Přestože německá Luftwaffe přinesla za dobu téměř desetileté existence řadu převratných projektů i leteckých prvenství, v mnoha ohledech však vývoj zaspala. Toto tvrzení platí zejména v otázkách stavby strategických těžkých bombardérů schopných překračovat velkou vzdálenost. Tento nedostatek byl také jedním z důvodů, proč německé letectvo nikdy nezískalo vzdušnou převahu nad bojištěm. 

Jistě, řada projektů se zejména ve druhé polovině konfliktu na rýsovacích prknech objevila, ale vzhledem k sílícím náletům anglo-amerických svazů, ničení surovinově-průmyslové základny a nedostatku strategických komodit nutných zejména pro kompletaci stíhaček se již nepřikročilo k mohutné výrobě. Objevil se přesto jeden velmi zvláštní nápad – totiž konstruovat letoun schopný donést pumovou nálož až mezi mrakodrapy válkou nikdy nepoznamenaného východního území Spojených států. Ideálně měly německé pumy zasypat New York – což byl též i Hitlerův sen. Na jednom z nekonečných sezení, snad na Berghofu, se měl vyjádřit právě o New Yorku, jako o ohnivém moři ruin a trosek. 

Autorem takové ideje byl říšský maršál Luftwaffe, kumulátor všelijakých funkcí a sbíráním převážně kradeného umění posedlý Herman Gőring. První myšlenky se sice objevily již v roce 1938, trvalo až do jara 1942, nežli byl program uveden v život. Tehdy ještě měl určitou naději úspěch. Požadavek Říšského ministerstva letectví tedy zněl vytvořit letoun schopný unést 3-6t pumového nákladu z leteckých základen v Evropě, přelétnout ve vysoké výšce vody Atlantiku a svrhnout bomby na východní pevninu Spojených států – poté se měl vrátit zpět na domovské báze v Evropě. 

Psali jsme:Němečtí padákoví myslivci za 2. světové války - obránce „Festung Brest“ Reino Hamer

Gőring do budoucna počítal se stavbou letiště i velké německé základny na náhle strategicky významných Azorech. Její zásobování by zabezpečovaly U-Booty, ale i hladinové lodi dovážející zřejmě stovky tun paliva nebo stavebních dílů. Ostrovy však byly portugalskou državou a vůdce António de Oliveira Salazar nebyl zrovna dvakrát plánu nakloněn, protože by tím zemi vystavil riziku spojenecké invaze. Tím také plánovaná stavba vlastně končí dřív, než začíná…

Do příštího projektu se nicméně zapojuje několik předních konstruktérů. Rozebírat všechny typy dopodrobna nyní nelze. Zmiňme tedy jen, že velmi blízko dokončení alespoň ověřovacích modelů nebo prvních kusů byly stroje jako Junkers Ju 390 (2ks), Heinkel He 277 (zrušen 1944), dále Focke-Wulf TA 400 konstruktéra Kurta Tanka nebo konečně Messerschmittův Me 264 (3ks). Tyto dálkové bombardéry vyvíjené mezi roky 1943–1944 byly chápány jako běžné konvenční stroje. Přestože trvající spojenecká letecká ofenziva znemožňovala jejich sériovou stavbu, v ideální konstelaci hvězd by za určitých podmínek mohly pro PVO východního pobřeží USA představovat alespoň teoretickou hrozbu. 

Vedle těchto „běžných“ leteckých konstrukcí se objevují některé velmi neortodoxní myšlenky. Za nimi stály společnosti Arado, tandem bří. Hortenů nebo některé představy rozvíjené Willy Messerchmittem – Šlo o letouny ve tvaru létajících křídel, bez běžného trupu. Téměř až fantasmagorické projekty dokonce prý orbitálních raket nechme stranou – nabaluje se na ně až příliš balastu a obtížně ověřitelných informací. 

Přenesme se nyní na moment do světa fantazií a snů. Je rok 1944. Nad Manhattanem kvílí sirény, poděšení obyvatelé utíkají do stanic místního subwaye, k nebi střílí PVO a zanedlouho na…třeba 5. Avenue…dopadají první nacistické bomby. Jaký by byl asi výsledek? Mohlo by bombardování takového symbolu, kterým Manhattan bezesporu byl, změnit kurs války? Asi sotva – pouze by to mělo omezený dopad na morálku domácí fronty, jenž by se ale dost dobře odrazil do skokového navýšení amerického válečného úsilí pumpujícího do válečného průmyslu o to větší prostředky. Vzdušnou válku nad USA by mohla vyhrát kontinuální kampaň Luftwaffe – na tu, ale Německo prostě nemohlo mít kapacity.

Psali jsme:Martin von Golin: Válečník, vrah, zloděj a hrdina ve službách teutonských rytířů

Přestože vzdušná fronta spěla od počátku roku 1944 k jasné nadvládě Spojenců, vidina pustošení amerických měst německé konstruktéry ze společnosti Arado nijak neopouštěla. Někdy v tomto roce vzniká designově úžasný, velmi futuristický projekt létajícího křídla prozatím nazvaného E.555. Už z prvního pohledu ale doslova čiší jeho zlost. Nešlo o čisté samokřídlo – takové letouny nemají žádné svislé plochy, E.555, ale měl mít hned dvě. V zimě 1943 nebo nejpozději na počátku roku 1944 vzniká na rýsovacím prkně pod vedením inženýrů Lauteho, Lehmanna a Kosina náčrt výškového dálkového bombardéru. Z pozdějších debat mezi Aradem a RLM vyplývá, že další práce na projektu měly po připomínkách ministerstva pokračovat už na jaře 1944.

Foto: Arado E.555 | Gabe Pecan

RLM požadovalo stroj schopný unést 5t. bomb do vzdálenosti 5K kilometrů. Team inženýrů to považoval za reálné, pokud příští stroj nebude mít klasické tvary běžně známých letounů. Inženýři se tedy soustřeďují na netradiční vzhled. Z postupně vytvořených 12 navzájem příkře rozdílných návrhů vycházel stroj s lomenými křídly ne nepodobných těm, které mají racci – dvojicí svislých směrových kormidel a množstvím motorů umístěných v zadní částí trupu. 

Výzkumníci od začátku počítali s tím, že celý trup bude celokovový, vytvořený z ještě speciálně zpevňovaného leteckého duralu. Prostor maximálně tříčlenné posádky ležel v samé špici letounu a dokonalý výhled měla zajišťovat prosklená příď. Vzhledem k tomu, že vlastně neznáme vnitřní dispozice E.555 můžeme se pouze domnívat, jak by osádka byla uvnitř kabiny rozesazena. Někde za ní měl ležet velký pumový prostor, dostatečně rozměrný na to, aby pojal do nitra letounu 4K kg pum. I tato informace je s otazníkem, neboť ji nelze stoprocentně ověřit. 

Některý z členů osádky měl poté ovládat dálkově řízenou věžičku s dvojicí 20mm kanónů MG 151 nebo 30mm MK 103. Jejich role byla zřejmá – chránit letadlo proti dotírajícím americkým stíhačům. Druhé dvojče mělo být umístěno někde kolem zatažitelného podvozku a osádka jej měla sledovat periskopem, což je samo o sobě dosti nepohodlné. Počty, pozice i typové určení obranné výzbroje se ale vzhledem k množství vizí E.555 dosti odlišuje. 

Velké nesrovnalosti též panují na poli pohonných jednotek, a proto ani my nemůžeme říci kolik, že jich mělo být, a kde měly ležet. Jestliže vzniklo skutečně mnoho návrhů, většina pracovala s 6 motory typu BMW 003. Jejich nízká životnost mohla dělat do budoucna problémy, proto se objevily návrhy s vylepšenou verzí BMW 018 v počtu 2 nebo 3. Současně se změnami typů i dodavatele motorů se mění i samotný vzhled jednotlivých návrhů a také ani my se nebudeme každým z nich příliš hluboce zabývat. Číslo 12 bohatě dostačuje samo o sobě… Rychlost stroje se právě odvíjí od typu a počtu motorů a pohybuje se od 860km/h po 1020 km/h u 11 a posledního návrhu. Ten se pozoruhodně vrací k podobě klasických letadel. 

Je tedy velmi těžké stanovit nějakou podobu všeobecných technicko-taktických dat tohoto dálkového bombardéru, protože všech 11/12 provedených studií se od sebe tvarově skutečně výrazně odlišují. Celková délka E.555 měla činit kolem 21m na délku, plocha křídel nebyla větší 125m2 a vzletová hmotnost se pohybovala kolem 24t. Letová hladina E.555 měla dle některých zdrojů přesáhnout 15km, ale vzhledem k mnoha kusým informacím ji nelze zcela ověřit. Už jen bombardování z takové výšky by s tehdejší technickou úrovní přístrojů muselo být velice nepřesné a účinnost náletů mohla být velmi sporná.

Vzhledem ke katastrofální situaci nacistické Luftwaffe na konci roku 1944, kritického nedostatku stíhaček i pilotů, tenčících se stavů pohonných hmot a vůbec vzrůstající slabosti letectva bránit nebe nad Říší se i tento projekt musel odebrat k ledu, aby se z útrob trezorů společnosti Arado nikdy nevynořil ve funkční podobě. Někdy v roce 1944 byla sice sestavena předběžná maketa, ale to je pouze jediný konkrétní výstup z tohoto projektu dálkového výškového bombardovacího letounu. 

Říšské ministerstvo letectví odůvodnilo zastavení projektu dočasnou potřebou stavby nových stíhacích letounů a užití strategických surovin právě pro ně. Nikdy tedy nevznikl jediný exemplář E.555. Vzhledem k válečné situaci byl postupně celý výzkumný program bombardéru schopného vážněji ohrozit Spojené státy postupně utlumován, dokud nebyl zastaven zcela. 

Zůstává však otázkou, jak by asi válka vypadala, kdyby piloti Luftwaffe skutečně mohli osedlat, byť jedinou eskadru takových letounů. Bombardování východního pobřeží by muselo cílit na kromobyčejně významné lokality válečného průmyslu. O kompletním vyřazení těchto provozů by asi nemohlo být řeči, vzhledem k rozloze USA a nekonečným možnostem decentralizace válečné výroby. Nabízí se ale jiná, mnohem znepokojivější otázka. Co kdyby byl některý z amerikabomberů naložen jadernou zbraní…? Potom by jistě vývoj světové historie změnil svůj kurs zcela nenávratně.

Video: Německý bombardér E.555 – Pustošitel New Yorku / YouTube

Zdroj: VálCast