Začátkem 13. století dosáhl Rúmský sultanát svého největšího rozkvětu. Tato říše seldžuckých Turků se rozkládala od Eufratu až k Egejskému moři, její válečné koráby brázdily Černé moře, hranice říše se táhly jen pár dní od Konstantinopole. Kdysi mocné císařství už nepředstavovalo pro Turky hrozbu, stejně tak z křižáckých států v Zámoří už zbyl jen stín. A tak jako dva křesťanské ostrůvky v muslimském moři v Zámoří přežívala jen Arménie a Gruzie.

O arménském království jsem psal minule, teď je čas si přiblížit slávu gruzínských křižáků. Gruzie byla Turkům solí v očích už dlouho dobu a tvrdošíjně odolávala všem jejich pokusům nechat se podrobit. Několik těžkých porážek naučilo Turky Gruzínce respektovat a s velkým zapřením s nimi vycházet. Nezávislá Gruzie prosperovala, té době se říkalo gruzínský zlatý věk. Za svou nezávislost mohla poděkovat své dobře bránitelné poloze, statečnému lidu a blízkému spojenectví s latinskými křižáky v Zámoří. Křižáci posílali do Gruzie své veterány, kteří vycvičili z gruzínského vojska armádu západního stylu, která následně bojovala stejně dobře jako křižáci. V Gruzii působil také templářský řád, který se zde usadil po bitvě u Didgori.

Roku 1196 nastoupil na seldžucký trůn sultán Sulejman II. Tento panovník se dostal k moci za pomoci vzpoury, díky které sesadil svého bratra, který musel, aby si zachránil vlastní život, utéct až byzantského exilu. Protože tato vzpoura neměla mezi lidem podporu, snažil se nový sultán působit jako silný a rozhodný muž, aby zapůsobil na své poddané. Začal tak okamžitě napadat své sousedy, se kterými do té doby udržoval jeho bratr mír. Je logické, že předmětem jeho zájmu se stala i Gruzie. Bohaté křesťanské království přitahovalo muslimy jako přitahuje můry světlo a Sulejman vycítil, že jeho pokořením by získal v muslimském světě velkou slávu. Sulejmanův děd byl Arp Arslan, velký válečník, který pokořil Byzantince u Mantzikertu a jeho syn se mu chtěl vyrovnat. Zpočátku se Sulejmanovým rádcům dařilo svého pána přesvědčit, aby nechal Gruzii být.

Psali jsme:Esesák z továrny Oscara Schindlera

V Gruzii tou dobou vládla královna Tamar, která úzkostlivě dbala na dobré vztahy se svými sousedy. Nebyla to válečnice a raději se věnovala správě své země. Královna po Sulejmanově převratu vyslala k jeho dvoru posly s krásnými dary a ten jí následně obdaroval stejně štědře. Ale tato harmonie nemohla trvat dlouho. Roku 1201 obsadil Sulejman hraniční město Erzurum, které mělo do té doby vlastní správu a bylo neutrální. Odůvodnil to tím, že tam došlo k pogromu na muslimy. Marné byly protesty královny Tamar a Sulejman už byl tehdy patrně rozhodnutý, že napadne Gruzii. Jako záminku si pak zvolil nové daně, které na své muslimské poddané královna uvalila a napsal jí výhružný dopis, který nemohl skončit jinak než válkou. V něm jí vyhrožoval, že pokud daně nezruší, dojde si pro ní s celou svou armádou a udělá z ní konkubínu ve svém harému. Rukavice byla tímto hozena a královna jí zvedla.

Foto: Bitva Gruzínců s Turky | Wikimedia Commons / Public domain

Ve městě Nikaia se pak na jaře roku 1202 začala shromažďovat turecká armáda, posílena o perské a turkické vazaly Rúmského sultanátu. Nakonec se sešlo podle tehdejších historiků na 150 000 mužů, což byla strašlivá síla. Jednalo se většinou o lehkou jízdu, která se spoléhala na luky a střelbu z velké vzdálenosti. Armáda to byla dosti nesourodá, přesto naháněla hrůzu už z dálky, a když tato armáda vyrazila se sultánem v čele na pochod, chvěla se pod ní zem na kilometry daleko.

Gruzínci také v rychlosti zmobilizovali, a protože s válkou už dávno počítali, podařilo se jim postavit do pole 65 000 válečníků. Jednalo se o dobře vycvičené vojsko, složené z těžké pěchoty a těžké jízdy křižáckého typu. Gruzínci navíc prahli po boji a považovali se za následníky křižáků. Ostatně v jejich řadách bylo mnoho Franků, kteří do Gruzie přišli cvičit vojsko a už v zemi následně zůstali, nebo do ní utekli po pádu křižáckých států. Královna válčení moc nerozuměla, proto postavila do čela vojska svého muže, prince Davida Oslana. David byl původem Alan a byl členem tamní královské rodiny, v žilách mu tak proudila krev alanských válečníků. David na královské poradě prosadil, že nebudou čekat na nepřítele schováni v horách, jak to Gruzínci obvykle dělali, ale tentokrát sestoupí dolů a nepřipraveného nepřítele sami napadnou. Mnoho gruzínských šlechticů tehdy nesouhlasilo, ale královna dala svému muži důvěru a s plánem souhlasila.

Psali jsme:Italská legie v Rusku - Savojská brigáda

Velká část gruzínské armády se sešla nedaleko hradeb města Tbilisi, kde královna, oblečená do nádherné pozlacené zbroje, učinila se svým mužem přehlídku mužstva. Gruzínci následně vyrazili do války. Po cestě se k vojsku přidávaly další a další oddíly a válečníci chmurně pokračovali k hranicím. Královna jela v čele, ale podle plánu měla u hranic armádu opustit. Pak už měl místo ní jet v čele vojska její manžel. Tak se stalo v hraničním klášterním městě Vardzia, které bylo vybráno jako konečné shromaždiště vojska. Gruzínci tam tábořili několik dní a netrpělivě vyhlíželi další posily. Dobře věděli, jako má nepřítel přesilu. 24. července dorazili zvědové se zprávou, že Turci dorazili. Utábořili se v údolí Basiani, kde rozložili velký tábor. Nad údolím se tyčily kavkazské hory a Sulejman chtěl nabrat síly po dlouhé cestě, než se vydá na další pochod do hor. Očekával, že Gruzínci na ně budou čekat někde v nitru své země a chtěl mít své vojsko odpočinuté a dobře připravené na namáhavý výstup. Těžko mohl tehdy předpokládat, že se gruzínské vojsko nachází,  co by kamenem dohodil.

25. července se pak ve večerních hodinách shromáždila celá gruzínská armáda kolem kostela v centru města, kde královna se svým mužem vystoupila na balkon, aby promluvila k válečníkům. Její muži drželi pochodně a mlčky naslouchali jejím slovům. Musela to být úchvatná podívaná. Město Varzdia bylo prakticky vytesano do skály a před příchodem Turků v něm žili mniši. Královna burcovala gruzínské bojovníky do boje a připomínala jim, že kdyby selhali, na řadu přijdou jejich rodiny, se kterými nebudou mít Turci slitování. Když jí, královně, přislíbil sultán místo v harému, co může teprve čekat jejich ženy a děti? Prosila je, aby nezapomněli na své slavné předky a dávné gruzínské tradice, které chce krutý nepřítel zničit. Zapřísahala je, aby bránili před muslimy svou křesťanskou víru a Boha a nebáli se smrti, která mnohé z nich čekala. Královnima slova se odrážela od kamenných stěn skalního města, nesla se nad hlavami statečných válečníků a zapalovala v jejich srdcích pomyslný žár, jenž nejde uhasit. Když královna ztichla, vykonalo vojsko společně s královským párem bohoslužbu, následně se pak všichni rozešli k večeři. Pro mnohé to byla večeře poslední.

Druhého dne opustilo gruzínské vojsko Vardziu a nepozorovaně se snažilo proklouznout horskými průsmyky k Basianijskému údolí. Gruzínská armáda byla velká a trvalo to celý den, než se dostali na dohled k Turkům. Nastal večer a David nechtěl útočit za tmy. Nařídil tak své armádě, aby se utábořila mezi skalisky a v tichosti přečkala noc. Vojáci se choulili na kamenech a mechu, mlčky ujídali studené maso, které zapíjeli vínem. Mysleli na zítřejší boj a většina z nich nemohla usnout. Někteří sledovali noční oblohu a počítali hvězdy, jiní jen poslouchali hlahol z tureckého tábora, který se rozkládal nedaleko pod nimi a mysleli na bitvu. Světlo z tureckých ohňů ozařovalo skály nad jejich hlavami a zdálo se, že špičky skal v tom světle tančí. Turecký tábor byl obrovský a ze shora to vypadalo, že hoří. Princ David procházel mezi mužstvem, promlouval k jednotlivým vojákům a připíjel si s nimi z jednoho poháru.

Druhý den ráno začali Turci vylézat ze svých stanů, připravovali si snídani nebo se věnovali modlitbám. Sultán si dopřál ranní koupel a jeho kuchaři připravovali stůl s jídlem. Tu hlídky na okraji tábora zahlédly něco znepokojivého. Ze skal nad táborem se začali vynořovat válečníci v bílých a rudých tunikách. Hlídači okamžitě zalarmovali celý tábor a překvapení Turci obraceli zrak ke gruzínské armádě, která se doslova rojila nad jejich táborem. David chtěl udeřit okamžitě, ale dostat tolik mužů ze skal nějakou dobu zabralo. Následné zformování armády také nějakou dobu trvalo, proto Turci získali určitý čas, aby se připravili. Moc ho však nebylo. Turci nepočítali s tím, že by na tomto místě vůbec bojovali, a tak nevystavěli kolem tábora žádnou ochranu. Nyní kolem něj narychlo převraceli vozy, aby se měli za čím krýt. Důstojníci štěkali na mužstvo rozkazy a snažili se zformovat vojsko do nějakého šiku. Sultán osedlal koně a projížděl táborem, aby dodal vojákům odvahu. Turci si však nestihli ani pořádně obléknout zbroj, když se začal ozývat válečný pokřik Gruzínců. David je konečně zformoval do pevného šiku a velel k útoku. Nad jeho armádou vlály praporce z kříži a válečníci se naposledy modlili. David svou rytířskou jízdu umístil do středu linie a s ní hodlal prorazit do tábora. Pěchotu umístil na obě křídla, aby následovala jízdu z boků. Na princův pokyn se pak Gruzínci rozjeli dolů a jako lavina se valili na turecký tábor.

V mnoha ohledech mi to připomíná útok jízdy Rohirů proti skřetímu vojsku u Helmova žlebu. Gruzínci, bojující v křižáckém stylu, smetli lehkou jízdu, kterou se podařilo Sulejmanovi dát dohromady, následně pak udeřili na samotný tábor. Po dvakrát se podařilo Turkům Gruzínce odrazit. Rytířům se nepodařilo dostat přes převrácené vozy a jejich útok tak ztratil rychlost. Po chvíli však k táboru s křikem dorazila gruzinská pěchota, probila se do tábora a odstranila vozy z cesty. Gruzínská jízda se pak rozlila po celém táboře. Rytíři sekali Turky po hlavách a nabodávali je na svá kopí. Pěchota jim byla v patách a pokračovala v masakru. Turků však bylo moc a jejich odpor postupně rostl. Sultán byl statečný muž, neustále své vojáky povzbuzoval a šel jim příkladem. To se mu však stalo osudným, protože byl následně neznámým gruzínským rytířem zraněn a musel tak opustit bojiště. Vzápětí pak Gruzínci ukořistili jeho zlatem prošívanou standartu a s křikem jí odnášeli z bojiště. To vzalo odvahu i těm nejstatečnějším Turkům a celá armáda se v podstatě rozpadla.

Marně se tehdy snažil sultánův mladší bratr vyděšené vojáky zastavit. Začal tak naprostý masakr, protože utíkající muži jsou v bitvě nejvíc bezbranní. David povzbuzoval své muže k zabíjení utíkajících Turků s tím, že čím víc jich zůstane na bojišti, tím méně se jich jednou vrátí. Podle kronik mělo v bitvě padnout až 50 000 Turků, mnoho dalších pak zemřelo po cestě domů. Gruzínci se však nezastavili a pokračovali dál. Obsadili tak území západně od svého království, kde královna ustanovila bratra svého manžela vládcem daného území. Vytvořila tím nárazníkový stát, který tak chránil Gruzii před Turky. Neúspěch ve výše popsané bitvě a obrovské ztráty pak pronásledovaly sultána po zbytek jeho krátké vlády, dokud ho v roce 1204 nespokojení šlechtici nenahradili sultánovým bratrem.

Zdroj: erenow.net, theknightstemplar.org