Vikingský válečník Thorfinn Mocný byl nejmocnější jarl na Orknejských ostrovech v 11. století. Proslavil se vojenským tažením proti skotskému králi Karlu Hundasonovi a pomocí svému bratranci Macbethovi zmocnit se skotského trůnu. Ale asi ještě více tím, že díky jeho pouti do Říma se Orkneje a Shetlandy staly křesťanským územím. Nutno poznamenat, že zdrojem o jeho životě jsou téměř výhradně severské ságy, které však byly sepsány dlouho po událostech které zaznamenávají.

Foto: Thorfinn Mocný se proslavil vojenským tažením proti skotskému králi Karlu Hundasonovi (ilustrační foto) | Shutterstock

Thorfinn Sigurdsson (1009-1065) známý také jako Thorfinn Mocný (ve staré norštině Þorfinnr inn riki) byl nejmladší z pěti synů jarla Sigurda Hlodvirssona, ale jediný syn ze sňatku s neznámou dcerou krále Malcolma II. (Máel Coluim mac Cináeda). V pěti letech byl malý Thorfinn poslán na dvůr svého dědečka, skotského krále. Když se jarl Sigurd vydal do Irska a byl zabit 23. dubna 1014 v bitvě u Clontarfu, začaly mezi bratry tahanice o vládu nad ostrovy. Thorfinnovi starší nevlastní bratři si rozdělili Orkneje a Shetlandy, jemu pak připadla vláda nad Caithness a Sutherlandemm kde mu pomáhali s vládou skotští poradci. Podle popisu byl Thorfinn neobvykle vysoký a silný, nehezké tváře, s černými vlasy, ostrými rysy, velkým nosem a hustým obočím, rázný muž, dychtivý po slávě a bohatství. V bitvách si vedl dobře, protože byl dobrý taktik a zároveň plný odvahy. Nevlastní bratr Sumarlidi zemřel ve své posteli nedlouho po svém otci, s největší pravděpodobností nejpozději v roce 1018. Einar si vzal jeho podíl a brzy se stal nepopulárním, jelikož farmáře zatěžoval vysokými daněmi a jeho nájezdy přinášely jen malou kořist. Ságy jej doslova popisují jako “velkého tyrana”. Oproti tomu jeho bratr Brusi byl “všemi oblíbený”. Po složitých tahanicích a sporech byl Einar roku 1020 zabit, ale dál pokračoval spor mezi zbylými bratry. Thorfinn se mohl spolehnout na pomoc svého dědečka, krále Malcolma, leč nepoměrně slabší Brusi našel oporu u Norského krále. Relativní klid mezi oběma nevlastními bratry trval až do roku 1030, kdy byl norský král Olaf II. Haraldsson v bitvě u Stiklestadu svržen dánským Knutem Velikým (který spojil Dánsko, Anglii, Norsko a část Švédska). Když pak Dánové přepadli Orkneje, Brusi přenechal nevlastnímu bratrovi svůj podíl, výměnou za obranu ostrovů. Do roku 1035 se Thorfinn stal jediným vládcem orknejského hrabství (jako vazal norského krále) a jako hrabě z Caithness podřízen skotskému králi.

Relativní období klidu narušil jistý Karl Hundisson (nebylo to jeho pravé jméno, jelikož by se dalo volně přeložit jako “čubčí syn”), který se prohlásil “králem Skotů”. Thorfinn jej porazil v námořní bitvě u Deerness na východním konci Orknejské pevniny. Po velké bitvě u Torfness (pravděpodobně Tarbat Ness) byl Karl zabit nebo musel prchnout. Thorfinn pak pochodoval na jih přes Skotsko až do Fife (leží na poloostrově mezi zálivy Firth of Tay a Firth of Forth), přičemž cestou pálil a drancoval. Někdy kolem roku 1034 též dobyl Hebridy. Nedlouho poté propukl mocenský chaos v Dublinu a Thorfinn tak začal podnikat nájezdy i tímto směrem a ustanovili svou vládu nad různými země kolem Irského moře. Uskutečnil též nájezdy na Anglii, leč se střídavým úspěchem.

Kolem roku 1037 se z Norska vrátil na Orkneje jeho synovec Rögnvald Brusason (syn Brusiho), oblíbenec norského krále Magnuse Dobrého (1024-1047), a tak se musel Thorfinn podělit o vládu nad ostrovem. Jejich vztah byl dlouho poklidný, leč vše se opět zvrtlo. Když se Rognvald dozvěděl, že Thorfinn pobývá na jedné orknejské farmě jen s několika muži, vyslal své válečníky aby jej zavraždili. Ti farmu zapálili, leč Thorfinn dokázal zbourat zeď (přičemž nesl svou ženu v náručí) a nezpozorován utéct do bezpečí. Karta se obrátila a nedlouho poté byl Rognvalda přepaden ve svém domě, utekl, ale byl vystopován (prozrazen štěkotem svého psa co měl na klíně) a zabit Thorkelem Fostererem. Nutno poznamenat, že Rognvald je v ságách popisován jako oblíbený a nadaný vládce, jehož smrt mnozí oplakávali. Thorfinn se pokusil uzavřít příměří s pohněvaným norským králem, ale i zde stálo štěstí při něm. Nový norský král Harald Hardråda byl k němu již přátelštější a jeho dary přijal.

Pro nás je ještě zajímavá bitva u Burgheadu (bitva tří bratranců), která proběhla 14. srpna 1040. Tehdy se vleklými boji vyčerpané vojsko skotského krále Duncana I. střetlo s vojskem jeho bratrance Thorfinna Sigurdssona. Na Thorfinnovu stranu se postavil další bratranec obou soupeřů Macbeth. Duncan byl v bitvě poražen a snažil se spasit útěkem. Byl však dostižen v rodném sídle Morayů u Pitgaveny, nedaleko Elginu. Zde údajně proběhl mezi Duncanem a Macbethem souboj, ve kterém byl Duncan těžce zraněn. Macbeth se svého bratrance ještě pokusil zachránit, leč ten na následky zranění zemřel. Macbeth se po vyhrané bitvě vydal do hlavního města Skotska Scone, kde byl téhož roku zvolen králem.

Na rozdíl od svých nevlastních bratrů byl Thorfinn Sigurdsson vychován jako křesťan a oženil se jen jednou (s Ingebjorg Finnsdotter, s níž měl dva syny). Mezi známky změn v orknejské společnosti patřila Thorfinnova pouť do Říma, která se konala po jeho setkání s králem Haraldem, pravděpodobně někdy po roce 1048. Sága praví, že putoval přes Sasko a na cestě se setkal s císařem Jindřichem III. Výsledkem jeho výpravy bylo jmenování jistého Thorulfa prvním Orknejským biskupem.

Není úplně jasné kdy si pro Thorfinna přišla smrt, ale ságy ji datují ke konci vlády Haralda Sigurdssona, který padl v bitvě u Stamfordského mostu 25. září 1066. Thorfinn byl pohřben v křesťanském kostele co sám postavil. V historii je znám jako “Thorfinn Mocný” a na vrcholu své moci ovládal Orkneje, Shetlandy, Hebridy, Caithness i Sutherland, a jeho vliv se rozšířil na velkou část severu Skotska. Hraběcí titul po něm zdědili jeho synové Paul a Erlend a jeho vdova Ingebjorg se později provdala za Malcolma Canmorea, skotského krále.

Psali jsme:Ardité, fašisté, Mussolini a černé košile

Zdroj: Kabinet kuriozit, britannica