Modernizace českého tankového vojska, již realizovaný příchod německých tanků Leopard 2A4 do AČR a připravovaná akvizice moderních tanků Leopard 2A8, to vše vzbudilo širší zájem české veřejnosti o tankovou techniku. Stejně tak pozornost odborné i širší veřejnosti upoutalo rozsáhlé nasazení tanků v ukrajinském konfliktu.

Foto: Tank Leopard 2A7+ | KMW

Tanky jsou často kritizovány či zcela odsuzovány jako již zastaralý zbraňový systém, který v moderním konfliktu nemá místo. Kritizována je především jejich vysoká hmotnost, která se běžně pohybuje kolem 60 tun, a v některých případech převyšuje 70 tun. Tanky jsou tak leckdy líčeny jako těžká monstra, která se jen těžko pohybují v terénu, a pro které je jen obtížné najít most, přes který by mohly překonávat vodní překážky.

Psali jsme:Náhorní Karabach prizmatem ukrajinského konfliktu

Stejně tak je polemizován i současný vývoj tankové techniky, kdy některé nejmodernější konstrukce stále převyšují hranici 60 tun. Častý je názor, že takové tanky jsou slepou uličkou, a že vývoj spěje k mnohem lehčím konstrukcím. Na stránkách Armywebu např. rozpoutal zajímavou diskusi nový turecký tank Altay, který teprve přichází do výroby, a který má mít hmotnost 65 tun. Leckdy je to dokonce vnímáno jako jakýsi výraz technické zaostalosti Turecka. Takový názor je však mylný, a je do jisté míry výrazem nepochopení nejen současného vývoje tanků, resp. vývoje tankové techniky, ale i rozdílného přístupu jednotlivých států k tankové technice.

Vývoj tanků = růst jejich hmotnosti

Předně je třeba si uvědomit, že v celém průběhu vývoje tankové techniky, v její více než stoleté historii, kontinuálně probíhá růst hmotnosti tanků. Ještě před druhou světovou válkou ve výzbroji armád převažovaly lehké tanky, jako byl slavný československý tank LT-38, který měl hmotnost pouze 9,7 tuny. A tančíky, jako byly např. sovětské tanky T-38, měly hmotnost pouze 3,3 tuny

Druhá světová válka přinesla celkové zvýšení hmotnosti. Malé tančíky postupně vymizely, 
a ztěžkly i běžné střední tanky. Ale přesto měl na začátku války tehdejší standardní německý těžký (!) tank PzKpfw IV hmotnost pouze cca 20 tun. Urychlený vývoj během války pak způsobil, že střední tanky, jako byly vynikající německé PzKpfw Panter, měly hmotnost 44,8 tuny, a sovětské T-34/85 měly hmotnost 32 tun.

Zvyšování hmotnosti se ale projevovalo i v poválečném vývoji, a bylo umocněno i tehdejší atmosférou studené války, ve které se kladl vysoký důraz na zbrojení včetně rozsáhlé výroby tanků. Již tehdy se navíc jasně vyrýsovaly rozdíly mezi západní a východní tankovou konstrukční školou. U západních tanků byl kladen důraz na pohodlnou práci posádky, ale především na její přežití. V důsledku toho ovšem byly západní tanky jednak relativně vysoké, a především těžké. Např. americký tank M-47 vážil 46 tun, tank M-49 pak 49 tun.

Psali jsme:Opomíjená chyba Západu v ukrajinském konfliktu

Oproti tomu východní škola kladla důraz především na nízkou siluetu, a to i na úkor pracovních podmínek osádky. Svou roli hrála i nižší postava vojáků Sovětského svazu (což ale dělalo problémy u armád středoevropských států s vyšší průměrnou výškou mužů). I proto byly sovětské tanky relativně nízké a tedy i lehké, a např. známý tank T-55 vážil pouhých 36 tun.

Ono rozdělení tanků na východní a západní konstrukce je ovšem pouze orientační. I mezi západními tanky byly totiž obrovské rozdíly. V případě amerických a britských tanků se kladl vysoký důraz na pancéřování, a proto byly tolik těžké. Ale např. francouzské tanky byly příznačné svou nižší hmotností. Německé tanky Leopard 1 byly i navzdory druhoválečným zkušenostem Německa koncipovány jako lehké, a vážily ve svých výchozích verzích 40 tun.

I nadále ovšem pokračoval trend zvyšování hmotnosti. Částečně to byl i důsledek válek na Blízkém východě, ve kterých byly nasazeny tisíce tanků. Na základě válečných zkušeností totiž došlo k navyšování ráže kanonů. Stejně tak ale tyto konflikty jasně prokázaly i význam pancéřování, které proto bylo zesilováno. To se ovšem projevilo i v nárůstu hmotnosti. Např. americký tank M-60 ve svých prvních verzích vážil 52 tun, přičemž v dalších verzích výrazně ztěžkl. Obdobně tak britský tank Chieftain vážil 55 tun.

Sověti se tomuto trendu ztěžknutí tankové techniky částečně vyhnuli. Již od tanku T-64 bylo totiž v sovětských tancích používáno automatické nabíjení kanonu. Díky absenci nabíječe bylo možno redukovat osádku z běžných 4 mužů na pouhé 3 muže. To se ovšem obrazilo i v nižších nárocích na vnitřní prostor. U sovětských tanků proto bylo možno i přes zvýšení ráže kanonu (z dřívějších 100, resp. 115 mm na současných 125 mm) zachovat nízkou hmotnost, a např. výchozí varianty tanku T-72 vážily 41 tun. I zde je ale patrný nárůst hmotnosti.

Tento trend zvyšování hmotnosti tanku vyvrcholil v devadesátých letech a na přelomu století. Jednak to byl důsledek technického vývoje, stejně tak to byl ale i důsledek zkušeností z nasazení tanků v různých asymetrických konfliktech. K ztěžknutí docházelo především u západních tanků, a to postupným zesilováním pancéřování, ale i aplikací různých technických zařízení. Např. americký tank M-1 Abrams ve svých výchozích verzích vážil jen cca 55 tun. Ale poslední verze tohoto tanku, v současnosti dodávané např. Polsku, již váží cca 73 tun. Stejně tak tank Merkava ve svých úvodních verzích vážil „jen“ cca 60 tun, a poslední verze váží více než 70 tun.

Takto vysoká hmotnost ovšem působí obrovské problémy, a komplikuje použití tanků, kdy jejich nasazení v některých oblastech je prostě nemožné. Stejně tak vysoká hmotnost komplikuje i dopravu tanků, a klade i neúměrné nároky na logistiku. I proto lze konstatovat, že na této hranici cca 70 tun se trend postupného zvyšování hmotnosti tanku zastavil.

Je ovšem třeba zmínit, že onen trend zvyšování hmotnosti se týká i tanků východní konstrukce - sovětských, resp. ruských, potažmo i čínských. Zkušenosti z válek v Perském zálivu, případně i dalších konfliktů totiž jasně ukázaly na limity koncepce převzaté z tanku T-64. U tanků T-72 či T-80 bylo proto postupně zesilováno pancéřování, bylo přidáváno i reaktivní pancéřování. Na rozměrech ale i na hmotnosti přidávala i aplikace moderních přístrojů. V důsledku toho se např. hmotnost tanku T-72 z úvodních 41 tun postupně vyšplhala v posledních modernizovaných verzích na téměř 50 tun. Stejný nárůst hmotnosti lze pozorovat i na nejnovějších východních tancích. Nejmodernější ruský tank T-14 Armata má proto (podle ruských pramenů) hmotnost 52-55 tun, přičemž pravděpodobnější je vyšší údaj.

Obdobně nejnovější čínský tank ZTZ-99 ve svých aktuálních verzích váží téměř 60 tun. To ukazuje, že trend zvyšování hmotnosti – byť nedosahuje takové úrovně jako u západních tanků – je univerzální. Za současného stavu vědění, při současných materiálech nelze zkonstruovat nějaký výrazně lehčí tank.

Tanky dnes   

Pokud posuzujeme dnešní tanky, a to včetně těch nejmodernějších konstrukcí, pak si musíme uvědomit jedno. Současné bojiště je pro tanky mnohem náročnější a nebezpečnější, a to dokonce víc než za studené války. Dnešní protitankové řízené střely jsou totiž výrazně výkonnější než někdejší první typy z šedesátých let minulého století. Nejde přitom jen o samotnou schopnost PTŘS překonávat větší sílu pancéře či vyšší dostřel, ale také o mnohem vyšší pravděpodobnost zásahu.

Na současném bojišti se navíc objevují zcela nové zbraňové systémy působící proti tankům, jako jsou drony, které představují v současnosti zřejmě nejúčinnější protitankovou zbraň. Neméně nebezpečné jsou i pozemní roboty, tzv. vozidla UGV, která jsou běžně osazována různými PTŘS.

Vše dál umocňuje i to, že díky černému trhu se zbraněmi jsou moderní protitankové systémy mnohem dostupnější, a to i pro různé teroristické organizace. Některé státy navíc mezinárodní konvence vůbec nedodržují. Např. Írán své pokročilé protitankové rakety dodává i takovým skupinám, jako je Hammás, Hizballáh atd. Pravděpodobnost ohrožení tanku moderními protitankovými zbraněmi je proto mnohem vyšší, než jaká byla před třiceti lety.

Za takové situace by ovšem bylo logickým krokem zvyšování odolnosti, a tedy i zesilování pancéřování. Jenže právě tomu se chtějí armády vyhnout, protože poznaly, že sedmdesátitunové tanky jsou pro ně limitní konstrukcí. Jít dál za hranici 70 tun je pro armády nepřijatelné, a to i pro armády vyspělých států, jako jsou USA, Velká Británie atd.

I proto jdou dnes světové tankové velmoci jinou cestou – nikoliv dalším posilováním pasivní ochrany, tj. pancéřování, ale spíše cestou aktivní ochrany. Použitím takových systémů, jako je např. známý izraelský systém Trophy, které jsou schopny zničit nepřátelskou PTŘS vypálenou proti tanku. Je ale třeba zdůraznit, že ani systémy aktivní ochrany, jako je Trophy, nejsou vše řešící protizbraní. I nadále musí tank nést dostatečně silné pancéřování. Jenže právě díky používání systémů aktivní ochrany se podařilo onen neustálý trend zvyšování hmotnosti tanků zastavit. Dnes lze dokonce pozorovat trend, kdy se armády snaží zvyšování hmotnosti zvrátit, a u nově vyvíjených tanků snížit jejich hmotnost. Např. u vyvíjeného amerického tanku M1A3 má být dosaženo hmotnosti pouze 54 tun. Je otázkou, zda je to vůbec reálné, zda se to může podařit, aniž by nějak zásadně utrpěla ochrana tanku. Přesto i to jasně ukazuje na trend alespoň částečně hmotnost tanků snížit, nebo alespoň zastavit nárůst jejich hmotnosti.

Ona americká ambice dosáhnout u tanku M1A3 Abrams hmotnosti pouze 54 tun je zajímavá. Je to zhruba totéž, kolik váží ruský tank T-14, kolik vážila první verze francouzského tanku Leclerc (který ovšem při současné modernizaci také ztěžknul), ale také kolik vážily první verze tanku Leopard 2. Přibližně stejnou hmotnost má i jihokorejský tank K2, který je navíc oproti zmíněným tankům mnohem novější, a de facto jde o nejmodernější tank. K hranici cca 55 tun pak zřejmě budou směřovat i další tanky.

Přesto bychom neměli vnímat hmotnost 55 tun (či blízkou) za jakýsi univerzální ideál, který platí pro všechny tanky a pro všechny státy. Každý stát totiž k tankům, k tankové technice přistupuje trochu jinak. V tomto přístupu se obráží třeba i historická tradice daného státu. Neměli bychom tuto tradici nějak přehlížet nebo se jí vysmívat; armády a jejich představitelé se jednoduše drží toho, co se jim osvědčilo. V tankové technice se samozřejmě obráží i terénní podmínky daného státu. Např. na Korejském poloostrově tamní geografické podmínky nedovolují nasazení příliš těžkých tanků, a proto Jižní Korea při konstrukci svého tanku K-2 Black panter kladla důraz na nižší hmotnost, a to částečně i na úkor ochrany tanku.

Důležité je, že stejně tak se v tankové technice obráží i míra ohrožení daného státu; potenciál protivníka, kterému musí armáda čelit. Např. Izrael je až v abnormálním ohrožení, kdy jeho protivníkem jsou jak sousední arabské státy (některé z nich sice své vztahy s Izraelem normalizovaly, přesto je jejich politika nevyzpytatelná), tak i Írán. Arabské státy navíc mají značnou početní převahu v obrněné technice. Izraelské tankové jednotky ale musí čelit i ohrožení ze strany extremistických hnutí, jako je Hammás. Tato hnutí jsou přitom velmi dobře vybavena protitankovými zbraněmi, a to nejen běžnými pancéřovkami řady RPG, ale i výkonnými PTŘS. Proto Izrael při vývoji svých tanků Merkava vždy kladl vysoký důraz na ochranu svých tanků, na mohutné pancéřování, a i proto je Merkava ve svých posledních verzích zřejmě nejtěžším tankem, kdy její hmotnost převyšuje 70 tun. Je přitom možná příznačné, že Izrael, tedy země, která je díky systému Trophy na špici ve vývoji systémů aktivní ochrany, neuvažuje o nějakém snížení pancéřování hmotnosti tanků! Systémy aktivní ochrany zde nejsou vnímány jako nějaká náhrada pasivní ochrany, pancéřování, ale spíše jako jakási jeho nástavba. A proto i nově vyvíjená verze tanku Merkava (o které se zatím jen diskutuje) by měla mít hmotnost okolo 70 tun. V případě Izraele přitom tato vysoká hmotnost nevadí, protože zde odpadá nutnost častého překračování řek, případně i leteckého transportu.

V obdobné situaci jako Izrael je ale i Turecko. Turecko je ve velmi neklidné oblasti, kdy sousedí jak s rozvráceným Irákem, ale i nevyzpytatelným Íránem. Především ale Turecko, resp. jeho armáda, musí čelit ohrožení ze strany kurdských separatistů a extremistů. Kurdské jednotky jsou přitom obdobně jako zmíněný Hammás silně vyzbrojeny velkým množstvím ručních protitankových zbraní, a to včetně výkonných PTŘS dodávaných z Íránu. Kurdské jednotky navíc mistrně využívají místního, mimořádně složitého horského terénu, kde je snadné připravit léčky. Za takové situace Turecko při vývoji nových tanků Altay muselo klást důraz na silné pancéřování. A v důsledku toho hmotnost tanků Altay dosahuje zdánlivě vysokých 65 tun.

Je tedy patrné, že neplatí nějaký univerzální ideál hmotnosti tanků, např. jen okolo 55 tun. Jednotlivé producentské státy budou i nadále konstrukce svých tanků maximálně přizpůsobovat svým vlastním potřebám, a to na základě svých vlastních zkušeností. Obdobně tak i zákaznické státy si budou vybírat tanky i na základě svých specifických potřeb.

Lze tedy konstatovat, že moderní tanky, a to včetně zcela nových či teprve vyvíjených, se i nadále budou svou hmotností pohybovat v relativně širokém rozpětí mezi 55 až 70 tunami. Plnohodnotný tank s hmotností pod 50 tun zřejmě zkonstruovat nelze, na něco takového by byly potřebné nějaké zcela nové materiály (i nadále ovšem ještě dlouho budou ve výzbroji různých armád starší tanky, jako jsou T-72 atd.). Na druhou stranu je patrné, že nové tanky či nové varianty starších tanků nebudou již překračovat hranici 70 tun (nebo jen nepatrně), a že je zlomen dosavadní trend neustálého zvyšování hmotnosti tanků. Nižší či vyšší hmotnost ale rozhodně není výrazem nějaké zastaralosti daného tanku, je spíš výrazem konstrukční filozofie producentské země, ve které se zobrazují její zkušenosti s nasazením tankové techniky.

Toto relativně široké rozpětí 55-70 tun je zajímavé i pro Českou republiku. Nové tanky Leopard 2A8, které si AČR hodlá pořídit, se totiž budou pohybovat zhruba ve středu tohoto hmotnostního rozpětí, což ukazuje na racionálnost tohoto řešení. I nadále však musíme počítat s tím, že se ve světě budou objevovat tanky jak výrazně lehčí, tak i těžší.

Zdroj. KNDS, Tank Encyklopedia