K nejznámějším německým letkyním 30. a 40. let 20. století patřila Melitta von Stauffenberg. Narodila se 3. ledna 1903 jako jedno z pěti dětí Michaela a Margarety Schillerových. V roce 1927 úspěšně ukončila Technickou univerzitu v Mnichově. Od následujícího roku pracovala pro DVL (Německý výzkumný ústav pro letectví) v Berlíně. V roce 1937 se stala druhou německou zkušební pilotkou, po Hanně Reitsch. V témže roce se provdala za historika Alexandera von Stauffenberga, nejmladšího bratra Clause von Stauffenberga, který patřil k hlavním organizátorům neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera z 20. července 1944. Melitta společně s dalšími Clausovými příbuznými byla uvězněna, avšak již 2. září byla propuštěna.

Foto: Melitta von Stauffenberg na oficiální fotografii z roku 1943

Její poslední let je spojen se snahou zachránit svého manžela a další příbuzné. Alexandera nejdříve věznili v koncentračním táboře Stutthof ve Východním Prusku. Když Sověti spustili svou zimní ofenzivu, Alexandera a ostatní vězně odvezli před postupující frontou pryč. Nikdo z nich nevěděl, kam je vezou. Když Alexander a jeho rodina zmizeli, Melitta pracovala na berlínském letišti Gatow. Navzdory apelům na všechny své známé se nedozvěděla téměř nic. Nikdo nechtěl mluvit. Okolo její loajality začaly kolovat fámy a různá podezření a i nejlepší přátelé se báli jí pomoci.

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Charles E. Grant

Melittina oficiální role stále spočívala ve výcviku pilotů při používání jejího optického zařízení pro přistávání v noci. Také obdržela akreditaci na vyvinutí podobného zařízení pro Messerschmitt Me 262. Současně jí přidělili mladého pilota, aby pomáhal se zkušebními lety. Hubertus von Papen-Koeningen byl synovec bývalého říšského kancléře Franze von Papena. Zatímco Hubertus prováděl všechny zkušební lety s Me 262, Melittiny snahy se upíraly výhradně k nalezení a pomoci své rodině.

Foto: Melitta jede na kole přes letiště Gatow. V pozadí Junkers Ju 87 Stuka

Aniž o tom Melitta věděla, Himmler si uvědomil, že Alexander a ostatní uvěznění po atentátu mají vysokou hodnotu pro případné vyjednávání se Spojenci, a nařídil, alespoň prozatím, aby je udržovali naživu. Jejich cesta ze Stutthofu se přerušila v trestním táboře Waffen-SS Danzig-Matzkau. V únoru stěhovali vězně znova a počátkem března dorazili do koncentračního tábora Buchenwald poblíž Výmaru.

Když se o tom Melitta dozvěděla, podařilo se jí neuvěřitelné – sehnat z Hlavního úřadu Gestapa povolení k návštěvě. Naložila do svého Storcha jídlo, oděvy se zašitými dopisy, a dokonce i ložní prádlo. Přistála na pole jen kousek od tábora a předložila své papíry strážím. O pár minut později stráže odemkly vrata separátního objektu a Alexander vyšel ven, aby si na pár chvil promluvili a předala mu jídlo a oblečení.

Psali jsme:Audie Murphy: Medaili cti si vysloužil kulometnou palbou z hořícího stíhače tanků proti německé přesile

Koncem března se Hubertus von Papen-Koeningen zeptal velitele na letišti Berlín-Gatow, co mají dělat v případě nepřátelského útoku. „Postarejte se, abyste se dostali v pořádku domů,“ odpověděl generál a podal mu tři nebo čtyři podepsané, ale nevyplněné letové rozkazy. Ve středu 4. dubna Hubertus a Melitta usoudili, že ona chvíle nadešla. Hned jak nastala tma, Melitta s Hubertem připravili Storcha pro poslední let. Melitta se posadila na sedadlo pozorovatele. Jako první pilotoval Hubertus. Podle plánu chtěli letět nejprve na letiště Magdeburg-východ. Potom chtěli pokračovat směrem na Výmar-Nohra a následně na Buchenwald. Bohužel krátce před příletem do Magdeburgu motor Storcha vypověděl službu. Při dosednutí se podvozek zapíchl do země a letoun se zvolna převrátil na záda. Pomalu vylezli z poškozeného letadla.

Foto: Alexander von Stauffenberg na snímku z roku 1940

O půl hodiny později si stopli vojenské vozidlo projíždějící kolem. Šťastní, že se jim podařilo sehnat odvoz, doufali, že budou mít v Magdeburgu klidnou noc. Jenže hned po příjezdu na letiště je zastihl nálet. Sešli se až ráno v důstojnické jídelně letiště. Využili své rozkazy k letu, dali si snídani, poté zrekvírovali dvoumístný Bücker Bü 181 Bestmann a vydali se na cestu do Výmaru. Protože nyní cestovali ve dne, letěli velmi nízko, kolem 20 m nad zemí. Do Výmaru doletěli bez incidentů. Odtud nabrali směr přímo do Buchenwaldu. Pilotovala Melitta a sledovala stejnou cestu, po níž předtím létala se Storchem.

Když předtím kroužila nad táborem, obvykle viděla lidi z VIP baráku vycházet ven a mávat. Tentokrát nezaznamenala vůbec žádný pohyb. Sletěla níž a s hrůzou zjistila, že objekt je prázdný. Odletěli zpět na letiště Výmar-Nohra, kde přistáli. Melitta urgentně zavolala do hlavní kanceláře tábora Buchenwald. Velitel tábora nebyl přítomen a telefon vzala mladá sekretářka. Potvrdila, že všichni zvláštní vězni byli odvezeni, ale nechtěla říci více.

Zatímco se Melitta zoufale pokoušela sehnat nějaké informace, Hubertus venku s pozemním personálem maskovali jejich letoun. Pár amerických P-47 Thunderbolt zaútočil na letiště. Hubertus právě vyndával z Bestmanna Melittinu kabelu a svou diplomatku, když spatřil dva útočící Thunderbolty. Střely z jejich Browningů ráže 12,7 mm zabubnovaly do Bestmanna. Dva zásahy vyrazily Hubertovi diplomatku z ruky. Hubertus vyskočil na nohy a utíkal do relativního bezpečí zděné budovy správy letiště, protože Thunderbolty už se otáčely k druhému útoku. Později téhož dne napočítali s Melittou 137 děr po střelách v Bestmannu, nebyl už letuschopný.

Foto: Melitta a Alexander při čaji ve Würzburgu v roce 1943

Po blízkém setkání se smrtí v sobě Hubertus našel nové odhodlání. Zavolal do kanceláře tábora Buchenwald, předstíral podstatně vyšší hodnost a tvrdil sekretářce, že má urgentní rozkazy z Berlína, podepsané přímo Himmlerem, které musí doručit veliteli tábora. Odpor sekretářky se zhroutil a Hubertus se kromě jiného dozvěděl, že prominentní vězně odeslali před třemi dny do Straubingu, malého města na jih od Regensburgu.

Melitta a Hubertus nechtěli riskovat další setkání s americkými stíhačkami, takže zůstali ve Výmaru až do setmění. Hubertus se zde dozvěděl, že jeho útvar je nyní dislokovaný v Mariánských Lázních, zhruba na poloviční cestě do Straubingu. Dohodli se, že až tam poletí spolu. Když nastala tma, vytáhli z hangáru Siebel Si 204, který patřil škole a měl plnou nádrž. Než jej připravili k letu, sešel se kolem dost velký zástup, který je pozoroval. Lidé měli strach, aby je tam nenechali.

O půl hodiny později Siebel vzlétl zhruba s tuctem pasažérů a jejich zavazadly. Hubertus opět seděl za řízením a Melitta navigovala. Letěli tak nízko, jak jen si s přetíženým letadlem troufli. Začalo jim docházet palivo, ale naštěstí už za lesem zahlédli Plzeň, kde mohli na letišti přistát. Melitta využila příležitosti a dopřála si několik hodin tolik potřebného spánku.

Foto: Melitta u kreslicího stolu v roce 1943. Na klopě saka je zřetelně viditelná stužka jejího Železného kříže

Probudila se s pocitem strachu. Čas utíkal a nervy pracovaly. Bylo už 6. dubna a ona stále ještě nenašla Alexandera. Nedokázala si představit, jakou cenu ještě může pro nacisty mít v této fázi války, a čím dál víc se obávala, že ho spíše v tichosti zavraždí, než aby ho propustili. V osm hodin ráno vyměnili svého Siebela za jiný Bücker Bü 181 Bestmann. Nejprve letěli do Mariánských Lázní, kde Hubertus vystoupil. Melitta neměla čas se zdržovat a rychle si na letišti opatřila podepsaný a orazítkovaný rozkaz k letu do Straubingu. Tento dokument podivuhodně dokládá, že ten samý letoun Bücker Bestmann má být oficiálně poskytnutý Melittině technické akademii „pro zvlášť důležitou operaci v zájmu válečného úsilí“. Blíže neurčená „důležitá operace“ byla ve skutečnosti návštěva uvězněné rodiny nejslavnějšího atentátníka třetí říše a možná i záchrana Alexandera.

Ze Straubingu letěla Melitta do Regensburgu, kde zjistila, že se s manželem minula jen o pár hodin. Byla čím dál zoufalejší. S jedinou utkvělou myšlenkou se jí podařilo na místním Gestapu zařídit povolení zkontaktovat příští den velitele v Schönbergu. V dokumentu stálo: „Hraběnka von Schenk dnes přišla na náš úřad a byla odkázána na velitele oddělení v Schönbergu. Z naší strany nejsou žádné námitky proti jejímu záměru navštívit svého manžela.“ Melitta strávila noc poblíž hangáru na letišti v Regensburg-Neu Traubling.

V 7 hodin už byla zase ve vzduchu. O 20 minut později kličkovala mezi Dunajem a nedalekou silnicí a mířila podél železniční trati do Schönbergu. Dole na zemi, ve vesnici Straßkirchen, stál ve dveřích svého domu zraněný voják na zdravotní dovolené. Melittin letoun letící ve výšce pouhých 10 m vzbudil jeho zvědavost. Zůstal proto stát a díval se. O pár vteřin později se stejným směrem prohnala se řvoucím motorem americká stíhačka. Por. Thomas A. Norboune od 15. taktické průzkumné perutě měl za úkol pátrat po vlacích a shodou okolností sledoval stejnou trať jako Melitta. Spletl si neozbrojený Bestmann s Fw 190, a protože si nechtěl nechat ujít takovou příležitost, „rychle vypálil dvě dávky po pěti až osmi výstřelech“. Později v hlášení uvedl čas sestřelu 7.40 hod. 8. dubna 1945.

Foto: Oficiální snímek Hanny Reitsch zhotovený při udělení Železného kříže II. třídy

První na místo havárie dorazili železničář na penzi a francouzský válečný zajatec, který nedaleko pracoval na poli. Ke svému údivu spatřili hezky oblečenou ženu ve věku kolem 40 let sedící na místě pilota. Soudě podle jejího úspěšného nouzového přistání, nepřítomnosti viditelných vážných zranění a jejího relativního klidu, železničář nepovažoval její stav za kritický. Podle něj jen řekla: „Pomozte mi, prosím.“ Železničář s Francouzem ji vytáhli z vraku a položili ji na zem. Zdálo se, že má jednu nohu zlomenou a její druhá noha „trčela do strany v podivném úhlu“. Když ji tahali ven, vypadlo z její kabely několik věcí, včetně čokolády, nějaké jídlo v konzervě a také její pas.

Železničář nechal Melittu v péči Francouze, naskočil na kolo a uháněl do vesnice sehnat místního doktora. Když se vrátil, místní vojenská jednotka již převzala nad celou oblastí havárie kontrolu. Protože Melittu už ošetřoval lékař od Luftwaffe, poslali vojáci místní lidi, včetně doktora, pryč. Z dálky pak sledovali, jak Melittu nakládají do sanitky a vezou ji směrem do Straubingu.

Melitta zemřela po několika hodinách od nouzového přistání. Úmrtní list vydaný lékařem letecké základny ve Straubingu uvedl jako příčinu smrti zlomeninu spodiny lebeční. K jejím dalším zraněním patřilo rozervané levé stehno, zlomenina pravého kotníku a levého předloktí a několik menších zranění hlavy. Zdá se, že ji před nouzovým přistáním přímo zasáhly střely americké stíhačky. To, že ještě zvládla přistát, je dokladem jejího obrovského osobního odhodlání a pilotních dovedností.

Za další tři týdny válka skončila. Navzdory všem protivenstvím, která jí nacisté kladli do cesty, byla tato oficiálně po matce „poloviční Židovka“, bývalá vězeňkyně, vysoce placená a vyznamenávaná inženýrka Luftwaffe, zkušební pilotka a tajná nepřítelkyně režimu jen pár hodin od dosažení svého posledního cíle. Jen o pár kilometrů dál Alexandera a další znovu nahnali do vojenských autobusů.

Alexander věznění nakonec přežil a vrátil do Straubingu, kde došlo k sestřelení Melittina letounu. Doufal, že snad objeví někoho, kdo by mohl podat svědectví o jejích posledních okamžicích. Americké záznamy byly v té době pro Němce nedostupné. Někteří svědci tvrdili, že útočníkem měl být německý Bf 109. Také kolovaly fámy, že Melittě, která havárii přežila, byla odepřena lékařská pomoc na záchranu života. Následkem toho mnozí členové rodiny obviňovali ze smrti Melitty právě Luftwaffe.

Alexander hledal odpovědi. Vyhledal proto sekretářku z letecké základny Bertu Sotz, která zařídila Melittin pohřeb. Gestapo sice nařídilo, aby se veškerý pozůstalý majetek Melitty odeslal do Berlína, ale Berta jej naopak uschovala a nyní mohla Alexanderovi předat Melittiny peníze, pas, povolení od Gestapa, album fotografií a další předměty. Alexander později napsal, že nakonec dospěl k závěru, že Melittu sestřelili Spojenci. „Zkoušela mě najít,“ dodal, „a nejspíš bychom se pokusili utéci do Švýcarska.“ Jestli to měla Melitta skutečně v úmyslu, už se nikdo nedoví. Je však zcela jasné, že její čin vyžadoval obrovskou odvahu. Letět v dubnu 1945 s pomalým a neozbrojeným Bü 181 Bestmann s výsostnými znaky Luftwaffe na soukromou záchrannou misi nad územím vystaveným neustálým útokům, mohl opravdu jen velmi statečný člověk nebo blázen.

Alexander po téměř měsíčním jednání s úřady dosáhl exhumace jejího těla, aby se mohlo vrátit do Lautlingenu. Zde také oficiálně identifikoval její pozůstatky. Osmého září 1945 se konal malý ceremoniál v místním katolickém kostele. Uskutečnil se z dobré vůle, protože Melitta byla vyznáním protestant. Přihlíželo jen pár lidí. V té době stále ještě nefungovala pošta. I k jízdám na krátké vzdálenosti každý potřeboval úřední povolení. Následkem toho pouze Alexander a jeho nejbližší přeživší rodina – Karoline, Alexandrine, Nina, Mika a všechny děti – sledovali ukládání pozůstatků hraběnky Melitty von Stauffenberg k věčnému spánku do rodinné hrobky.

Foto: Příběhy Melitty von Stauffenberg a Hanny Reitsch byly sepsány do publikace Clare Mulleyové pod názvem Hitlerovy pilotky

Další informace o životních osudech Melitty von Stauffenberg a Hanny Reitsch se můžete dočíst v knize Hitlerovy pilotky.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue