2S1 Gvozdika je sovětská, resp. ruská samohybná houfnice z konce 60. let 20. století, která je schopná překonávat vodní překážky. První prototyp byl vyroben roku 1969, do výzbroje sovětské armády byla zařazena roku 1972. Jedná se o houfnici ráže 122 mm, která je umístěna ve věži na podvozku obrněného transportéru MT-LB. Ve věži je instalováno mechanické nabíjecí zařízení, které umožňuje rychlost střelby až 5 ran za minutu.

Video: Samohybná houfnice 2S1 Gvozdika v pořádném extrému / YouTube

Licenčně se stroj vyráběl i v Polsku a v Bulharsku. Gvozdika byla ve výzbroji Československé armády, resp. Armády ČR. V důsledku odzbrojovacích smluv byla část houfnic likvidována, část jich byla vyvezena do Uruguaye.

Psali jsme:Projekt Eurotank: Velká Británie požádala o status pozorovatele

Vývoj dělostřeleckých zbraní v SSSR po druhé světové válce výrazně zbrzdil Nikita Sergejevič Chruščov, jenž nekriticky upřednostňoval raketové zbraně. První opravdu moderně řešený typ samohybného děla sovětské výroby se tak dostal do služby až v roce 1970. Byla to houfnice 2S1 Gvozdika, jejímž základem byl prodloužený podvozek tahače MT-LB. Na něm se nachází otočná věž se 122mm dělem 2A31, což je modernizovaná houfnice D-30. Samohybná houfnice 2S1 je lehce pancéřovaná dělostřelecká zbraň schopná překonávat vodní překážky, určená k ničení a umlčování živé síly nepřítele, k boji s dělostřelectvem a mechanizovanými prostředky nepřítele, k boření obranných objektu a k vystřílení průchodů v minových polích.

Foto: Samohybná houfnice 2S1 Gvozdika | se svolením Militarne Borne

Ve vozidle je převáženo 40 kusů munice, ale při plavbě je nutné snížit zásobu na 30 ks. Druhy používané munice jsou: tříštivo-trhavá o hmotnosti 21,76 kg s maximálním dostřelem 15 300 m, zadýmovací a kumulativní o hmotnosti 18,2 kg. Kromě toho je možné používat náboje s přídavným raketovým pohonem s dostřelem do 21 900 m. Osádku tvoří velitel, střelec, nabíječ, mechanik-řidič.

Foto: Slovenská 2S1 Gvozdika na akcii SAHARA 2013 | HawkeyeSlovak / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Ruský zabiják Abramsů (pomalu) míří do výroby

Do výzbroje sovětské armády byla zavedena v roce 1972. Licenci na výrobu houfnic zakoupilo v rámci Varšavské smlouvy Polsko, kde se vyráběla v závodě Hucie Stalowa Wola, a rovněž Bulharsko. První 4 samohybné houfnice 2S1 byly do výzbroje ČSLA zavedeny v roce 1976, kdy jimi byl vyzbrojen dělostřelecký oddíl 49. motostřeleckého pluku. Plány z roku 1973 sice předpokládaly zavedení celkem 460 těchto houfnic, ale skutečnost byla poněkud jiná. V roce 1977 byly přehodnoceny a mělo se nakoupit 340 exemplářů vyráběných v Bulharsku. Do roku 1989 bylo do Československa dovezeno pouhých 148 houfnic, kterými byly vyzbrojeny dělostřelecké oddíly následujících útvaru: 3. motostřelecký pluk (msp) Louny, 10. msp. Janovice, 49. msp. Mariánské Lázně, 57. msp. Stříbro, 1. tankový pluk (tp) Strašice, 2. tp. Rakovník, 11. tp, Plzeň, 12. tp. Podbořany, 18. tp. Tábor, 21. tp. Žatec.

Zdroj: VHÚ