Před druhou světovou válkou aktivně bojovali v německé armádě také židovští vojáci, kteří se účastnili za Prusko či další německé státy různých bitev. V následujícím článku se podíváme na to, co se s těmito veterány stalo během druhé světové války a jak je jejich předchozí vojenská služba ne vždy ochránila před Hitlerovou antisemitskou politikou.

Před světovými válkami sloužili židovští vojáci v pruské armádě v řadě konfliktů, zmínit můžeme německé tažení v roce 1813 – známější jako osvobozenecká válka. Tato rok trvající válka proti francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi ukončila všezahrnující moc prvního francouzského císařství. Definitivní tečkou pak byla bitva u Waterloo, kde bychom v řadách pruské armády židovské vojáky opět samozřejmě našli.

Foto: Německá pěchota útočí na francouzská postavení u Verdunu (1916) | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Bicykly britských výsadkářů byly užitečné – sloužily v Normandii i u Arnhemu

Po tomto vítězství pokračovala služba Židů v pruské armádě během druhé šlesvické války (1864), prusko-rakouské války (1866) a prusko-francouzské války (1870–71). Poslední jmenovaná válka vedla ke vzniku Německého císařství, v jehož rámci již nebyla židovským vojákům, kteří sloužili v armádě, přiznána rovná práva. Neměli přístup k důstojnickým a vládním hodnostem, výjimku tvořily pouze země jako Bavorské království a Hamburk. Odhaduje se, že v letech 1880–1910 sloužilo v pruské armádě 30 tisíc německých židovských vojáků, z nichž nejvýše postaveným byl Meno Burg, který dosáhl hodnosti Judenmajor (židovský major).

Vypuknutí první světové války znamenalo pro židovské německé vojáky rovnoprávné zacházení, srovnatelné s nežidovskými obyvateli země. Měli také pocit, že boje na východní frontě jim umožní osvobodit východoevropské Židy od pronásledování, kterému čelili.

Na začátku konfliktu se do služby v císařské německé armádě dobrovolně přihlásilo asi 12 tisíc židovských vojáků, přičemž jejich počet se do konce války vyšplhal na 100 tisíc. Z toho 70 tisíc jich bojovalo na frontách, přičemž tři tisíce z nich bylo povýšeno do důstojnických hodností, které směli zastávat pouze v zálohách. Odhaduje se, že v boji zahynulo 12 tisíc německých židovských vojáků.

V říjnu 1916 byla zavedena antisemitská opatření Judenzählung, a to v reakci na tvrzení, podle nichž se židovské obyvatelstvo země snažilo vyhnout vojenské službě. To rozčílilo Židy, kteří narukovali, z nichž se mnozí vyznamenali. Patřil mezi ně Wilhelm Frankl, nositel Pour le Mérite, který si připsal 20 leteckých vítězství, a Fritz Beckhardt, letecké eso, které zaznamenalo 17 sestřelů.

Psali jsme:Varšavské povstání - odhodlání obyčejných lidí proti nacistickému teroru

Beckhardtovi, nositeli Železného kříže II. a I. třídy a Řádu královského rodu Hohenzollernů, dvakrát za jeho letecké úspěchy blahopřál německý císař Vilém II. V meziválečném období byl obviněn ze styku s nežidovskou ženou a odseděl si více než rok věznění v Buchenwaldu. Po propuštění uprchl se svou ženou do Portugalska a poté se usadil ve Spojeném království.

Po skončení první světové války se mnoho židovských německých vojáků domnívalo, že svou službou prokázali své vlastenectví. Mnozí z nich byli vysoce ceněni a přijímáni za členy veteránských organizací, včetně Říšského svazu židovských frontových vojáků (Reichsbund jüdischer Frontsoldaten), který se věnoval propagaci obětí německých Židů během války.

Po nástupu Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) k moci v roce 1933 byli židovští veteráni chráněni před některými opatřeními, neboť v jejich prospěch intervenoval německý prezident Paul von Hindenburg. To se však změnilo po jeho smrti v roce 1935.

Po událostech Křišťálové noci o tři roky později vyzvala řada organizací židovské veterány, aby z Německa emigrovali, což přimělo téměř 40 tisíc z nich k emigraci. Ti, kteří zůstali, se museli potýkat se snahou NSDAP vymazat úsilí židovských německých vojáků během první světové války, aby s nimi bylo zacházeno jako s každým jiným židovským občanem.

Antisemitská politika NSDAP byla do značné míry podporována takzvaným "mýtem o bodnutí do zad", podle něhož Německo neprohrálo první světovou válku na bitevním poli, ale spíše kvůli určitým skupinám občanů na domácí frontě. Patřili k nim Židé, socialisté a republikánští politici.

Po vypuknutí druhé světové války mnozí židovští veteráni věřili, že je jejich služba v armádě ochrání před zvýšenými represemi v celé zemi. V roce 1940 však byl přijat zákon, podle kterého měli být Židé a ti, kteří měli dva židovské prarodiče, z ozbrojených sil vyřazeni.

To však neznamená, že by židovští vojáci během konfliktu v německé armádě nebojovali.  Někteří byli odvedeni, jiní sloužili dobrovolně na počest svých otců, kteří narukovali během první světové války. Mnozí z těchto mužů měli pocit, že se na ně norimberské zákony nevztahují, a někteří šli tak daleko, že zfalšovali své doklady, aby mohli sloužit. Byla dokonce i hrstka vojáků, kteří věřili, že jejich služba ušetří životy členů jejich rodin, což se ukázalo jako nepravdivé.

Byly také doby, kdy sám Hitler udělal výjimku a nechal židovské německé vojáky sloužit. V dokumentu z roku 1944 bylo 77 vysokých důstojníků "židovské rasy nebo smíšeného manželství se Židem" prohlášeno za důstojníky německé krve. Hitler sice opovrhoval židovským obyvatelstvem Německa, ale uvědomoval si, že potřebuje zkušené vojáky jako vojáky a velitele.

Hugo Gutmann

Hugo Gutmann byl židovský vojenský důstojník, který sloužil v bavorské armádě během první světové války. V roce 1904 byl převelen do zálohy a po vypuknutí konfliktu povolán zpět a nakonec dosáhl hodnosti poručíka. Gutmann byl rovněž jmenován velitelem roty a zastupujícím adjutantem dělostřeleckého praporu pluku "List". Byl vysoce vyznamenaným vojákem, v roce 1914 mu byl udělen Železný kříž II. třídy a v roce 1915 Železný kříž I. třídy.
Během výkonu této funkce byl Gutmann přímým nadřízeným budoucího vůdce, kterého doporučil k vyznamenání Železným křížem I. třídy, jež Hitler obdržel v srpnu 1918. Po skončení první světové války byl demobilizován a sloužil jako poručík v záloze. V roce 1935 však na základě nedávno přijatých norimberských zákonů přišel kvůli svému židovskému původu o německé občanství a veteránské výhody.

O několik let později byl Gutmann zatčen gestapem, ale poté, co se SS dozvěděla o jeho vojenské minulosti, byl propuštěn. Následně se svou rodinou opustil Německo a emigroval do Belgie, než se před německou invazí do Nizozemska přestěhoval do Spojených států. V USA žil až do své smrti v červnu 1962 a pracoval jako prodavač psacích strojů.

Berthold Guthmann

Berthold Guthmann byl židovský voják, který se na začátku první světové války spolu se svými dvěma bratry dobrovolně přihlásil do služby v německé císařské armádě. Následně vstoupil do Schutzstaffel 3 Luftstreitkräfte (císařská německá letecká služba) jako střelec a pozorovatel a za své bojové akce byl vyznamenán Železným křížem II. třídy.

Po válce se Guthmann stal advokátem ve velké židovské obci. V roce 1938, krátce po událostech Křišťálové noci, byl zatčen a na krátkou dobu poslán do Buchenwaldu. Když byli Židé žijící v hesenském Wiesbadenu deportováni do Terezína, byla jeho rodina jednou ze tří, které byly zpočátku ušetřeny. Koncem roku 1942 však byli deportováni a Guthmann byl téměř okamžitě po příjezdu popraven v Osvětimi.

Zatímco jeho syn Paul v Mauthausenu zahynul, Guthmannova manželka a dcera přežily a po skončení druhé světové války emigrovaly do USA. Veterán z první světové války nebyl jediným, kdo přišel o život v koncentračním táboře – dalšími byli Siegfried Klein a Martin Salomonski.

Leo Baeck

Leo Baeck, který za první světové války sloužil jako kaplan v německé císařské armádě, byl zastáncem židovského národa a jeho víry. Když se v roce 1933 dostala k moci NSDAP, stal se předsedou Říšského zastoupení německých Židů (Reichsvertretung der Deutschen Juden), které se po Křišťálové noci změnilo na vládou kontrolovaný Říšský svaz Židů v Německu (Reichsvereinigung).

V lednu 1943 byl Baeck deportován do Terezína, přestože se mu řada amerických institucí snažila pomoci uprchnout z Německa. Rabín všechny nabídky odmítl, protože nechtěl opustit svou komunitu. V táboře se stal "čestným předsedou" Rady starších, což mu poskytlo ochranu před transporty, stejně jako častější doručování pošty a lepší stravu a ubytování. Baeck své věznění přežil a přestěhoval se do Velké Británie, kde působil jako předseda Světové unie pro progresivní judaismus a první mezinárodní prezident Institutu Leo Baecka. Zemřel 2. listopadu 1956.

Zdroj: warhistoryonline