Pozůstatky koncentračního tábora Mauthausen, zasazené do malebné rakouské krajiny, jsou pochmurným svědectvím jedné z nejtemnějších kapitol druhé světové války. Tábor založený v roce 1938 se stal symbolem teroru a lidského utrpení, v němž zahynuly desetitisíce vězňů, než jej v roce 1945 spojenci osvobodili. Byli zde popravováni také čeští vlastenci, včetně podporovatelů parašutistů, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha.

Po anšlusu (anexi) Rakouska v březnu 1938 se zřízení koncentračního tábora Mauthausen stalo chmurným milníkem v eskalaci německé politiky proti těm, které Hitler považoval za „nehodné“. Tábor se nacházel u Dunaje v blízkosti lomu Wiener Graben a byl původně koncipován jako pracovní tábor pro převýchovu prostřednictvím těžké práce, přičemž první vězni sem dorazili z koncentračního tábora Dachau v srpnu téhož roku.

Foto: Přeživší z tábora Ebensee krátce po osvobození | J Malan Heslop / Public domain

Psali jsme:Vychytávky 1. světové války: Falešné stromy jako pozorovatelny

Populace tábora se rozrostla o politické vězně, válečné zajatce, odpírače vojenské služby z náboženských důvodů a další skupiny, na které se režim zaměřil v rámci své perzekuční politiky. Šlo zejména o ty, kteří byli považováni za „asociální“ a „kriminální“. Pád Francie v roce 1940 znamenal výrazný příliv vězňů posílaných do tábora, přičemž vichistický režim v neokupované části Francie tam také poslal mnoho španělských republikánů z občanské války.

Zřízení Mauthausenu položilo základy složitého systému dílčích táborů a vnějších oddělení, které rozšířily dosah jeho teroru. První z vnějších táborů, pobočný tábor Gusen, byl otevřen v roce 1940. O rok později zde byla postavena plynová komora. Do konce konfliktu se počet dílčích táborů přiblížil padesátce a v jejich prostorách byly drženy také ženy a děti. Přežití člověka v koncentračním táboře Mauthausen záviselo na tom, v jaké oblasti byl držen. V hlavním táboře a v Gusenu byla nejvyšší úmrtnost a nejtvrdší podmínky, což znamenalo, že ti, kteří přišli ve špatné kondici a slabí, v podstatě vstupovali do tábora smrti.

Mauthausen byl stále více jedním z hlavních táborů, kde se nucené práce využívaly k pohánění německé válečné mašinérie, což vedlo k výstavbě dalších vedlejších táborů, aby se tam vešli všichni noví vězni, kteří tam byli posíláni. Podmínky se tím sice mírně zlepšily, ale po zesílení spojeneckých náletů se vše rychle vrátilo do starých kolejí, a vězni byli nuceni pracovat v podzemních továrnách ve zcela nelidských podmínkách.

Stejně jako v ostatních koncentračních táborech provozovaných Němci byly k prosazení Hitlerova konečného řešení používány různé vyhlazovací metody. Zmíněná plynová komora mohla pojmout najednou 80 osob a k usmrcování se používal cyklon B, ke stejnému účelu byl přivezen i pojízdný plynový vůz. Docházelo také k nelidským lékařským zákrokům, přičemž mnoho vězňů zemřelo na následky léčby, které se jim dostalo z rukou táborového lékaře Hermanna Richtera. Běžné byly také popravy prováděné příslušníky SS, přičemž mezi oblíbené metody patřilo zastřelení a oběšení spolu se „seskoky na padáku“, tedy svržením vězňů ze skály do jezera.

Psali jsme:OV-10 Bronco: lehké bitevní letadlo nad Vietnamem, v Pouštní bouři i nad Sýrií

Před otevřením koncentračního tábora Mauthausen založila SS společnost Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH (Německé zemní a kamenické práce) se záměrem využívat nucené práce v žulovém lomu v blízkosti tábora. Pracovní den vězňů byl dlouhý, v letních měsících museli pracovat jedenáct hodin denně, v zimě až devět hodin. Práce s horninou v lomu byla také velmi náročná, zejména vzhledem k pokročilé podvýživě a zdravotnímu stavu vězňů. Srdcem mauthausenského režimu teroru byl kamenolom nechvalně proslulý 186 schody známými jako „Schody smrti“ (Todesstiege). Vězni, obtěžkaní těžkými kameny, museli po těchto schodech vystupovat vzhůru, což byla krutá zkouška, která vedla k nevýslovnému utrpení a ztrátám na životech.

Stejně jako na jiných podobných místech existovalo i v koncentračním táboře Mauthausen hnutí odporu. Do snah o vzdor či únik se zapojovali především španělští republikáni a váleční zajatci. Vznikala zde také svépomocná hnutí, která se obvykle dělila podle národností.  V posledních měsících druhé světové války zaznamenal koncentrační tábor Mauthausen příliv vězňů z jiných táborů. Jak spojenci postupovali Evropou, Němci přesunovali vězně z jiných míst, a tábory v zázemí, které byly stále v provozu, byly tím více přeplněné. Vzhledem k množství lidí a jejich špatnému zdravotnímu stavu brzy propukly nemoci, které vedly k tomu, že mnoho lidí zahynulo dříve, než spojenci do Mauthausenu dorazili.

Dozorci SS tábor opustili až 3. května 1945. Byli si vědomi blížícího se příchodu spojenců. Osvobození Mauthausenu americkou armádou přišlo o dva dny později a bylo klíčovým okamžikem v dějinách tábora i v širších dějinách druhé světové války. Scény, s nimiž američtí vojáci setkali, odhalily rozsah hrůz, které se v táboře odehrávaly. Odhaduje se, že z více než 197 000 osob, které byly během konfliktu poslány do Mauthausenu, přišlo o život přibližně 90 000 až 95 000 osob.

Po osvobození byl svět ohromen odhalenými zvěrstvy, která se v táboře děla, i těmi, k nimž docházelo na jiných místech v Evropě. Následné soudní procesy a odsouzení 61 zločinců zapojených do provozu Mauthausenu (58 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti a další tři k doživotnímu vězení) byly nezbytným krokem k pohnání pachatelů k odpovědnosti. V roce 1949 byl koncentrační tábor Mauthausen vyhlášen národním památníkem a v roce 1975, tedy 30 let po jeho osvobození, bylo otevřeno Mauthausenské muzeum. Zatímco hlavní budova zůstala stát, dílčí tábory byly z velké části zbourány.

Prostřednictvím výstav, vzdělávacích programů a vzpomínkových akcí se Mauthausenské muzeum snaží vzdělávat budoucí generace o hrůzách holocaustu a druhé světové války; jeho zachování je známkou toho, jak důležité je neustálé vzdělávání a připomínání tohoto konfliktu, aby se už nikdy neopakoval.

Zdroj: britannica, warhistoryonline.com