Boj třiceti (1351) byl organizovaný souboj mezi vybranými bojovníky, později oslavovaný středověkými kronikáři a baladisty jako vznešená ukázka ideálů rytířství. Muselo ale jít o velice krvavou podívanou.

Foto: Bitva třiceti (26. března 1351) byla epizodou bretaňské války o následnictví. Šlo o předem domluvený souboj vybraných bojovníků z obou stran konfliktu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Arado Ar 234 Blitz – poslední německý letoun na britské obloze

Právě zuří stoletá válka mezi Francií a Anglií. Po smrti vévody Jana III. Bretaňského (1286–1341) se mezi uchazeči o dědictví rozpoutal dlouholetý konflikt. Vévodův bratr v něm požádal o pomoc Angličany v boji proti manželovi neteře zesnulého – Karlovi z Blois, který byl podporován francouzským králem. Oba o trůn usilující šlechticové však padli do zajetí, a v boji tak pokračovaly jejich manželky. Podle nich je tento střet často nazýván "válka dvou Johanek" (guerre des deux Jeannes).

Zájmy francouzské strany hájil v roce 1351 Robert de Beaumanoir, držitel hradu Château-Josselin. Ten v březnu 1351 dorazil s vojskem k městu Ploërmel, kde byl anglický kapitán Bemborough. Anglická posádka se vojska nezalekla a odmítla hrad opustit. Robert de Beaumanoir se do dobývání příliš nehrnul, a proto vyzval zmíněného kapitána, aby ze svých bojovníků vybral nejlepší muže, proti kterým on postaví své vlastní. Anglický velitel výzvu přijal. Právě podle počtu účastníků na každé straně získal tento boj svůj název.

O čtyři dny později – 26. března 1351 – se vybraní muži připravili na střet. Na francouzské straně to bylo kromě velitele Beaumanoira dalších deset rytířů, jmenovitě: Raoulet d’Apremont, Perrot de Comenan, Guillemin la Gaillard, Richard de la Lande a další. Zbytek skupiny tvořili dosud nepasovaní šlechtici, pro něž bylo toto utkání vítanou příležitostí k získání rytířských ostruh. Na anglické straně kromě velitele Bemborougha bojovalo pět Bretonců a dalších pětadvacet bojovníků, z nichž téměř všichni byli žoldnéři z řad Angličanů, Němců a Francouzů.

Začátek boje pro francouzské vyzyvatele nedopadl příznivě, protože ztratili jednoho ze svých válečníků. Tvrdý boj se ani nadále nevyvíjel v jejich prospěch, a tak se obě strany dohodly na krátkém oddechu. Jean de Beaumanoir přišel o čtyři ze svých rytířů (podle jiných zdrojů dokonce o šest – dva mrtvé, jednoho těžce raněného a tři zajaté). Angličané ztratili pouze dva muže. O tvrdosti bojů svědčí i fakt, že odpočinek, který měl trvat, dokud jedna z bojujících stran nevstane, se protáhl nečekaně dlouho. Bojovníci odpočívali s povoleným řemením u zbroje a občerstvovali se vínem. Beaumanoir využil přestávky k pasování jednoho z panošů, Geoffroye de la Roche, na rytíře, což jistě muselo silně motivovat i ostatní. Ostatně boj se začal obracet ve francouzský prospěch, což mohlo být právě důsledkem tohoto pasování.

Psali jsme:Jihoamerický konflikt ve stínu druhé světové války – a československé tanky v něm

Neméně dramatické bylo i druhé kolo střetu, o čemž svědčí použité zbraně a styl boje: „Měli krátké bordeauxské nože, rovné a ostré, a někteří sekery. A někteří se během boje chytali do křížku a rozdávali si rány, nešetříce se.“ O vítězství nakonec rozhodl Guillaume de Montauban, panoš, který nasedl na koně, vjel do anglické linie a prolomil ji. Srazil sedm anglických šampionů, zbytek byl nucen se vzdát. Všichni bojovníci na obou stranách byli buď mrtví, nebo vážně zranění, přičemž devět jich bylo zabito. V boji padl i samotný anglický velitel Bemborough a dalších osm jeho druhů. Zajatci se později vykoupili za částku, která byla na tehdejší poměry nižší, než bylo obvyklé. Samozřejmě ani vítězná francouzská strana nevyvázla beze ztrát – Beaumanoir krvácel z mnoha ran. Nutno podotknout, že boj neměl žádný vliv na výsledek války o bretaňské následnictví. Mír byl totiž podepsán až 12. dubna 1365 po rozhodující bitvě u Auray.

Zprávu o tomto nevšedním střetu nám zanechal francouzský kronikář Jean Froissart, který však osobně svědkem boje třiceti nebyl (tehdy mu bylo pouhých 16 let). O dvacet let později spatřil na dvoře francouzského krále Karla V. bretaňského rytíře Yvese Charruela, který se souboje účastnil. Jeho obličej byl sešívaný a pokrytý jizvami, což svědčilo o krutosti střetu. Ve svém zápisu Froissart využíval vzpomínek přímých účastníků, s nimiž se setkal například na dvoře Jana Henegavského, k jehož okruhu jistý čas patřil.

Zdroj: warhistoryonline.com, britannica.com