Koncem roku 1914 byla z polských dobrovolníků v Rusku utvořena bojová jednotka, která měla pomáhat carské armádě. Jednalo se o iniciativu proruského Polského národního výboru a v podstatě mělo jít o protiváhu polským legiím Józefa Piłsudského tvořícím se pod Rakousko-uherskou armádou.

Foto: Polští legionáři | Wikimedia Commons / Public domain

Přibližně tisíc dobrovolníků bylo v březnu 1915 vysláno na frontu bojovat proti Němcům. V září byli staženi k reorganizaci a následujícího měsíce vznikla Polská střelecká brigáda, jíž velel generál Piotr Szymanowski. Na frontu se vrátila v březnu 1916 a tehdy čítala 8 000 mužů. Začátkem roku 1917 byla přeměněna na divizi a v polovině června nasazena na frontě ve východním Haliči. Formace divize byla částečně narušena ruskou revolucí v roce 1917. Nakonec byla začleněna do I. polského sboru jako jeho 1. střelecká divize. Cílem sboru bylo bránit Poláky obývající území ruského záboru a podporovat vznik nezávislého Polska. Velel mu generál Józef Dowbor-Muśnicki a čítal asi 29 000 vojáků. V chaotickém období na konci první světové války na východní frontě bojoval I. polský sbor proti bolševické Rudé armádě, spolupracoval s německými silami při dobytí Minsku a v květnu 1918 se vzdal Němcům v Babrujsku. Vojáci dostali bezpečný průchod do Varšavy, kde se stali součástí nově vytvořené polské armády. Kromě I. sboru existoval v Rusku také II. sbor (i III., ale ten se nikdy neprosadil), který byl zformován 21. prosince 1917 v dnešní Moldávii. Po podepsání Brest-Litevské mírové smlouvy Poláci odmítli složit zbraně, ale byli poraženi v bitvě u Kaniówa. Část mužstva byla zajata a zbytek ustoupil k Oděse.

Psali jsme:Byla podepsána smlouva o spolupráci mezi společností EXCALIBUR ARMY a Univerzitou obrany

Polské jednotky, konkrétně 4. střelecká divize a 5. střelecká divize, bojovaly také v Murmanské oblasti, na Sibiři a v Oděské oblasti. Tyto jednotky byly jedinou součástí polské armády, která se zúčastnila ruské občanské války. Čtvrtá divize pod velením generála Lucjana Żeligowského bojovala spolu s Bělogvardějci od podzimu 1918 do srpna 1919 v jižním Rusku (u Oděsy) a nakonec skončila v Besarábii, než byla repatriována do Polska.

Pro nás je ale nejzajímavější 5. střelecká divize, která byla zformována na Sibiři v létě roku 1918. K 30. dubnu 1919 čítala celkem 10 000 vojáků (tři střelecké, dělostřelecký a hulánský pluk), přičemž do přímých bojových akcí zasáhl jen 1. střelecký pluk. Od května 1919 byla divize nasazena, stejně jako ostatní jednotky Dohody na střežení magistrály. Zde však došlo k události, která je zastřená mlhou času a nikdo neví, co přesně se zde stalo. 5. polská střelecká divize tvořila zadní voj a nedokázali se zavčas stáhnout. Zlí jazykové tvrdí, že šlo o „Českou zradu“ kdy jsme jim údajně nedodali dostatek uhlí a lokomotiv. Obojího ale byl nedostatek a Poláci se patrně odmítli podvolit úsporným přídělům paliva. V celé věci jde patrně o výsledek začínajícího nepřátelství v Československo-polském sporu o Těšínsko a značně přikrášleno tehdejší propagandou. Funkci zadního voje totiž plnili i Lotyši, Rumuni a Jugoslávci, kteří se ale bez větších komplikací dokázali stáhnout spolu s ostatními.

Velitelem všech polských jednotek ve východním Rusku a na Sibiři byl plukovník Walerian Czuma a on zastával názor, že občanská válka v Rusku je vnitřní záležitostí Rusů a že Poláci se do ní nemají co míchat. Po zjištění, že ve stanici Klukvennaja (nyní Ujar) blokuje další ústup 17 nepojízdných vlakových souprav přestal věřit, že se dá touto trasou úspěšně ustoupit. Zadní voj neustále sváděl boje s postupujícími bolševickými divizemi 5. armády (27. a 30. divize). Proto přistoupil na návrh komunistů, kteří slíbili, že Poláci budou mít status zajatců. Dne 10. ledna 1920 zde tedy kapitulovalo tři až pět tisíc vojáků z 5. polské střelecké divize. Vzdát se odmítlo asi tisíc vojáků a několik set civilistů. Zbytek buď padl, nebo byl zajat před dnem kapitulace. Sověti smlouvu nedodrželi a zajatci byli odesláni na nucené práce. Kdežto stávající velitel divize plukovník Kazimierz Rumsza odmítl kapitulovat a společně s tisícovkou svých věrných úspěšně prošel nepřátelským územím až do Mandžuska. Soustředili se v Charbinu, kde vytvořili samostatný prapor 1. pluku a Důstojnickou legii. V dubnu 1920 odjeli do přístavu Dalnyj (Port Arthur), kde nastoupili na loď Jaroslaw a odpluli do Evropy - 1. června 1920 se v Gdaňsku vylodilo 120 důstojníků a 800 vojáků. Rumsza si ještě v létě stihl "zaválčit" s Tuchačevským na Visle v Polsko-Sovětské válce. Pokud jde o naši stopu v celém příběhu, tak faktem zůstává, že onen „sibiřský incident“ se nikdy nestal důvodem jakékoli oficiální demarše, a také polská literatura se mu z valné části vyhýbá.

Zdroj: Kabinet kuriozit

Psali jsme:Střela Ch-69: Ruská novinka na ukrajinském bojišti