Před slavným letounem Lockheed SR-71 Blackbird existoval letoun YF-12, který vznikl v 60. letech minulého století rovněž ve společnosti Lockheed Martin. Kariéru měl krátkou a armáda ho nikdy nepoužívala v operačním nasazení, avšak stal se základem pro letoun SR-71, který pak létal až do konce 20. století. YF-12 byl prototypem záchytné stíhačky.

Typu YF-12 byly postaveny pouze tři kusy. Dva letouny YF-12 létaly v rámci společného výzkumného programu letectva a NASA po celá 70. léta, zatímco třetí letoun byl podle internetových stránek NASA ztracen při požáru v roce 1971. Letoun byl vyvinut pod vedením Clarence "Kellyho" Johnsona, viceprezidenta společnosti Lockheed Martin pro pokročilé vývojové projekty, v rámci slavné společnosti Skunk Works.

Foto: Lockheed YF-12A | US Air Force / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:ARES – moderní obrněný transportér pro průzkumné jednotky britské armády

Projekt však nezačal úplně od nuly. Ve skutečnosti byl YF-12 dvoumístnou verzí přísně tajného jednomístného letounu Lockheed Martin A-12 a jeho konstrukce se stala předchůdcem vysoce sofistikovaného strategického průzkumného letounu SR-71 Blackbird. Na rozdíl od neozbrojeného Blackbirdu, který ke své obraně využíval rychlost, byl YF-12 vyzbrojen třemi raketami vzduch-vzduch, a byl určen primárně k ničení bombardérů (jejich úkol v převážné míře záhy převzaly raketové síly vyzbrojené balistickými střelami a záchytné stíhací letouny ztratily opodstatnění).
Bylo provedeno šest úspěšných odpálení střel AIM-47 a sedmé selhalo kvůli poruše gyroskopu jedné ze střel. Poslední střela byla úspěšně z letounu YF-12 odpálena při rychlosti Mach 3,2 ve výšce 23000 m na cílový dron JQB-47E letící ve výšce jen 150 m.

"YF-12 umožnil výzkumníkům NASA ze všech čtyř leteckých středisek agentury (Langley, Lewis, Ames a Flight Research Center) studovat tepelné, strukturální a aerodynamické účinky trvalého letu ve velkých výškách při rychlosti Mach 3," uvádí se na stránkách NASA. YF-12, natřený černou barvou, byl vyroben převážně ze slitiny titanu, což mu umožnilo odolávat teplotám pláště přes 260°C.

Během devíti let své existence absolvoval YF-12 přibližně 300 letů v celkovém trvání asi 450 letových hodin. Byl ve své době považován za jeden z nejrychlejších proudových letounů. Letoun si nárokoval rychlostní rekord 3331 km/h a výškový rekord 24462 m, přičemž oba tyto rekordy byly později překonány letounem SR-71.

"NASA a letectvo oznámily společné zapojení do výzkumného programu YF-12. Programy se lišily, přičemž letectvo se zaměřilo na bojový výzkum a inženýři NASA se zpočátku soustředili na studium letového zatížení a zahřívání konstrukce," píše NASA na svých internetových stránkách. "Velká část výzkumu NASA se týkala životaschopnosti a vývoje nadzvukových cestovních letounů. Pro potřeby programu byly ze skladů letectva vyřazeny dva letouny YF-12A (čísla 935 a 936). Dne 11. prosince 1969 letoun 935 úspěšně vykonal svůj první let jako výzkumný letoun NASA-USAF a zahájil program. Dne 24. června 1971 došlo u letounu 936 k poruše palivové soustavy."

Psali jsme:Robotické lodě jako možná budoucnost amerického námořnictva

Jediný dochovaný letoun YF-12 je umístěn v Muzeu amerického letectva na letecké základně Wright-Patterson.

Zdroj: nationalinterest.org