Námořní bitva u Morbihanu se odehrála v létě roku 56 př. n. l. mezi galským kmenem Venetů a římskou flotilou vyslanou Juliem Caesarem. Bitva proběhla u pobřeží Bretaně v dnešní Francii, pravděpodobně poblíž Quiberonského zálivu. Byla součástí galských válek a skončila rozhodným římským vítězstvím.

Foto: Námořní bitva u Morbihanu se odehrála v létě roku 56 př. n. l. mezi galským kmenem Venetů a římskou flotilou vyslanou Juliem Caesarem | Adobe Stock

Psali jsme:Afghánskému údolí Korengal přezdívali Američané Údolí smrti

Bretaňský poloostrov byl v minulosti dobře znám již starověkým Řekům, kteří se plavili k tamním břehům. Nás ale nyní zajímá období poněkud pozdější, kdy se o poloostrov, a vlastně i celou Galii, začali zajímat Římané. V roce 58 př. n. l., kdy vedl Caesar římskou armádu do Galie, byla již pod římskou nadvládou Předalpská Galie (Gallia Cisalpina) i Galie Narbonská (Gallia Narbonensis) – tedy sever Itálie a celé jižní pobřeží Francie. V prvním roce galských válek Caesar a jeho keltští spojenci Aeduové vedli obrannou kampaň proti keltským Helvétiům (ti se pokusili o migraci na jihozápad, což posloužilo Caesarovi jako záminka k vojenskému tažení) a zahájili ofenzívu proti germánským Svébům a jejich spojencům, vedeným Ariovistem. Vzhledem k velkému počtu galských spojenců a pomocným sborům z galských provincií si v úvodní fázi války proti Helvétiům Caesar zachoval galskou velitelskou strukturu. Nedostatek strategické koordinace, ještě zhoršený protichůdnou loajalitou, vedl ke špatnému výkonu na bojišti, což se Caesar snažil napravit centralizovanějším velením. Pravděpodobně s úkolem restrukturalizovat jezdectvo byl velitelem jízdy jmenován Publius Licinius Crassus. Tento mladík je pro náš příběh velmi důležitý a ještě se k němu vrátíme. Byl jedním ze dvou synů slavného triumvira Marca Licinia Crassa (115–53 př. n. l.), římského politika, vojevůdce a nejbohatšího člověka období konce římské republiky. Publius Crassus byl sice Caesarovým důstojníkem, ale neměl žádnou formální hodnost a je uváděn jako „adulescentulus“; v kontextu se říká, že Publius je se svými muži nazýván „adulescentulo duce“, tedy „velmi mladý“ nebo „nezletilý vůdce“. Během chaotických bojů s germánskými Svéby (kdy byli Římané zaskočeni jejich protiútokem) zůstal Publius poněkud mimo hlavní dění, ale jeho jezdci se zdárně zapojili do pronásledování prchajícího nepřítele – byť se jim nepodařilo zajmout jejich vůdce Ariovista.

Druhý rok války se odehrával v severní Galii mezi belgickými kmeny. V předposlední kapitole své knihy o taženích z daného roku Caesar náhle odhaluje, že jmenoval Publia Crassa velitelem VII. legie, která utrpěla těžké ztráty proti Nerviům v nedávné bitvě u Sabisů. Publiova role v této bitvě zůstává bez povšimnutí. Caesar uvádí, že v důsledku toho poslal Crassa na západ do Armoriky (Bretaň), zatímco sám se vydal na východ, aby oblehl pevnost Aduatuků. Nutno poznamenat, že ono jediné město Caesar obléhal se sedmi legiemi, ale mladého a nezkušeného Crassa poslal v čele jediné (VII. legie) proti Venetům, Venelům, Osismům, Koriosolitům, Esuvům, Aulerkům a Redonům – přímořským kmenům hraničícím s oceánem. Crassus zanedlouho hlásil, že všechny tyto národy byly přivedeny pod kontrolu a moc římského lidu.

Na konci roku 57 př. n. l. zimoval Publius Crassus se svou legií mezi Andecavi (kteří obývali vnitrozemí kolem řeky Loiry). Protože Římané neměli dostatek zásob, vyslal Crassus důstojníky k sousedním kmenům, aby opatřili potraviny a další zásoby. Quintus Velanius a Titus Silius byli posláni k Venetům, kde byli zadrženi. Veneti nabídli vrácení Velania a Silia, pokud Římané vrátí rukojmí, která předtím dali Crassovi. Caesar interpretoval tato zadržení jako válečný akt. Poté, co v Illyriku obdržel zprávu od Crassa, nařídil vybudovat flotilu na řece Loiře a naverbovat veslaře a námořníky. Když se Venetové dozvěděli, že se k nim Caesar blíží, připravili se na válku shromážděním svého námořnictva a spojením s blízkými kmeny: Osismii, Lexovii, Namneti, Ambiliati, Morini, Diablinti a Menapii. Caesar jmenoval Decima Bruta velitelem římské flotily. Veneti měli po většinu tažení navrch. Jejich lodě se dobře hodily do daného regionu, a když byla jejich hradiště v obležení, mohli je jednoduše evakuovat po moři. Navzdory tomu, že měli přesilu armády a skvělé obléhací vybavení, Římané dosahovali jen malého pokroku. Caesar si uvědomil, že kampaň nelze vyhrát na souši, a tažení pozastavil, dokud nebude římská flotila kompletní. Tak se stalo ke konci léta roku 56 př. n. l. Právě ono zpoždění ve výstavbě flotily je dosti nejasné, protože příprava trvala přibližně devět měsíců, což je výrazně déle než standardní doba pro stavbu flotily v té době.

Římská flotila se setkala s venetskou (čítající přibližně 220 lodí) v okolí Quiberonského zálivu. Caesar a římská armáda sledovali bitvu z blízkých útesů, pravděpodobně v dnešním Saint-Gildas-de-Rhuys. Bitva se odehrála blízko břehu, což Caesarovi a jeho vojákům umožnilo sledovat a povzbuzovat římské námořníky. Venetské lodě byly navrženy pro otevřený oceán Atlantiku, a proto byly mnohem větší než římské lodě přizpůsobené Středozemnímu moři. Záď jejich lodí převyšovala výšku římských plavidel, i když byla vybavena věžemi. Venetské lodě byly vyrobeny z pevného dubu a používaly plachty z kůže, aby odolaly bouřlivému počasí. Spoléhaly však pouze na sílu větru, kdežto římské lodě poháněli veslaři. Galské lodě byly příliš velké a robustní na to, aby se daly zničit taranem (tedy proražením trupu klounem), a tak Římané vymysleli jiný plán. Připevnili háky na konce dřevěných tyčí na svých lodích, kterými strhávali ráhna a ničili plachty. Bez možnosti manévrovat byly venetské lodě obklopeny dvěma až třemi římskými plavidly a postupně udolány. Když Veneti spatřili římskou taktiku, začali prchat. V ten moment ale přestalo foukat a i zbývající lodě uvízly na místě – bez možnosti si navzájem pomáhat. Římané tak mohli v klidu pokračovat v jejich zajímání. Bitva trvala od zhruba 10 hodin ráno do západu slunce. Pouze několik zbývajících venetských lodí uniklo pod rouškou noci. Přeživší Veneti se po bitvě u Morbihanu vzdali. Julius Caesar nechal všechny členy jejich vládnoucího senátu popravit a zbytek obyvatelstva prodal do otroctví. Krutost trestu měla s největší pravděpodobností za cíl udělat z Venetů odstrašující příklad za zajetí římských vyslanců a odradit od dalších povstání v Galii.

Psali jsme:SOMUA S35: Nejlepší francouzský tank? Dost možná ano

Caesar později použil flotilu postavenou pro bitvu u Morbihanu při svých invazích do Británie (v roce 55 a 54 př. n. l.). A nyní se vraťme k našemu „mladému válečníkovi“. Publius Crassus se vrátil do Říma na podzim roku 56 př. n. l., respektive až v lednu následujícího roku. S sebou přivedl tisíc vojáků z Galie, jejichž přítomnost měla znatelný vliv na konzulské volby pro nadcházející rok. Pouliční násilí se stále více stávalo nástrojem politického tlaku a během této doby bylo podniknuto několik kroků k posunu Publiovy kariéry vpřed. Oženil se s mladou a vzdělanou Cornelií (jakožto dcera Metella Scipia byla dědičkou poslední přeživší větve rodu Scipiů). Tou dobou ale již Publiův otec shromažďoval vojsko k tažení proti Parthům. Roku 53 př. n. l. byla svedena osudná bitva u Karrh, která skončila drtivým parthským vítězstvím především díky promyšlené taktice kontinuálního ostřelování římského vojska jízdními lučištníky. Ale nepředbíhejme. Když bylo římské vojsko obklíčeno a zasypáváno šípy, nařídil Marcus Crassus svému synovi Publiovi, aby se s 1 300 jezdci, osmi kohortami a 500 lučištníky pokusil vymanit z obklíčení. Publiovi se podařilo přinutit Parthy k ústupu, ale místo aby čekal na zbytek armády, vydal se pronásledovat ustupující Parthy. Ti však ústup pouze předstírali, náhle se obrátili zpět a spolu s čerstvými silami obklíčili a pobili Publia i s jeho armádou. Poté jeho hlavu nabodli na oštěp, projížděli s ní kolem skleslých Římanů a začali opět podnikat drobné výpady. Následující den byl Marcus Crassus svými vojáky přinucen kapitulovat, zajat a popraven (podle legendy mu měli Parthové vlít do úst rozžhavené zlato). Plútarchos uvádí, že Crassova useknutá hlava byla poté použita jako rekvizita pro část hry Bakchantky od Eurípida, uvedené na banketu před parthským králem Oródem. Bitva u Karrh byla jednou z největších porážek v římských dějinách. O život přišlo kolem 20 000 vojáků, 10 000 přeživších Římanů bylo zajato, což představuje 75% ztrátu. Navíc se Parthové zmocnili sedmi orlů, tedy standart římských legií.

Zdroj: warhistoryonline.com