Zlatou hordu založil v roce 1241 Čingischánův vnuk Bátú chán, a jeho vláda zasahovala i území dnešního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Bátú chán zemřel v roce 1255 a po jeho smrti to šlo s říší pomalu z kopce. Její rozklad nastal po smrti vládce Berdi Beg Chána v roce 1359, protože Zlatou hordu zachvátila řada nástupnických sporů a válek, které trvaly dvě desetiletí, a během kterých se na pomyslném trůnu hordy vystřídalo 12 chánů, jejichž existence je známa jen ze zlatých mincí.

Horda se začala rozpadat na oddělené oblasti ( ulus ) a nezadržitelně slábla. Litevský velkovévoda Olgerd se rozhodl těchto vnitřních problémů uvnitř hordy využít a zorganizoval velkou armádu, která zaútočila na území hordy. Tato kampaň měla za cíl zajistit a rozšířit jižní území Litevského velkovévodství, přičemž hlavním cílem bylo Kyjevské knížectví, které se ze strašného plenění vojáků Bátú chána pořád nevzpamatovalo, ale pořád mělo silnou strategickou hodnotu.

V roce 1362 napochodoval Olgerd se svým vojskem na území mezi dolním Dněprem a jižním Bugem, kde snadno dobýval jedno město za druhým. Oblast patřila krymským ulusům, kteří se před vpádem zapojili do válečné kampaně na východě, a proto nedokázali včas zorganizovat účinný odpor. Litevci nakonec dostali pod svou kontrolu celou oblast a na podzim se litevská armáda přesunula na západ a překročila řeku Dněpr směrem k Podolí, kde tři podolští bejové shromáždili mongolskou armádu, aby společně odolali litevské invazi. Obě stejně velké armády ( 30 000 bojovníků na každé straně ) se setkaly 24. prosince 1362 nedaleko dnešní Torhovytsii na Ukrajině, přičemž v té době město neslo turecký název Yabgu- Modré vody. O bitvě se toho moc neví, ale něco přece. Velkovévoda Olgerd svou armádu rozdělil do šesti skupin, které uspořádal je do půlkruhu, takže jeho vojsko připomínalo napjatý luk. Mongolové zahájili bitvu jako první, zaútočili na litevské vojsko a s kvílením stříleli šípy do všech stran litevské formace. Tady je dobré upozornit, že v té době Zlatá horda ztratila mongolský charakter a potomci Bátú chánových mužů tvořili vysokou aristokracii, která vládla Bulharům, Tatarům, Kazachům, Kumánům, Kyrgyzům a jiným turkickým národům. Z nich bylo složeno i vojsko a jeho kvalita šla silně dolů. Díky tomu měly takové nekoordinované útoky na pevnou formaci Olgerdových mužů jen malý účinek, a když bojový elán Mongolů polevil, Litevci a Rusíni, vyzbrojení kopími a meči, začali postupovat vpřed, dokud neprolomili přední linie mongolské armády. Mezitím velkovévodovi synové Karijotas a Vladimír, umístění na obou křídlech, zaútočili se svými jednotkami, které podporovali střelci s kušemi, na mongolské boky jejich linie. Mongolové nedokázali odolávat tlaku ze všech stran, neudrželi svou formaci a dali se neorganizovaný útěk. Litevci je několik hodin pronásledovali a Olgerd dosáhl rozhodujícího vítězství.

Psali jsme:Izraelská armáda posiluje obranu novými obrněnými transportéry Eitan 8x8

Vítězství dostalo Kyjev a velkou část dnešní Ukrajiny, včetně řídce osídleného Podolí, pod kontrolu rozšiřujícího se litevského velkovévodství a Litva díky tomu získala přístup k Černému moři. V Kyjevě nechal Olgred vládnout svého syna Vladimíra a s posunutím hranice se Litva stala přímým sousedem, ale i soupeřem Moskevského velkovévodství.

Slábnutí Zlaté hordy hodlala využít ruská knížectví, která se od časů invaze Bátů chána nacházela v mongolském poddanství. Mongolové se k těmto knížectvím do té doby chovali v celku blahovolně, a pokud jejich vládci vzdávali mongolským chánům pravidelně hold a odevzdávali jim tribut, nechávali je Mongolové být a nevěnovali jim pozornost. Ruská knížectví pomalu bohatla, nicméně jejich prosperita nebyla stejná. Některá knížectví se z mongolské invaze vzpamatovávala velmi těžko, viz Kyjevské knížectví, jiné na tom daleko lépe. Mezi nimi jasně dominovalo moskevsko-vladimirské knížectví, kterému vládl ambiciózní vládce Dmitrij Ivanovič. Kníže Dmitrij snil o tom, že se jeho zem vymaní z mongolské poroby a oslabení hordy mu přišlo vhod. Dmitrij se snažil dohodnout spojenectví s ostatními knížaty a těm nebyl boj s Mongoly proti srsti. Jenže těchto námluv si všimli i Mongolové a hlavně jejich nový chán Mamaj, který aby si zabezpečil nově získanou vládu, chtěl všem ukázat, že je silný vládce a má vše pod kontrolou. A tak, sotva co si zajistil trůn, rozhodl se nový chán, že si vpádem na Rus upevní svou oslabenou moc nad ruskými vazalskými státy.

Mamajovy hordy roku 1375 napadly Rjazaňské knížectví, vyplenily jej a táhly na Moskvu. Moskevský kníže Dmitrij Ivanovič se postavil Tatarům na odpor, přehradil jim cestu a nepustil je na své území. Když se Tataři vrátili zpět na území Zlaté hordy, rozhodl se kníže Dmitrij Ivanovič neomezovat se již jen na obranu svých hranic, ale začal podnikat výpady proti Tatarům. V roce 1376 moskevské vojsko napadlo Kazaň, vybralo spoustu stříbra jako odškodné a do města dosadilo ruské výběrčí daní a celníky. Na ruské napadení Kazaně reagoval chán Mamaj tím, že jeho vojsko 5. srpna 1378 napadlo, dobylo a vypálilo Nižní Novgorod. Obyvatelé města, kteří neuprchli byli odvlečeni do otroctví. Poté se Mamajovo vojsko pod vedením murzy Begiče vydalo k tažení na Moskvu, kterou chtělo dobýt stejně jako Nižní Novgorod.

Když se kníže Dmitrij dozvěděl o tatarských plánech, rozhodl se Tatarům postavit na odpor, nepustit je na moskevské území a porazit je ještě na rjazaňském území. Postavil se do čela své armády a táhl Mamajovu vojsku vstříc. Na cestě do rjazaňské země se ke knížeti připojilo vojsko údělného knížete Daniela Pronského.

Psali jsme:Zpověď ženy vojáka: Sama doma s miminkem, manžel na misi

Ruské vojsko, vedené knížetem Dmitrijem, se střetlo s Begičovým vojskem na březích řeky Vože, což je pravý přítok řeky Oky, severozápadně od Rjazaně. Kníže Dmitrij znal mongolskou taktiku. Mongolové útočili ze zálohy, jejich útok byl náhlý při němž se snažili nepřátelské vojsko vylákat z úkrytů. Po tomto přípravném útoku následoval neočekávaný útok hlavní armády Mongolů. V tomto útoku se Mongolové snažili rozdělit postavení nepřátelských armád, po kterém následoval útok lučištníků, který zakončili bojem zblízka, muž proti muži. Této vojenské taktice se chtěl Dmitrij Ivanovič vyhnout.

Dmitrij Ivanovič se rozhodl nepřekročit řeku Vožu, čímž přinutil Mongoly bojovat v členitém terénu a nikoliv v rovinatém terénu, kde měla mongolská jízda možnost rychleji manévrovat. Svá vojska umístil na kopci a vojenské jednotky postavil do půlkruhové formace, která tvořila střed a na každé straně od středu stálo jedno křídlo. Střed tvořily družiny knížat a vybraná vojska, kterým velel sám kníže Dmitrij. Do čela pravého křídla postavil moskevského okolničího Timofeje Veljaminova s knížetem Ondřejem Olgerdovičem Polockým. V čele levého křídla stál pronský kníže Daniel.

Vojenské jednotky několik dní nečinně stály na svých pozicích, ani jedno ze soupeřících vojsk nechtělo přejít na druhou stranu řeky. Nakonec 11. srpna 1378 Moskevské jednotky začaly předstírat ústup, což Tatary pod vedením murzy Begiče přimělo k tomu, aby řeku přebrodili a na ruské jednotky zaútočili. Když jednotlivé tatarské pluky přebrodily řeku, přešly ihned do útoku, přičemž narazily na nehybnou stěnu ruských vojsk s napřaženými kopími. Tataři odpor neočekávali a proto oproti své taktice koně zastavili a stříleli jednotlivě z luků. V ten okamžik kníže Dmitrij vydal smluvené znamení k útoku.

Přední řady tatarských jezdců nevydržely nápor ruských vojsk a daly se na ústup, což vyvolalo zmatek v zadních řadách tatarských jezdců, kteří se po přebrodění řeky tísnily na malém území a neměly kam ustoupit. Ruský střed a obě křídla útočily ze tří stran, zatímco Tataři se tísnili na malém území s řekou v zádech. Bitva trvala dlouho do noci, přičemž břeh řeky pokrylo mnoho padlých těl, převážně tatarských bojovníků a jejich koňů. Při ústupu v řece padlo mnoho urozených murzů, mezi nimi i velitel tatarského vojska, chánův vyslanec murza Begič. Porážka Tatarů v této bitvě byla zdrcující. Dmitrij přepravil přes řeku svá vojska a ihned vyslal několik malých oddílů za prchajícími Tatary. Zmocnili celého nepřátelského vozatajstva, mnoha zbraní a velkého množství cenností. Poté Dmitrij přeskupil svou armádu a ráno 12. srpna chtěl pokračovat v pronásledování Tatarů. Ranní hustá mlha, která se nezvedala, překazila jeho plány a tak zbytku Tatarů se podařilo uniknout do stepí.

Bitva na řece Voži byl přelom v dějinách vzájemných vztahů mezi Zlatou hordou a moskevským knížectvím. Byla to první otevřená bitva s Mongoly, v níž Rusové zvítězili, ale byl to jen začátek boje o svou svobodu. Chán Mamaj si nemohl tuto porážku líbit a začal formovat obrovskou armádu, která měla ruská knížectví vyhladit. S touto armádou se měli Rusové střetnout o dva roky později na Kulikově poli.

Foto: Bitva u Kulikova v roce 1380 | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: Historie válek, wiki, warhistory