Nedávný poměrně překvapivý pád režimu dlouholetého vládce Sýrie Bašára Asada a ustavení nové vlády připoutaly pozornost světově veřejnosti k této zemi. Je otázkou, zda zmíněné události opravdu mohou znamenat konec dlouholeté občanské války, avšak poslední týdny naznačují, že by se Sýrie po nekonečných 14 letech krvavé občanské války mohla konečně dočkat alespoň zklidnění situace v zemi.

Sýrie je mimořádně zajímavou zemí pro Čechy i Slováky, jelikož někdejší Československo se Sýrií úzce spolupracovalo, a to jak politicky, tak i ekonomicky. Mimořádně je zajímavá také vojenská spolupráce Československa a Sýrie, která spočívala především v exportu československých zbraní.

Politicky motivovaná vojenská spolupráce

Tato vojenská spolupráce Československa a Sýrie nebyla náhodná, byla výsledkem určitého politického procesu. Hovořilo pro ni také hned několik objektivních předpokladů. Tím nejzásadnějším byla politická blízkost obou zemí. Jak Československo v letech 1948-89, tak i Sýrie poté, co se v zemi roku 1963 ujal moci režim strany Baas, byly silně socialisticky orientovány, byť v obou zemích jejich socialismus vycházel z jiných ideových základů. Důležitá byla i zahraničně politická orientace obou zemí, protože jak Československo, tak i Sýrie se orientovaly na Sovětský svaz. Vše navíc podtrhovala i tehdejší atmosféra studené války.

Psali jsme:Má Česká republika vydávat 2 nebo 3 procenta HDP na obranu?

Pro tuto spolupráci hovořily ale i ryze vojenské, technické předpoklady. Někdejší komunistické Československo totiž disponovalo mimořádně silným zbrojním průmyslem, který stavěl na základech zděděných ještě z dob předválečného Československa. I proto bylo Československo v hlavách sovětských plánovačů určeno jako zbrojnice východního bloku, kdy mělo svými zbraněmi vyzbrojovat jak evropské země Varšavské smlouvy, tak i různé rozvojové země orientující se na Sovětský svaz.

Z hlediska ryze technického pak svou roli hrálo i to, že mnohé československé zbraně vycházely ze sovětských vzorů, v celé řadě šlo dokonce o přímou licenční výrobu sovětských zbraní. Obvykle měly stejnou ráži, používaly shodnou munici atd. Zbraně československé provenience tak šlo vhodně kombinovat s dodávkami sovětské techniky.

Na druhou stranu Sýrie měla až enormní potřebu vojenské techniky. Sýrie totiž byla již od roku 1948 ve válečném stavu s Izraelem (a de facto je v tomto válečném stavu dodnes). Sýrie se zúčastnila všech tří arabských válek s Izraelem, přičemž v poslední válce Sýrie ztratila strategicky významné Golanské výšiny. Sýrie tak představovala v arabském světě „stát v první linii“. Sýrie měla navíc složité vztahy i se sousedním Irákem, které dokonce přerostly v krátkou, ale intenzivní válku. To vše nutilo Sýrii udržovat mohutné ozbrojené síly, které polykaly významnou část syrského hrubého domácího produktu. Tato mohutná armáda, která v době nejvyššího napětí čítala až 450 000 vojáků, logicky potřebovala zbraně, a to v obrovských počtech. Vše umocňovala i Syřany převzatá sovětská vojenská strategie kladoucí hlavní důraz na silné tankové a mechanizované jednotky, na těžkou techniku. 
I proto měla Sýrie takový hlad po zbraních.

Situaci ovšem komplikovala slabá ekonomika Sýrie (Sýrie má sice zdroje ropy, ovšem relativně malé, mnohem menší než např. sousední Irák). Sýrie proto neměla dostatek peněz na tak rozsáhlé akvizice. V tomto směru ale velice napomohl socialistický charakter obou zemí. Ty spolu neobchodovaly na běžném komerčním základě, ale formou barterového, výměnného obchodu, a to na základě dlouhodobých smluv mezi oběma státy. Sýrie tak za dodané zbraně z velké části platila dodávkami svých produktů, primárně bavlny, případně i arabské gumy atd. Vzhledem k neutěšenému stavu své ekonomiky ale Sýrie zaostávala jak s finančním plněním smluvních závazků, tak i s dodávkami zmíněných surovin. Proto i československá strana běžně zdržovala některé dodávky, často byly obchodní smlouvy na dodávku zbraní různě upravovány. Přesto se v průběhu desetiletí československo-syrské ekonomické a vojenské spolupráce podařilo realizovat celou řadu významných dodávek vojenské techniky pro Sýrii.

Psali jsme:O humanitární pomoci Rusku aneb podej čertovi ruku, peklem se ti odvděčí

Od pěchotních zbraní až po bojová letadla

Bývalé Československo tak Sýrii během desetiletí trvající spolupráce dodalo tisíce různých zbraňových systémů, od ručních zbraní přes tanky až po bojová letadla. I proto zde nebudou popsány všechny zbrojní dodávky, ale jen ty nejdůležitější nebo ty, které jsou pro zbrojní výměnu mezi Československem a Sýrií nejsymptomatičtější.

Významné byly dodávky ručních zbraní. Československo již na konci padesátých let dodalo Sýrii 30 000 pušek vz. 52. Ty doplnilo celkem 2500 kulometů vz. 52. Tyto zbraně se tak staly páteří pěchotní výzbroje tehdy ještě ne příliš početné syrské armády. Po válce v roce 1956 pak Československo dodalo ještě menší množství obou těchto zbraní, ovšem nikoliv v rámci prodeje, ale jako dar československé vlády Sýrii.

Českoslsovensko Sýrii dodalo také velké množství samopalů Sa 23/25, tzv. „pumpiček“, v celkovém počtu 38 000 ks. Lze zmínit, že tyto poměrně lehké samopaly byly syrskými vojáky vysoce ceněny. Oproti tomu Československo dodalo Sýrii jen menší množství samopalů vz. 58, a to především proto, že syrská armáda se orientovala primárně na sovětské útočné pušky AK a různé jejich modifikace.

Jako spíše kuriozitu lze zmínit dodávku druhoválečných německých pušek StG 44, pravzoru všech útočných pušek. Podle různých údajů jich bylo dodáno 5 000-8 000 ks. A je zajímavé, že tyto německé útočné pušky si stihly ještě zabojovat v nedávné občanské válce, kde ovšem jejich nevýhodou byla jejich atypická munice. Někdy jsou zmiňovány i dodávky německých opakovacích pušek Kar 98 z přebytků ČSLA.

Významné byly dodávky tankové techniky. Bylo tomu i proto, že Sýrie budovala mohutné tankové vojsko, které v dobách své největší slávy čítalo až 4 500 tanků. A na druhé straně Československo patřilo k důležitým producentům tankové techniky.

Jako první byly realizovány dodávky známých druhoválečných tanků T-34/85, které byly v Československu po válce licenčně vyráběny. V druhé polovině padesátých let tak Československo Sýrii prodalo 120 tanků T-34/85. Ty doplnilo 36 technicky blízkých samohybných děl Su-100. Po válce v roce 1967 Československo dodalo ještě dalších 100 tanků T-34/85, v tomto případě ale šlo o dodávky tanků z přebytků československé armády.

Obdobně jako u ručních zbraní Československo i v kategorii obrněné techniky dodalo Sýrii některé typy, získané coby kořist po německé armádě. Do Sýrie tak bylo dodáno 45 tanků PzKpfw-IV a 32 samohybných děl Stug III. Obou těchto typů měla syrská armáda ale více, protože další jednotky Sýrie zakoupila i od jiných evropských zemí, především od Španělska.

Mnohem větší význam měly rozsáhlé dodávky tanků T-54 a T-55, které také byly v Československu licenčně vyráběny. První dodávku představovalo 160 tanků T-54 AR. V tomto případě ale nešlo o klasický prodej, ale o dodávky z přebytků československé armády, která se přezbrojovala na modernější T-55.

Na tento dar přímo navázala obrovská dodávka celkem 951 tanků T-55A, vedle kterých bylo dodáno i 380 velitelských tanků AK. Vedle těchto klasických bojových tanků bylo Sýrii dodáno také 359 vyprošťovacích tanků VT-TTA a 30 mostních MT-55A.

Po prohrané válce v roce 1973 Sýrie dostala ještě 93 tanků T-54 AR. Zde šlo ale opět o dar československé vlády, kdy byly darovány tanky z přebytků československé armády.

Poněkud záhadné jsou dodávky tanků T-62, kdy podle některých pramenů mělo být Sýrii dodáno menší množství tanků T-62 z licenční československé výroby. Podle jiných zdrojů ale tanky T-62 nikdy nebyly v Československu licenčně vyráběny (československá armáda tanky T-62 nikdy nezavedla do výzbroje), takže ani nemohly být dodány do Sýrie.

Oproti tomu potvrzené jsou dodávky tanků T-72 do Sýrie. Problém je, že k těmto dodávkám je obtížné dohledat relevantní údaje, protože prakticky každý zdroj udává jiná čísla. Bezpochyby však šlo o stovky kusů těchto tanků vyráběných v ČSSR v Martině na základě sovětské licence. Dodávky tanků T-72 do Sýrie pokračovaly dokonce ještě po pádu komunistického režimu, kdy v roce 1991 bylo dodáno posledních 93 tanků. Pak ale byly dodávky zastaveny rozhodnutím federální vlády, protože Sýrie neplnila své finanční závazky.

Foto: Syrský tank T-72AV | Wikimedia Commons / Public domain

Ve velkých počtech Československo do Sýrie vyvezlo také bojová vozidla pěchoty BVP-1. I zde je však těžké určit počet vyvezených kusů, protože informační prameny se zcela různí. Bezpochyby však šlo o stovky kusů. 

V druhé polovině sedmdesátých let si Sýrie v Československu zakoupila též 300 obrněných transportérů OT-64. I tyto obrněné transportéry bylo možno vidět v syrské občanské válce.

Rozsáhlé byly také dodávky dělostřelecké techniky. Jedním z prvních obchodů s dělostřeleckou technikou mezi Československem a Sýrií byla dodávka celkem 56 houfnic M-30 vz. 38 ráže 122 mm sovětské provenience, které byly v Československu licenčně vyráběny. Některé prameny hovoří o výrazně vyšší dodávce těchto děl.

Zajímavá je dodávka sovětských těžkých kanonů vz.31/37 ráže 122 mm, které také byly v Československu licenčně vyráběny – do Sýrie jich mělo být vyvezeno 25 ks. Sýrie tato děla, v sovětské armádě určená pro podporu vyšších celků, používala jako běžné divizní dělostřelectvo.

Československo do Sýrie vyvezlo také své protiletadlové kanony. Sýrie kupodivu neměla zájem o známé kanony vz.53 ráže 30 mm, které si zakoupila Libye nebo Irák, zato si ale v Československu zakoupila kanony vz. 44 ráže 85 mm, které rovněž byly v Československu vyváženy na základě sovětské licence. Některé prameny hovoří o dodávce vyššího počtu těchto protiletadlových děl.

Podle některých údajů Sýrie měla zájem o známá československá samohybná děla vz. 77 DANA, což mohlo souviset s jejich dodávkami do Libye. Žádná dodávka těchto samohybných děl však nakonec nebyla uskutečněna, patrně z obligátních finančních důvodů.

Svébytnou kapitolou jsou dodávky letecké techniky. Šlo především o cvičné letouny, tehdejší Československo totiž bylo světovou velmocí ve výrobě cvičných letounů. Do Sýrie tak byly vyvezeny letouny L-29 Delfín. I zde je ale problém s rozpory v počtu vyvezených letounů.

Na dodávky letounů L-29 navázaly dodávky modernějších L-39 Albatros. Těch mělo být do Sýrie vyvezeno celkem 99 ks (podle jiných zdrojů 95 ks) v několika sériích, a také v několika typech. Syrské L-39 byly rozsáhle nasazovány během občanské války.

Československo do Sýrie vyvezlo ale také bojové letouny – zde je nutno připomenout, že v dobách komunistického režimu byly v Československu vyráběny i bojové letouny, byť šlo jen o licenční podoby sovětských letounů. Do Sýrie tak bylo dodáno 25 letounů MiG-15 bis z jejich československé licenční výroby (a 5 ks jejich cvičné obměny MiG-15 UTI). Později bylo do Sýrie dodáno také menší množství letounů MiG-21 F-13, které také byly v Československu vyráběny. Po této dodávce ale dodávky dalších bojových letounů ustaly, protože pokročilejší bojové stíhací letouny již Československo nevyrábělo.

Naváže Česká republika?

Jak z výše uvedeného vyplývá, dodávky zbraní z Československa do Sýrie byly obrovské; týkaly se prakticky celého spektra zbraňových systémů, vyráběných v Československu. Tato spolupráce navíc trvala celá desetiletí, a přenesla se přes všechny turbulence v syrském, ale i československém politickém životě. I proto se nabízí otázka, zda by nestálo na tyto úspěchy navázat.

Samozřejmě, dnešní situace je zcela jiná. Demokratická, prozápadní Česká republika je jiná než někdejší komunistické, prosovětské Československo (nelze také opominout, že mnohé československé zbraně včetně tanků T-72 či bojových vozidel pěchoty BVP-1 byly vyrobeny na Slovensku – ovšem se značným podílem dodávek z firem na území České republiky). Stejně tak i dnešní Sýrie je jiná než Sýrie osmdesátých let, kdy se připravovala na válku s Izraelem a zároveň podporovala mezinárodní terorismus. Ale právě pád dlouholetého diktátorského režimu klanu Asadů naznačuje, že by se situace v Sýrii mohla změnit k lepšímu. Sýrie zřejmě nikdy nebude liberální demokracií západního typu, a je otázkou, zda má vůbec smysl ji do něčeho nutit, když něco takového je v rozporu s politickými tradicemi nejen samotné Sýrie, ale de facto celého regionu. Přesto je možné, že by Sýrie mohla ukončit dlouholetou občanskou válku, a že by v Sýrii mohl být klid a mír. Za takové situace by stálo za to tradičně dobré vztahy se Sýrií obnovit. A to včetně vojenské, resp. zbrojní spolupráce.

Takovéto spolupráci ovšem brání dluhy zděděné ještě z dob Československa, a to včetně dluhů za dodávky zbraní. Je ale otázkou, zda by nebylo lepší tyto dluhy Sýrii smazat, obdobně jako to učinily i jiné státy (nejen Rusko, ale také Francie, Německo a další). Je faktem, že český stát by tím přišel o určité peníze. Jenže za dnešní situace jsou tyto peníze stejně nevymahatelné, a jen brání vzájemným vztahům. Pokud by byl syrský dluh vůči českému státu smazán, pak by bylo možno začít znovu, s čistým stolem. Nové obchody, realizované již soukromými českými zbrojními firmami, by pak hospodaření českého státu nijak nezatěžovaly, a naopak by mu jen prospívaly v podobě daní a odvodů.

Případným dodávkám české vojenské techniky do Sýrie brání také to, že dnešní Česká republika je významným partnerem Izraele – a nelze opomíjet, že Sýrie je formálně pořád ve válečném stavu s Izraelem. Je diskutabilní, zda nová syrská vláda něco na tom změní, celá syrská společnost se totiž cítí být ukřivděna kvůli ztrátě Golan obsazených Izraelem. Je málo pravděpodobné, že by se podařilo tento neuralgický problém nějak vyřešit. Přesto je možné dosáhnout toho, aby se vztahy mezi oběma státy aspoň uklidnily. Za takové situace by již mohla Česká republika se Sýrií spolupracovat.

Zbrojní spolupráce se Sýrií by tak nebyla v rozporu s tradiční politickou spoluprací České republiky s Izraelem. Samozřejmě, Česká republika by musela volit velmi uvážlivou, opatrnou politiku, která by vyvažovala vztahy s oběma zeměmi. Ale právě to je přeci úkolem mezinárodní politiky, diplomacie. Česká diplomacie přitom má díky svým zkušenostem v Sýrii lepší postavení než diplomacie západních států. Důležité je, že tato zbrojní spolupráce České republiky by měla na co navazovat a mohla by se opřít o tradici trvající celá desetiletí.

Zdroj: Office of the Historian, Britannica, World History Encyclopedia