V současné době Česká republika zvyšuje své výdaje na obranu. Ty již dosahují úrovně 2 % HDP, což je hodnota, kterou si státy NATO (včetně České republiky) určily jako minimální hodnotu vojenských výdajů, a ke které se Česká republika zavázala. Česká republika si tak plní svůj vlastní slib. Armáda České republiky díky tomu výrazně posiluje, jsou konečně realizovány či připravovány důležité akvizice, které byly po léta odkládány.

Foto: Má Česká republika vydávat 2 nebo 3 % HDP na obranu? | AČR

Přesto se některým zdají i tyto výdaje ve výši 2 % HDP málo. Takovéto hlasy oprávněně poukazují na vlekoucí se válku na Ukrajině, která zjevně hned tak neskončí, a na nebezpečí ze strany putinovského Ruska. A proto se již dnes objevují vážně míněné návrhy zvýšit vojenské výdaje na 3 % HDP.

Psali jsme:Hypotetický nový vojenský konflikt v Evropě

Na druhé straně se na české politické scéně dlouhodobě objevují kritické hlasy, podle kterých jsou i ona 2 % HDP příliš, že by obrana neměla dostávat tolik peněz, a že by takto ušetřené peníze měly být investovány do jiných resortů, např. do sociálních programů. Jaké výdaje by tedy měla Česká republika optimálně vynakládat na svou obranu?

2 % HDP na obranu – minimum, nikoliv optimum

Předně je třeba říci, že ona 2 % HDP na obranu, která NATO svým členským státům doporučilo jako minimální hodnotu vojenských výdajů, nejsou nějakým umělým konstruktem. Jde naopak o hodnotu, která vychází z řádných vědeckých výzkumů, a především ze zkušeností studené války. 2 % HDP jsou hodnotou, kdy stát může budovat skutečně efektivní ozbrojené síly, schopné reagovat na různorodá bezpečnostní ohrožení, a to aniž by to nějak poškodilo jeho ekonomiku.

Je také třeba podotknout, že ona 2 % HDP na obranu byla definována skutečně jako minimum. Nikdo jednotlivým členským státům nezakazoval výdaje vyšší, spíš naopak. Členským státům NATO bylo opakovaně doporučováno, aby své ozbrojené výdaje navyšovaly, a to i nad tuto hranici.

Bohužel, většina evropských zemí NATO nedodržovala ani tuto dohodnutou minimální hodnotu, a mnohé státy měly vojenské výdaje výrazně nižší, často jen kolem 1 % HDP. Není to tedy jenom otázka České republiky, podobně tomu bylo i jinde. Ale i proto bychom měli k tomuto problému přistupovat s určitým nadhledem.

Psali jsme:Nenápadní bojovníci moderního bojiště

V případě České republiky (a opět stejně tak i dalších států NATO) je klíčovým problémem to, že stát tuto dohodnutou minimální hodnotu nedodržoval dlouhodobě. Nešlo tedy o nějaký krátkodobý výpadek, např. pouze v rámci jednoho státního rozpočtu. Česká republika tuto dohodnutou minimální hranici 2 % HDP na obranu nedodržovala cca 20 let! Tím ovšem v resortu obrany vznikl obrovský vnitřní dluh, se kterým se armáda dodnes potýká. Proto mají svou racionalitu názory, že pokud bude Česká republika udržovat své vojenské výdaje jen na minimální hranici 2 % HDP, pak i nadále budeme před sebou valit problém vnitřního dluhu z minulých let, a optimálního stavu armády nedosáhneme nikdy (náčelník GŠ K. Řehka). Naopak, za takové situace by bylo jen logické, kdyby Česká republika aspoň po nějaký čas udržovala své vojenské výdaje nad hranicí 2 % HDP, a to nikoliv kvůli nějakému přehnanému zbrojení, ale právě proto, aby splatila své resty z minulosti.

Zvýšení výdajů na obranu – přirozená politická reakce

Potřebu vyšších výdajů na obranu navíc umocňuje i celkové zhoršení bezpečnostního klima v Evropě, a to především v důsledku ukrajinské války. Je totiž zřejmé, že ačkoliv nejde o skutečnou patovou situaci, tato válka bude ještě nějakou dobu trvat, přičemž nikdo neví, jak dlouho to může být.

Je navíc patrné, že zde nejde jen o Ukrajinu, ale spíš o celkové nebezpečí ze strany dnešního putinovského Ruska. Dnešní Rusko totiž ústy svých vrcholných představitelů vyhrožuje i dalším evropským státům, a po smutných zkušenostech s Ukrajinou (které Rusko také vyhrožovalo, a jak samotná Ukrajina, tak i Evropa jako taková bohužel tyto výhrůžky dostatečně nevnímaly) je třeba tyto výhrůžky brát naprosto vážně. Je zde reálné nebezpečí, že by Rusko mohlo napadnout nějaký z dalších evropských států – především pobaltské státy, ale také Finsko a Švédsko či zdánlivě bezpečné Norsko.

Je pochopitelné, že tato situace se bytostně dotýká i České republiky, zvlášť přihlédneme-li k faktu, že někteří ruští političtí představitelé pokládají i Českou republiku coby následovníka komunistického Československa za prostor, který patřil do sféry politického vlivu Ruska. Na tuto situaci by měla Česká republika reagovat, a jako de facto jediný politický nástroj se nabízí navýšení obranyschopnosti, a tedy logicky i výdajů na obranu. A to i nad onu hranici 2 % HDP. Je zřejmé, že vojenské výdaje ve výši 2 % HDP, což byla hodnota optimální pro mírovou dobu, nejsou již zcela nepostačují pro dnešní situaci, která má sice naštěstí ještě daleko do ostrého válečného konfliktu, ale v lecčem se podobá někdejší studené válce.

Stojí také za to si povšimnout, jak na tuto situaci reagují ostatní státy. Např. často zmiňované Polsko dnes vydává na obranu 4,5 % HDP, přičemž spolu s vedlejšími výdaji (např. splátky za jihokorejské zbraně prodané na úvěr) se jeho vojenské výdaje vyšplhají na téměř 6 % HDP. Pobaltské státy vydávají na obranu procentuálně podobné částky – např. v případě Estonska jeho výdaje na obranu již překročily 5 % HDP, a v případě Litvy se hranici 5 % HDP přibližují. Ale i Rumunsko navyšuje své vojenské výdaje na 2,5 % HDP, přičemž rumunská vláda vyčlenila pro účely zvýšení obranyschopnosti i další částky, které se do toho nepočítají. Obdobně i v případě Bulharska jeho výdaje na obranu již mírně překročily 2 % HDP. Stejně tak ale své vojenské výdaje v poměru ku HDP navyšují i západní státy, které jsou v mnohem komfortnější situaci. Přitom vzhledem k tomu, že země západní Evropy mají obecně vyšší HDP, jde v reálných částkách o nárůst opravdu významný.

Je též třeba podotknout, že tato politika je rozumná; jde o přístup, kdy daný stát nárůstem své vojenské síly, svého obranného potenciálu odradí hypotetického útočníka od přímého vojenského útoku. Je to tradiční politický prvek, který se v historii bezpečnostní politiky nejvíce osvědčil. Není to tedy tak, že nemusíme tyto státy napodobovat, protože když se někdo rozhodne skočit z okna, také nemáme potřebu jej napodobovat (i tento argument se objevuje, především ze strany opozice, ale i různých publicistů). Politika navýšení vojenských výdajů a navýšení obranného potenciálu bez přímého zapojení do válečných operací je naopak krokem velmi racionálním. I proto je otázkou, zda by touto cestou, tedy navýšením vojenských výdajů nad 2 % HDP, případně až na hranici cca 3 % HDP (nebo ještě vyšší?) neměla jít i Česká republika.

Faktory hovořící proti navýšení vojenských výdajů

Na druhé straně je zde hned několik faktorů, které hovoří proti navýšení vojenských výdajů nad hranici 2 % HDP. Tím zřejmě nejčastěji zmiňovaným je faktor ekonomický. Dnešní Česká republika není v ideální ekonomické situaci. Česká republika sice dokázala překonat hospodářskou krizi spojenou s ukrajinskou válkou a energetickou krizí, přesto česká ekonomika jen pomalu obnovuje své schopnosti, a zatím zaznamenává pouze slabý hospodářský růst. Česká ekonomika má navíc řadu neuralgických bodů, jejichž vyřešení bude vyžadovat vyšší aktivitu ze strany státu. Česká republika tak prostředky, které by mohla investovat do navýšení své obranyschopnosti, bude potřebovat i jinde, v jiných oblastech.

Česká republika se nadto dlouhodobě potýká s vysokým schodkem státního rozpočtu a z něj vyplývajícím poměrně vysokým státním dluhem. Proto i mnozí ekonomové jsou pro spíše přiškrcení vojenských výdajů, a translokaci prostředků, které by mohly být použity na vojenské výdaje, spíše na snižování státního zadlužení. Problémem je i nižší ekonomická úroveň nemalé části obyvatelstva.

Je ovšem třeba podotknout, že obdobné problémy mají i výše zmíněné státy, které jdou cestou navyšování vojenských výdajů. Např. Polsko i přes veškerý pokrok, který v posledních desetiletích zaznamenalo, má dosud nižší HDP na obyvatele než Česká republika. V Polsku je také stále nižší úroveň platů a obecně nižší životní úroveň. Přesto Polsko své vojenské výdaje tak dramaticky navýšilo. Je ale také třeba vidět to, že Polsko své vysoké vojenské výdaje na obranu je schopno zvládat jen díky zadlužení, kdy jeho státní dluh, ale i zahraniční dluh (především vůči Jižní Koreji coby významnému dodavateli zbrojních systémů polské armády) dramaticky vzrostly! A podobné je to i v dalších zemích, především v pobaltských státech.

Je zde navíc jeden důležitý rozdíl. V Polsku, ale i v pobaltských státech je politika vysokých vojenských výdajů na obranu společností pozitivně přijímána. A to jak mezi obyvatelstvem, tak i na politické scéně. Např. v Polsku, kde přitom mezi současnou vládou a opozicí panuje silná řevnivost, je na vojenské politice a na potřebě bránit se proti útočné politice Ruska prakticky stoprocentní shoda. Jednotlivé politické strany se spíš předhánějí v tom, jak navýšit bojeschopnost polské armády, ale také jak navýšit vojenské výdaje Polska. Podobné je to ale i v pobaltských státech nebo ve Finsku. Oproti tomu politická situace v České republice je zcela jiná, a bohužel v tomto směru mnohem horší. Politická opozice, a to jak strany parlamentní, tak i mimoparlamentní (včetně stran, které mají velkou šanci probojovat se do parlamentu), výrazně hrají s otázkou vojenských výdajů, a z populistických důvodů se snaží tlačit spíše na snížení vojenských výdajů. A rozhodně jsou tyto strany proti nějakému navyšování vojenských výdajů nad 2 % HDP. Tyto strany nadto svou rétoriku rozšiřují na sociálních sítích mezi širší vrstvy obyvatelstva. Je to sice poněkud smutné, ale je to tak, a je třeba se s touto realitou smířit.

Za takové situace je třeba, aby resort obrany, resp. Armáda ČR postupovaly velice opatrně a promyšleně, skutečně jako na nějakém minovém poli. Jakýkoliv neuvážený, byť třeba dobře míněný a fakticky správný krok či výrok totiž může být snadno zneužit. Takovýmto krokem přitom může být právě nějaká radikální, silou tlačená snaha urychleně navýšit výdaje na obranu. Takovýto krok by se tak mohl paradoxně obrátit proti armádě!

Kam by měly být navýšené výdaje na obranu investovány?

Je také otázkou, do kterých oblastí či spíše kterých schopností by ony prostředky nad 2 % HDP měly být investovány. V letošním roce představují výdaje na obranu cca 154 miliard korun. To je ve státním rozpočtu nemalá částka (zvlášť podíváme-li se na to optikou běžného občana, kterému to někdy může připadat jako „házení miliardami“), což nám naznačuje, že nestačí se jen dívat na poměr výdajů na obranu vůči HDP, ale i vůči státnímu rozpočtu, což jsou zcela jiné veličiny.

A je nutno říci, že toto navýšení na 2 % HDP z docela nedávné úrovně jen částečně převyšující 1 % HDP se na resortu obrany projevilo velmi pozitivně. Minimálně z části se podařilo snížit onen vnitřní dluh, který si armáda před sebou valila jako balvan. A co je důležité, armáda dokázala realizovat klíčové akvizice, které byly po léta odkládány – akvizici nových bojových vozidel pěchoty, nových samohybných děl, dále pořízení nových stíhaček 
F-35, které ale přijdou až v delším časovém horizontu, a obdobně se začala vést seriozní jednání o akvizici nových tanků Leopard 2 A8. To vše si přitom armáda dokázala pořídit v rámci 2 % HDP. Aspoň tak nás o tom resort obrany informuje.

A nyní si zkusme představit, že by resort obrany dostal místo 2 % HDP ona 3 % HDP. Pokud bychom vzali za základ rozpočet na rok 2025, pak by to znamenalo, že resort obrany by dostal přidáno cca 77 miliard, a dostal by se na celkových víc než 230 miliard. Jistě, reálná čísla by byla poněkud jiná, protože by do nich promluvil hospodářský růst, a tedy i růst HDP, a na druhou stranu stejně tak i inflace. Přesto můžeme vzít oněch 80 miliard jako určitou ilustrativní hodnotu. Co všechno by si resort obrany za tyto desítky miliard navíc pořídil?

Samozřejmě, využití pro tyto peníze by se vždycky našlo. V oblasti akviziční, v oblasti nákupu nové vojenské techniky by mohlo jít např. o salvové raketomety, o jejichž pořízení se již několik let diskutuje. Armáda by mohla investovat též do své logistiky, také ta stále ještě není dostatečně ohodnocená. AČR by mohla investovat do lepšího vybavení vojáků výstrojí atd. A podobných bodů by se našlo mnohem víc. Jenže stejně tak by tyto prostředky dokázaly vhodně utratit i jiné resorty, např. zdravotnictví, které dlouhodobě žádá o vyšší finanční spoluúčast ze strany státu, nebo školství, které je neméně potřebné. A právě pro to by mělo mít MO, resp. armáda více pochopení.

Především je poněkud chybný přístup – dejte nám prostředky navíc, a my vám ukážeme, kam bychom je mohli investovat. Mnohem lepší by byl opačný, uvážlivý a šetrný přístup, který by si vždy na prvním místě kladl otázku – skutečně danou věc (např. raketomety) či danou schopnost potřebujeme? Potřebujeme ji skutečně už nyní, a ne třeba až za několik let? Dokážeme ji efektivně využít? Nedokázali bychom si danou schopnost zajistit jiným způsobem, a především levněji? A na každou takovou otázku by si armáda měla najít odpověď – nejen sama pro sebe, ale především pro veřejnost.

I proto je poněkud škoda, že se Ministerstvo obrany ČR, ale především česká politická scéna zaměřily jen na ony 2 % HDP, jako kdyby to byl nějaký posvátný údaj. Za oněmi procenty či desetinami procent bychom měli spíš vidět nějaké konkrétní částky, konkrétní výdaje – nutno říci částky skutečně promyšlené a dobře prodiskutované, aby nedocházelo k nějakému zbytečnému plýtvání prostředky. A především bychom za oněmi penězi navíc měli vidět nějaké konkrétní schopnosti, které by díky nim AČR získala. Potom bude možná druhotné, zda obrana bude dostávat 2 %, nebo 2,5 % či dokonce 3 % HDP. Je navíc zřejmé, že takovýto zodpovědný přístup by ocenila i česká veřejnost. A pak by také česká veřejnost byla takovému navýšení prostředků na obranu více nakloněna.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, Armáda ČR