v černých pláštích rozdrtili vše, co jim stálo v cestě. Athénští hoplíti ani prý moc nebojovali a vzali nohy do zaječích. Jestli to byla pravda, tak o to hůř, protože tam stáli staří athénští veteráni, které dala polis Alkibiadovi k dispozici. Hoplíti z Argu bojovali o poznání tvrději, ale ani oni nemohli Sparťanům dlouho odolávat. Nakonec se dali na útěk a před úplným zničením je zachránili jen dvě věci. Athénská jízda, která na spartskou pěchotu statečně dorážela a skutečnost, že Ágis utíkající vojáky pronásledovat nehodlal. Pořád tu ještě byla levá část jeho armády, kterou nepřítel pořád svíral a drtil. Pištci zapískali rozkazy a spartská falanga se podle přesně naučeného manévru stočila levým směrem. Sparťané pak z boku zprava udeřili do Mantineiců a Arkáďanů a společně se Skiríty a brásidas je vzali ze tří stran do kleští. Mantineici bojovali dlouho a statečně a nebýt rozkazu krále Ágise, aby to vraždění přestalo, tak by je Sparťané asi vyhladili všechny. Arkádští nebyli tak houževnatí a utekli z bojiště za ostatními.

Sparťané je nepronásledovali, to nedělali po bitvě nikdy. Takové byly zákony Lakedaimonu. Na bojišti zůstalo 1100 padlých hoplítů z Mantineii, Argu, Athén, Orestheionu a z Arkádie a dva generálové. Sparta a Tegea přišli o 300 hoplítů. Hlavně se jednalo o muže z levého křídla, z rovnoprávných Sparťanů tam zůstala jen malá hrstka, která se dala spočítat na prstech ruky. Sparťané po bitvě sesbírali zbroje zabitých nepřátel a z ní postavili vítěznou mohylu. Těla zabitých spolubojovníku byla poslána do Tegei, kde je slavnostně pohřbili. Zbývalo jen ztrestat Argos. Ágis prý plánoval zničit ho úplně, ale jeho rádci mu to vymluvili. Ve městě se nacházela silná oligarchická strana, která měla dostat svou šanci. A tak se i stalo. Argos zrušil demokracii a uzavřel s odvěkým nepřítelem mír na další padesát let.

Ágis vzkřísil uvadající slávu Sparty a stal se miláčkem národa. Pod jeho vládou došla Sparta k vítězství v Peloponéské válce a jako jediný spartský král vstoupil vítězně do dobytých Athén. Vládl až do roku 401, kdy zemřel na otravu krve. Ve Spartě mu přichystali obrovský pohřeb a jeho jméno žilo v legendách stejně jako jméno krále Leonida. S Alkibiadem ho dal osud ještě jednou dohromady. A to, když tento muž bez charakteru opustil svou polis Athény, přidal se k nepříteli a utekl do Sparty. Když pak byl Ágis na válečném tažení, tak mu Alkibiadés svedl manželku Timeu. Ta záhy zjistila, že je těhotná, jen netušila, kdo je otec. Alkibiadés se k tomuto dítěti okamžitě hlásil a nestydatě prohlašoval, že jen chtěl zkvalitnit spartský královský rod Eurypóntovců. To však mohlo dopadnout jediným způsobem. Rozzuřený Ágis se vrátil domů a Alkibiadés musel utéct, ani si nestihl zabalit věci. Nechal za sebou hanbu a svedenou ženu, kterou král okamžitě zavrhl. Když pak Timea porodila syna Leótychida, Ágis ho za podpory svého rodu vyloučil z nároku na trůn a chlapec žil celý život se stigmatem parchanta. Alkibiadés zemřel tak, jak si zasloužil. Rukou vraha, snad na přání Athéňanů a ve vyhnanství v Asii. Kromě jeho ženy ho nikdo nelitoval, přesto na něj svět nikdy nezapomněl. Ačkoliv byla jeho duše zákeřná a zkažená, hrál svůj part v dějinách s mazaností a důvtipem velkých Řeků a nebyl to zbabělec.

Na závěr úryvek z knihy Souboj s Bohy- Steven Pressfield. Už jsem ho tu jednou psal, ale proč si tu nádheru znovu nepřipomenout. Zkrácená scéna se odehrává krátce po bitvě u Mantineie, při odchodu spartské armády z bojiště a scénu popisuje Alkibiadův přítel: Viděli jsme je, jak se vynořují z lesa a v koloně směřují na tegejskou cestu. Ágis kráčel v čele, obklopen rytíři, za ním v dokonalém pořádku sedm pluků. Hlavní těleso pochodovalo tempem, jaké udávali pištci. Bylo jich osm tisíc, všichni v šarlatu, oštěpy na ramenou, za každým mužem šel jeho pobočník a nesl jeho štít, vyčištěný a vyleštěný jako zrcadlo. Zpívali kadencovaný text vyjadřující rouhavé pohrdání smrtí. Ostří oštěpů byla v pouzdrech, ale jejich helmy zářily na slunci jako zlaté. Alkibiadés vydal nějaký zvuk. Měl v očích slzy. Myslel jsem si nejdřív, že ze smutku nad zhroucením toho, oč usiloval. Ale brzo jsem si uvědomil, že v té emoci není lítosti ani za mák. Dojímala ho, jako ostatně nás všechny, nádhera nepřítelovy kázně a vůle. ,,Nevypadají báječně, mizerové?," hlesl Alkibiadés.

Zdroj: britannica.com