Zkušenosti z války byly vždy provázány s životním prostředím. Počasí, orientační body, klima a živí příroda – to vše hraje roli ve výsledku bitvy, zejména když bojujete v zemi, která se zcela liší od té vaší. Americká zkušenost během vietnamské války byla obzvláště obtížná, pokud jde o prostředí – mnoho vojáků bylo náhle vrženo do hluboké džungle plné neznámých hrozeb, od doupěte odstřelovačů Vietkongu až po jedovaté hady.

V průběhu války zemřely tisíce amerických vojáků na nebojové příčiny. Kromě smrtelně nebezpečných zvířat a husté vegetace ohrožoval zdraví i život vojáků sloužících ve Vietnamu i pouhý pochod džunglí. Hejna komárů, z nichž mnozí přenášeli malárii, byla všudypřítomná, zatímco vlhký a obtížný terén mohl vést ke vzniku strašlivých vředů na nohou. Častou příčinou nemocí a infekcí byla také špinavá pitná voda.

Foto: Zranění Američané v roce 1967 | Sergeant William F. Dickman / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Nečekaný vývoj operace Red Wings, kterou přežil pouze jeden člen speciální jednotky

Mezi nejnebezpečnější tvory číhající ve vietnamské džungli patří jedovatí hadi. Podle amerického Národního archivu bylo během vietnamské války ročně uštknuto hady 25-50 amerických vojáků. I když ne každý had, na kterého v džungli narazíte, je jedovatý, dva konkrétní druhy se vyskytují běžně – a s těmi si nechcete zahrávat: Žlutobřichá bambusová zmije byla americkými vojáky přezdívána "dvoukroková" kvůli svému smrtícímu jedu, který vás může zabít na dva kroky. Jed bambusové zmije je smrtící. Tyto hady používal Vietkong jako biologickou zbraň a umísťoval je například do tunelů. Jakmile voják vstoupil do tunelu a hledal výbušniny nebo skryté nepřátele, důmyslné zařízení mu hada shodilo na hlavu.

Také kobry královské byly hojným druhem, který se vyskytoval v operačních oblastech po celou dobu války. Jeden z největších jedovatých hadů na světě může dosahovat délky až čtyř metrů. Vojáci nacházeli tyto mohutné hady v džungli, na rýžových polích, v příbytcích a dokonce i schoulené na sedadlech vrtulníků.

Ale nešlo jen o hady. Agresivní mravenci si od amerických vojáků vysloužili přezdívku "komunističtí mravenci" kvůli své červené barvě a dojmu, že zdánlivě napadali pouze Američany. Jediný špatný krok ve vietnamské džungli mohl vyvolat útok kolonie – a oni se nezastavili před ničím, aby se pomstili. Tito mravenci byli údajně také imunní vůči armádnímu spreji proti hmyzu, a i když jejich kousnutí není jedovaté, je nesmírně bolestivé.

Dalším nelítostným hmyzem, se kterým se vojáci museli potýkat, byla vietnamská stonožka. Pouhé jedno kousnutí tímto až osm centimetrů dlouhým členovcem může být nejen nesmírně bolestivé, ale také smrtelné. Spolu se štíry a pavouky patří k největšímu hmyzu, se kterým se američtí vojáci ve vietnamské džungli setkali.

Psali jsme:Letadlová loď USS Bunker Hill přežila zásah bombou i vražedný útok kamikaze

A kromě hadů a hmyzu zde byli také tygři, krokodýli a sloni. Krokodýli číhají ve vodě a sloni mohou bez varování zaútočit. Dne 22. prosince 1968 pronásledoval mohutný tygr tým 3. průzkumného praporu námořní pěchoty při rutinní hlídce. Zatímco šestičlenný tým čekal na vrtulník, který ho měl dopravit zpět na základnu, kvůli špatnému počasí musel strávit noc v džungli. Zatímco dva seděli na stráži, zbylí čtyři šli spát. Tehdy na jednoho z vojáků zaútočil tygr.

Svobodník Roy Regan spal vedle oběti útoku a později vzpomínal: "Vyskočil jsem a uviděl tygra s mým  kamarádem v tlamě. Jediné, na co jsem myslel, bylo dostat od něj tygra pryč. Skočil jsem po tygrovi a kočka trhla hlavou a skočila do kráteru po bombě o deset metrů dál, přičemž stále držela svou kořist."

Muži se vrhli do akce a začali střílet ze svých zbraní na zvíře, které svou kořist pustilo a umožnilo mariňákovi vylézt z kráteru. Když ráno přiletěl vrtulník, našla jeho posádka zraněného kamaráda, dalších pět mužů a mrtvého tygra.
Nepřátelské prostředí husté džungle bylo bludištěm nebezpečných zvířat, skrytých zabijáků, a dokonce nebezpečných rostlin, které mohly zmrzačit nebo dokonce zabít. Tráva srdcovka neboli gelsemium je nenápadná, ale jedovatá rostlina, která si vyžádala mnoho životů. Rostlina obsahuje sloučeninu podobnou strychninu a její účinky lze pocítit téměř okamžitě, což nakonec vede ke smrti udušením.

Mezi vojáky byly rozšířené také příběhy o "čekankové" liáně neboli ratanu. Tim Lickness, který přijel do Vietnamu v roce 1968 se 101. výsadkovou divizí, popsal schopnost liány "chytit vás" a "zavěsit vás do vzduchu". Liány pocházejí z rostliny, z níž vyrůstají dlouhá ramena podobná kabelům, která se snadno zaháknou za kůži a oděv, a dokonce je roztrhnou, a při nešikovné snaze se vymanit vás omotají do jakési sítě, z níž se sami snadno nedostanete. Přestože se s těmito rostlinami setkávali pouze mimo stezky, mnoho jednotek se rozhodlo riskovat, že se jimi budou prodírat, aby se vyhnuly nástražným drátům, protože liány na druhou stranu znemožňovaly nastražení pastí.

Další rostlina známá jako sloní tráva byla tak ostrá, že zanechávala na kůži vojáků bolestivé rány. Rostlina ostrá jako břitva je prakticky neproniknutelná – můžeme si jen představit hrůzu, kterou by člověk pocítil, kdyby mu trs sloní trávy zkřížil cestu.

A pak tu byl samozřejmě nepřítel, který se v domácím prostředí mnohem lépe orientoval, přírodní rizika znal a uměl se jim vyhnout. Jejich hustá síť tajných tunelů Vietkongu a nástražných výbušných systémů byla smrtelně nebezpečným a běžným jevem. Tunely pocházejí již z dob konfliktu mezi Viet Minhem a Francií o koloniální kontrolu nad Vietnamem a táhly se v délce několika kilometrů. Obsahovaly vše od nemocnic a muničních skladů až po obytné prostory. Byly vybaveny potravinami, vodou a složitým ventilačním systémem a vojáci v nich mohli žít i několik měsíců, aniž by vystoupili na povrch.

Zatímco američtí vojáci se prodírali džunglí pěšky, jejich nepřítel mohl snadno projít oblastí pomocí tunelů. To jim umožnilo vyhnout se přirozenému nebezpečí prostředí i možným americkým hrozbám. Složitý systém tunelů také poskytoval Vietkongu ideální prostor pro provádění překvapivých útoků.

Američtí vojáci měli za úkol tyto tunely zničit pomocí výbušnin nebo je zaplavit plynem a vodou. Rychle se však ukázalo, že tato taktika je nedostatečná, protože Vietkong tunely navrhl tak, aby se zabránilo jejich zaplavení. Aby je řádně zlikvidovali, dobrovolníci známí jako "tunelové krysy" je prozkoumávali osobně pouze s baterkou a pistolí. Stísněné prostory byly zaminovány, byly zde různé pasti, padacími dveře, části byly zatopeny.

Jako by nestačilo, že se američtí vojáci museli potýkat s vietnamskou džunglí, museli si dávat pozor také na pasti, které na ně Vietkong nastražil. Jejich cílem bylo americké vojáky zmrzačit, nikoliv zabít, protože nutily celou jednotku zpomalit, zatímco zraněným pomáhali. Nejenže způsobovaly fyzická zranění, ale měly také psychologický účinek a snižovaly morálku.

Mezi nejvýznamnější pasti, které Vietkong nasazoval, patřily tzv. pendžiky, což byly naostřené bambusové kůly, které trčely ze země a byly pokryté buď výkaly, močí, nebo jedem. To zajišťovalo, že ti, kteří se s nimi setkali, utrpěli nejen řezné rány od jejich ostrých hrotů, ale také nebezpečnou infekci.

Další hrozivou nástrahou byla zavěšená zbraň, která  se spouštěla pomocí nástražného drátu a představovala těžkou hliněnou kouli pokrytou hroty, která mohla vojákovi způsobit vážné zranění horní části těla. Po spuštění se past mohla pohybovat rychlostí až 40-50 m/s a způsobovat ošklivá zranění.

Běžnou pastí nasazenou Vietkongem pak byl primitivní granát v plechovce. V závislosti na lokalitě se tento typ pasti skládal z jednoho nebo dvou granátů. Past se opět spouštěla drátem, o který nepozorná oběť zakopla.

Zdroj: warhistoryonline