Na počátku první světové války byly vojenské letouny neozbrojené a jedinou šancí jak zlikvidovat stroj protivníka tak bylo do něj narazit čili ho taranovat. První taran v historii provedl 8. září 1914 slavný ruský akrobatický pilot Pjotr Nikolajevič Něstěrov. Nárazem se mu sice tehdy podařilo zničit rakousko-uherský bombardér, avšak zřítil se i Něstěrovův křehký letoun, ve kterém ruský pilot sám zahynul.

Foto: Vyobrazení taranu ruského pilota Pjotra Něstěrova | Wikimedia Commons / Public domain

První taran dronem (2022)

Historie se často opakuje, proto jsme mohli být nedávno svědky prvního leteckého taranu v moderní historii, leč v podání dvou dronů. Podobně jako na počátku první světové války i zde šlo o neozbrojené vrtulové letouny a to velmi křehké konstrukce. Na níže uvedeném videu tak můžeme vidět ukrajinský dron Mavic jak taranem zničí ruského soka. Událost se odehrála nad obcí Marinka v Donětské oblasti.

Psali jsme:Obléhání Tobruku za druhé světové války – naděje umírá poslední

Video: Ukrajinský dron Mavic taranuje svého ruského soka | Twitter

První letecký taran (1914)

Budoucí průkopník vojenského letectví Pjotr Nikolajevič Nestěrov se narodil 27. února 1887 ve městě Nižnij Novgorod. Jeho otec byl důstojníkem a vyučoval na místní kadetní škole, ale brzy zemřel a rodina tak přišla o jediný zdroj příjmů. Situace se zhoršila natolik, že jeho matka byla nucena odejít do domova pro vdovy i se svými čtyřmi dětmi. V desíti letech nastoupil mladý Nestěrov ke studiu na místní vojenské škole. Roku 1904 zde úspěšně absolvoval a ve studiu pokračoval na Michailovské dělostřelecké akademii v Petrohradě, kde patrně dostal stipendium. Zde jej velice zajímala historie, hrdinské příběhy minulosti a čerstvé poznatky z nasazení dělostřelectva během rusko-japonské války. Roku 1906 absolvoval s výtečnými výsledky a získal hodnost poručíka. Také se oženil s Naděždou Galetskou, se kterou měl dvě děti, chlapce a dívku. Jeho další vojenská kariéra nyní narazila na byrokratickou překážku, jelikož dle platných zákonů, musel každý důstojník, který se oženil před 28.rokem života, uhradit do státní pokladny jistou zálohu ve výši 5000 rublů, pro případ že zemře a stát se bude muset starat o jeho rodinu. Tento zákon se však nevztahoval pro důstojníky sloužící na Dálném Východě, jelikož neměl finanční prostředky, bylo o jeho budoucí kariéře rozhodnuto. Nastoupil službu u 9. východosibiřské dělostřelecké brigády ve Vladivostoku. Právě sem se přestěhoval i se svou rodinou. Roku 1909 se poprvé dostal do kontaktu se svojí Nemesis – letectvím. Byl poslán jako pozorovatel k balónovému pluku, v rámci dělostřelecké brigády. Vzduchoplavba jej začala fascinovat a stal se až posedlý myšlenkou na výrobu vlastního letounu. V této době se patrně navrátil do Nižného Novgorodu. Spřátelil se totiž s místním profesorem, Sokolovem, který byl předsedou tamního leteckého spolku. Celý rok Nestěrov a Sokolov neúnavně pracovali na konstrukci svého letounu, patrně kluzák, než se rozhodli svůj výtvor otestovat. Nestěrovem pilotovaný letoun neletěl nikterak daleko nebo vysoko, ale let byl úspěšný a konstruktéra motivoval k dalšímu zájmu o letectví.

Roku 1911 se mladý poručík přihlásil do Petrohradské letecké školy pro důstojníky, kde následujícího roku získal pilotní průkaz. Okamžitě byl přiřazen mezi vojenské piloty a pracoval jako zkušební pilot. Ambicióznímu pilotovi zde ale bylo poněkud těsno a velice jej ubíjely omezující nařízení, které počítaly s využitím letounů jen jako pozorovacích prostředků. Rozhodl se tedy pracovat na využití letounů v leteckých soubojích, taktice a celkově zmapovat možnosti manévrování za letu. Jeho vlastenecké cítění také bylo dosti pošramoceno zjištěním, že Carská armáda využívá pouze stroje zakoupené v zahraničí, konkrétně ve Francii (což bylo tehdy běžné). Osobně se tedy zasazoval o leteckou výrobu přímo v Rusku. Jeho názory zatím neměly velkou váhu a rozhodl se, že se musí dostat do širšího povědomí. Prvně na sebe upozornil 13ti hodinovým letem, kdy urazil 750 km, což byl na svou dobu obdivuhodný výkon. Nestěrov chtěl ale víc a své nadřízené ohromit. Tehdy se věřilo, že provádět se stroji přemety a jiné akrobatické kousky, je nebezpečné, letoun se dostane do vývrtky, stane se neovladatelným a zřítí se k zemi. Tyto názory byly podporovány též konstruktéry a mezi piloty byly obecně rozšířené. Nestěrov se rozhodl obavy z akrobatického létání rozptýlit a na letišti ve Varšavě nasedl do svého letounu Nieuport IV, vystoupal do výšky 1600m (což byl velký úspěch sám o sobě), vypnul motor a začal ztrácet výšku. Nad udivenými diváky pak udělal několik kruhů, díky čemuž si získal velké uznání a prvně tak na sebe upozornil. Nestěrov byl ale stále nespokojeným a chtěl posunout možnosti letectví ještě dál. V hlavě mu stále ležel sen uskutečnit manévr zvaný Smyčka Smrti. Přípravě věnoval mnoho času a energie. Příležitost předvést svůj um se mu naskytla 27. srpna 1913 nedaleko Kyjeva. Nestěrov vystoupal se svým jednoplošníkem Nieuport IV do výšky 1000 metrů, načež vypnul motor, udělal smyčku (looping) a bezpečně přistál. Pilot si získal mezi ohromenými diváky velkého uznání, ovace a slávu, ale opět narazil na byrokratickou překážku. Jelikož ohrozil státní majetek, hrozil mu trest vězení a jeho kariéra, pilota i důstojníka, byla v ohrožení. Když obdobný manévr uskutečnil o šest dní později francouzský pilot Adolphe Celestin Pégoud (1889-1915), tabu bylo zlomeno a místo oplétaček s úřady, byl Nestěrov oficiálně pochválen, byl povýšen na štábního kapitána a získal medaili. Ve své práci ale neustrnul a přišel s nápadem koordinovat letecký průzkum s dělostřelectvem. Bombardování pozic nepřítele přímo z letounu. Také simuloval útok na nepřátelský letou – vlastním letounem ničit stroj protivníka. Zdokonalil možnosti leteckého pozorování v noci a přišel s nápadem přistávání v noci za pomoci acetylenového osvětlení na přistávací ploše. Později také upravil ocas u svého letounu (odebral směrové kormidlo), tento nápad se ale ukázal být přehmatem. V červnu 1914 ale byly jeho plány náhle ukončeny. Začala válka.

Psali jsme:Evakuace Kuronska a Východního Pruska – bezohledný Hitler, zbabělí nacisté a sovětská msta

Nestěrov v této době působil jako velitel 11.letky a brzy měl dostat příležitost vyzkoušet své teoretické zkušenosti v bojových podmínkách. Byl přesvědčen, že budoucnost letectva je především v boji s letouny protivníka. Problém byl v tom, že v Rusku tehdy nebyly žádné lehké kulomety, které by šlo efektivně použít a namontovat na letoun. Výkony letadel pro zástavbu kulometu ani zdaleka nestačily a prakticky dokázaly nést jen pilota. I zde ale měl kapitán pozoruhodný nápad. Na ocas svého letounu Morane-Saulnier G nechal instalovat velkou pilu, s jejíž pomocí chtěl přeřezávat nepřátelským letounům upínací lana na horním křídle. Letoun by se tak stal neovladatelným a zřítil by se k zemi. Jeho kolega Alexandr Alexandrovič Kazakov (1889-1919), později nejúspěšnější ruský stíhač velké války, zase chtěl spouštět z paluby svého stroje malou námořní kotvu – v březnu 1915 dokonce touto primitivní zbraní napadl německý letoun a nakonec jej dorazil nárazy svého podvozku na křídlo nepřátelského stroje. Rakouští velitelé přislíbili vysokou finanční odměnu tomu, kdo dokáže zničit Nestěrovův letoun. Svůj osud měl však i nyní pevně ve svých rukou. Osmého září roku 1914, spatřil trojici rakousko-uherských letounů Albatros B.I, které právě svrhávaly pumy na nedaleké ruské polní letiště. Nestěrov zaútočil na vedoucí letoun a nárazem letoun poslal k zemi. Při manévru byl ale poškozen i jeho stroj a stal se neovladatelným. Podle některých údajů nebyl připoután a náraz jej vymrštil ze stroje. Otázkou je zda se tak stalo hned při taranu, nebo až při nárazu na zem. Druhou možnost potvrzuje fakt, že na následky zranění, zemřel až druhého dne. Byť tento taran (sebevražda) nebyl promyšleným kalkulem a s fatálními následky srážky nepočítal, odvaha se mu musí nechat. Tehdejší letouny byly příliš křehké a tento plán byl velice riskantní, vyjít ale mohl. Statečný pilot byl pohřben jako národní hrdina v Kyjevě. Nejen ruský, ale i celosvětový tisk psal o úmrtí tohoto slavného průkopníka a inovátora. In memoriam byl povýšen a byl mu dělen Svatojiřský kříž – nejvyšší ruské vyznamenáním za odvahu. Z počátku války se dávalo jen za ty nejodvážnější kousky, čímž jeho čin rozhodně byl. Mnohé patrně překvapí, že celý příběh má i Českou stopu. Pilotem zničeného stroje byl František Malina, český rodák.

František Malina (1890-1914)

František Malina (1890-1914) se narodil dne 23. října roku 1890 ve Vratimově u Hrabové, v domě číslo popisné 35. Otcem byl Ludvík Malina a matkou Marie Tománkové původem z Telče. František byl původem soustružník ale lákalo jej letectví. V roce 1914 se zmírnil předpis pro piloty, jimž se nyní mohl stát i poddůstojník. První letecký kurs pro poddůstojníky probíhal na jaře a v létě 1914 na letišti v Rakouském Fischamendu. Patrně nepřekvapí, že mezi úspěšnými absolventy z 27. července, nalezneme jména jako Robert Meltsch, Viktor Ernest Knopp a František Malina. Je to jen několik dní před vypuknutím války, kdy získává Rakousko-uherský pilotní diplom FAI, číslo 165. Tehdy uplynulo sotva 11 let, co bratři Wrightové koncem roku 1903 poprvé vzlétli a tak jako vše, co lidstvo vymyslelo a vyvinulo, velice brzo použilo proti sobě. Když vypuká válka, má Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppen, zkráceně K.u.K. LFT celkem 85 pilotů a 12 pozorovatelů u osmi leteckých rot – Fliegerkompanien, zkráceně FliK. Pokud jde o oficiální předpis, tak každé jednotce velel Hauptmann či Rittmeister, sám zpravidla pilot, dále 7 pilotů, 8 pozorovatelů, 1 technický důstojník, 1 administrativní důstojník, 6 odborných mechaniků a 18 pomocných mechaniků. Ke každému letounu tak měl náležet mechanik a 3 pomocníci. Dále asi 140 mužů pomocného personálu jako stráže, kuchaři, skladníci, vozkové a řidiči. Celkem zhruba 180 mužů. V reálu bylo pro každý z osmi FliK po čtyřech letounech a dalších 15 strojů bylo ve skladech.

Stejně tak jako u letectva Rakousko-uherského, disponovala již před válkou většina mocností vzduchoplaveckými oddíly, ještě ale nebylo zcela jisté, ke kterým úkolům je nejlépe využít. Obecně se uznávalo, že jejich pohyblivost nad frontou i v zázemí nepřítele je velkou operační výhodou, ale jednalo se stále o křehké a poruchové stroje, které ohrožovalo nepříznivé počasí a především poruchovost samotných letounů – létajících “aparátů”. Tehdy se zpravidla jednalo o civilní sportovní stroje, jen improvizovaně upravené pro vojenské účely. Většinou tedy byly letouny využívány pro vzdušný průzkum. Dne 23. srpna, britský kapitán Philip Joubert de la Ferté, varoval vlastní jednotky před obklíčením u Monsu. Koncem měsíce zjistil německý poručík Mertens pozice ruských vojsk u Tannenbergu, které se následně podařilo zničit. Velice brzy tedy bylo jasné, že není možné nechat nad svým územím beztrestně létat nepřátelské aeroplány. Krom vyzrazení vlastních pozic vojáky ohrožoval i fakt, že z letadel se dají úspěšně shazovat různé výbušniny, jak bylo jasné již z dřívějších konfliktů. Tento fakt brzy potvrdili francouzští letci, když 14. srpna bombardovali kotviště německých vzducholodí ve Frescaty u Met. Němci na oplátku 30. srpna bombardovali Paříž. Pozadu nezůstávaly ani pěší jednotky na zemi, které letouny ohrožovaly hromadnou palbou z ručních zbraní. Pokud jde o nepřítele ve vzduchu, tak z počátku ani nedocházelo k leteckým soubojům a letci často vyráželi na mise zcela neozbrojeni. Není až tak úplně pravdivé vžité tvrzení o gentlemanských způsobech letců v počátcích války, přeci jen se jednalo o vojáky, kteří považovali zničení nepřítele za svůj prvořadý úkol. Posádky letadel si na své mise začaly brát osobní zbraně, zprvu pistole nebo revolvery, později pušky. Ovšem zasáhnout cíl nebylo vůbec jednoduché, o čemž se přesvědčilo nemálo pilotů.

František Malina je přidělen k FliK 11, jejímž velitelem byl Hauptmann Phillip Blaschke von Zwornikirchen. Zde sloužil v hodnosti četaře (Zugsführer), jako pilot na letounu Albatros B.I německé výroby (1913). Jelikož se jednalo o vojenský dvoumístný průzkumný dvouplošník, na místě pozorovatele a tedy i velitele letounu, seděl nadporučík baron Friedrich von Rosenthal. Dne 8. září vyrazili spolu s dalšími dvěma letouny stejného typu, z polního letiště Zólkiew poblíž Radymna v Haliči. Cílem bylo bombardovat ruské polní letiště nedaleko Šolkevky. Brzy se měli střetnout se skvělým ruským pilotem a průkopníkem letectví, kterým nebyl nikdo jiný než Pjotr Nikolajevič Nestěrov. Velitel 11. letky carského letectva, na jehož hlavu vypsala Vídeň vysokou finanční odměnu. V osudný den, Nestěrov ve svém dvoumístném jednoplošníku Morane-Saulnier, spatřil trojici letounů Albatros B.I, které právě svrhávaly pumy na ruské polní letiště. Proti letounu Františka Maliny odstartoval hned dvakrát. Při prvním startu Malinu nedohnal a navíc se mu utrhla kotva a začal zlobit motor. Nestěrov se vrátil na letiště a jakmile se rakousko-uherský letoun objevil znovu, šel na start podruhé, tentokrát bez svého pozorovatele Alexandra Kovaňka. Nutno připomenout, že v takovém spěchu, že se nestačil připoutat a Kovaňko mu ještě na poslední chvíli nabízel i svůj revolver. “Obejdu se bez obojího,” odbyl jej Nestěrov. To již se ozýval třesk výstřelů pušek ruských pěšáků, chaoticky pálících po nepřátelském letounu. Malinův letoun ve výšce zhruba jednoho kilometru opisoval okruh nad městem a pak zamířil na severozápad, k městu Rawa Ruska. Nestěrov na nyní odlehčeném Moranu rychle nabíral výšku a svého protivníka dostihl ve 12.05 v prostoru severozápadně od vesničky Lipina. Nacházel se ve výšce asi 3 600 metrů – tedy vysoko nad Malinovýcm strojem. Osádka letounu Albatros B.I sice o pronásledovateli věděla, ale patrně se domnívala, že nepřátelský pilot není ozbrojen, stejně jako oni. V tom se ale přepočítali, jelikož ruský pilot hodlal použít jako zbraň samotný letoun – provést taran. “Nárazem podvozku mého letounu na protivníkův aparát”. Již dříve se pokoušel protivníka zneškodnit revolverem, ale bezvýsledně. To je i jeden z důvodů, proč si od Kovaňka nevzal nabízený revolver. Rozhodl se tedy učinit přítrž beztrestnému létaní “austriáckých” průzkumníků, které bylo Rusům dlouhou dobu trnem v oku. Řízeně shora tedy narazil do rakouského letounu a poslal protivníka k zemi. Jelikož tehdejší letouny byly příliš křehké a tento plán byl velice riskantní, šanci na úspěch nepochybně měl. Bohužel pro ruského pilota, byl i jeho letoun poškozen a stal se neovladatelným. Při pokusu o přistání byl nepřipoutaný Nestěrov vymrštěn z kokpitu a druhého dne, na následky zranění zemřel. Statečný pilot byl pohřben jako národní hrdina v Kyjevě, nejen ruský, ale i celosvětový tisk psal o úmrtí tohoto slavného průkopníka a inovátora. In memoriam byl povýšen a byl mu dělen Svatojiřský kříž – nejvyšší ruské vyznamenáním za odvahu.

Na jeho soka ale historie téměř zapomněla. Poškozený letoun Albatros B.I dopadl poblíž vesničky Lipina a zahynul zde jak nadporučík von Rosenthal tak i četař František Malina. Místo jeho hrobu není známo, není uveden ani v seznamu padlých rodáků v kronice obce Hrabová, ani se jeho jméno nenachází na pomníku obětí světových válek v Ostravě-Hrabové. Jediná nalezená stopa v českých archivech, svědčící o jeho tragickém osudu, je v matrice zemřelých technických útvarů Vojenského ústředního archivu. Třináctého března byl Františku Malinovi udělen in memoriam ceněný výkonnostní odznak polního pilota (Feldpilotenabzeichen), PVB1/Nr. 37, který mohl získat pouze ten, kdo vykonal nejméně deset letů nad nepřítelem. Pravděpodobně byl i posmrtně povýšen na šikovatele (Feldwebel). Takto neslavně tedy skončil život a letecká kariéra českého bojového pilota, rodáka z Vratimova – Františka Maliny.