Dvě verze stíhacího letounu, který japonské námořnictvo nasadilo v pozdní fázi světové války, stíhačky Kawaniši N1K1-J a především N1K2-J, si piloti oblíbili a těch relativně málo zdatných a zkušených díky jejich vlastnostem získali i technickou převahu nad protivníkem. Letouny měly poněkud neobvyklou historii vývoje.

Foto: N1K2-J (resp. prototyp verze N1K4-J) Šiden na poválečné americké fotografii | USAF / Public domain

V historii konstrukce letadel nebylo až tak neobvyklé, že se pozemní letouny přestavovaly na hydroplány. Je to přirozený krok od běžné role k poněkud neobvyklejší, kdy se odstraňují kola, přidávají plováky a provádějí další úpravy. Takto například vznikl v Japonsku z obávaného palubního stíhacího letounu Mitsubishi A6M2 (Zero) plovákový A6M2-N (Rufe). V případě letounu Kawaniši N1K1-J však byl postup opačný. N1K1 Kjófú („Mocný vítr“, ve spojeneckém kódu Rex) byl stíhací hydroplán. Byl natolik úspěšný a perspektivní, že byl upraven na pozemní letoun N1K1-J Šiden (což znamená „Fialový blesk“, ve spojeneckém kódu George).

Psali jsme:Japonský Volkssturm aneb jak měly miliony starců a školaček zachránit Japonsko

V době, kdy se N1K1-J Šiden začal vyrábět, se již válka obrátila proti Japonsku. Spojenci, zejména Američané, je zatlačovali zpět přes Pacifik, ostrov za ostrovem. Na pevnině pokračovali v boji Číňané s pomocí mezinárodní podpory, zatímco Britové dobývali zpět pozice v Barmě. Jak se zmenšovala sféra japonské kontroly, zmenšovalo se i bezpečné území, na kterém mohl fungovat letecký průmyslu. Výsledkem byly problémy s výrobou nejen letounů N1K1-J. Nálety bombardérů Boeing B-29 Superfortress na továrny na japonské pevnině stávající potíže se zásobováním a výrobou ještě prohloubily.

Letoun se tedy dostal do služby až ve druhé polovině války. Nasazován začal být v květnu 1944. Navzdory výrobním problémům ale bylo celkem překvapivě vyrobeno velké množství – do konce války přes 1000 kusů. Původního plovákového stíhacího stroje vyrobili Japonci jen necelou stovku kusů. A na samém konci roku 1943 zalétali výrazně přepracovanou verzi N1K2-J, které pak postavili bezmála pět set.

Jedním z nejúspěšnějších prvků letounu byly jeho revoluční automatické bojové klapky. Tato jedinečná funkce pomáhala pilotům provádět extrémní bojové manévry tím, že jim poskytovala dodatečný vztlak. Díky tomu se N1K2-J stal jedním z nejúspěšnějších stíhacích letounů ve válce v Tichomoří. Díky svým vlastnostem byl účinný proti stíhačkám i proti bombardérům. Přišel však pozdě, v relativně nedostatečných počtech, a především v situaci, kdy již japonské námořnictvo nedisponovalo dostatkem připravených pilotů.

Největší nevýhodou verze N1K1-J bylo, že si nevedla dobře ve velkých výškách. To byl pro japonské letectvo problém, protože nad vlastním územím čelilo nejvýkonnějším bombardérům války. B-29 dokázal při bombardování Japonska dosáhnout výšek přes 10 tisíc metrů a od konce roku 1943 se Američané rozhodli nepoužívat při náletech na Japonsko žádné jiné bombardéry. Jakékoli japonské letadlo, které by nedokázalo dobře fungovat ve velké výšce, bylo v této fázi války pro obranu domácích ostrovů k nepotřebě – na druhou stranu Američané zjistili, že bombardování v extrémních výšek je nepřesné a neefektivní. Zároveň bylo zřejmé, že námořní ani armádní stíhací letectvo nepředstavuje zásadní sílu a díky dobytí Iwodžimy a možnosti efektivně svazy B-29 doprovázet až nad Japonsko letouny P-51 a P-47 si mohli dovolit přejít na bombardování ze středních výšek.

Psali jsme:Napoleonovo tažení do Egypta a nález klíče odhalujícího tajemství starověké civilizace

První verze Šidenu měla ovšem i další problémy. Křídlo umístěné uprostřed trupu způsobovalo špatný výhled z kabiny, což představovalo pro stíhacího pilota vážný hendikep. Podvozek byl také nedostatečný. Bylo třeba provést změny. Výsledkem byl nový model N1K2-J Šiden-Kai. Prototyp této verze poprvé vzlétl koncem prosince 1943 a brzy se rozběhla jeho sériová výroba. A tato verze byla skutečně zázračným letounem. Zejména vezmeme-li do úvahy, v jakých podmínkách a z jakého projektu se zrodil. V boji se dokázal prosadit téměř proti všemu, co proti němu spojenci nasadili. V rukách zkušeného pilota byl smrtící zbraní, která měla navrch nejen proti obávaným americkým Hellcatům, ale také v určitých ohledech Corsairům či Mustangům.

N1K2-J nebyl skvělý jen díky svým vynikajícím letovým schopnostem. Velmi dobře byla zvládnuta také technologie jeho výroby. Nesl mohutnou výzbroj v podobě čtyř 20mm kanónů v křídlech. A mohl nést až 500 kg bomb. To umožňovalo letounu plnit i roli bitevníku. Jeho kanóny byly účinnou zbraní proti těžkým bombardérům i pozemním či námořním cílům.

N1K1-J dosahoval rychlosti 583 km/h v 6 tisících metrech a N1K2-J byl nepatrně rychlejší. Nešlo v dané době o závratné hodnoty a v tomto ohledu byly pozdější spojenecké stíhačky disponovány lépe, nicméně se svým hlavním soupeřem, palubním Grumman F6F Hellcat, byl Šiden srovnatelný. Byl obratný, snadno ovladatelný, na japonské poměry dobře snášel poškození ve vzduchu. Zoufalá situace Japonska a zoufalá metoda sebevražedného boje jednotek kamikaze se přesto nevyhnula ani tomuto typu, i když častěji plnil funkci doprovodného stroje.

Při každém střetnutí s nepřátelskými stíhači se Šiden, a zejména verze N1K2-J, ukázal jako schopný stíhač s účinnou kombinací palebné síly, obratnosti a robustní konstrukce. Nejznámější jednotkou, která jimi byla vyzbrojena, byla 343. Kókútai, vzdorující až do kapitulace 14. srpna 1945. Bez přehánění lze říci, že japonské námořnictvo získalo v podobě tohoto typu svůj nejlepší stíhací letoun války.

Zdroj: warhistoryonline.com