Neobyčejný příběh vůdce národa Čerokíů
Stand Watie, vlastním jménem Degataga („Ten, který stojí pevně“), byl americký indiánský plantážník, politik a válečník, vůdce národa Čerokíů a hlavně generál Konfederace. Na svou dobu se jednalo o zcela neobyčejného Indiána, který spíše připomínal bílého Američana vyšší třídy. Byl gramotný, psal články do novin a byl také majitelem otroků a plantáže s bavlnou. Když vypukla válka Severu proti Jihu, Watie okamžitě vyhlásil podporu Konfederaci a zformoval jízdní pluk indiánů Čerokíů, který se brzy vyznamenal ve službách rebelů. Jižané, kterým se podpora Indiánů hodila, okamžitě udělili Standovi hodnost plukovníka.
Foto: Stand Watie | Wikimedia Commons / Public domain
Konfederační společníci, kteří ho znali, o Watiem mluvili nejlichotivějšími slovy: „Generál Stand Watie je jedním z nejstatečnějších a nejtalentovanějších vojevůdců a nejlepším vojákem ze všech Indiánů. Je moudrý v radách a statečný v boji.“ Pod Watiem bojovali nejen Indiáni, ale i bílí rangeři, kteří uznávali jeho mimořádné velitelské schopnosti a vojenskou autoritu.
Po většinu války byl Watie partyzánským bojovníkem, který podnikal nájezdy na vlaky, karavany a jezdecké základny Unie. Jednoho dne se však musel zúčastnit velké bitvy, kde Watie a jeho muži předvedli skutečný vojenský kousek. Po dva dny – 7. a 8. března 1862 – bojoval Watieův pluk u Pea Ridge jako součást armády generálmajora E. Van Dorna (16 000 mužů) proti federální armádě generálmajora S. Curtise (12 000 mužů). Curtis obsadil dobře obhajitelnou pozici 45 kilometrů severovýchodně od Fayetteville na Pea Ridge a po dvou dnech urputných bojů se Van Dorn musel stáhnout.
I když byla bitva pro Konfederaci ztracena, Watieho pluk se vyznamenal velkou statečností. Jeho kavalérie zoufalým útokem ukořistila federální dělostřeleckou baterii a následně palbou z těchto děl kryla ústup konfederační armády, čímž zabránila, aby se porážka změnila v masakr. Tento statečný kousek zachránil stovky, možná tisíce konfederačních vojáků. Rebelové začali Watieho obdivovat a oslavovat jeho odvahu.
Jeden z jeho vojáků po válce vzpomínal: „Nevím, jak se nám ta děla podařilo ukořistit. Ale mohl jsi následovat Watieho i do čelistí smrti a věděl jsi, že smrt před ním uteče. Když vydal rozkaz a vrhl se vpřed, následovali jsme ho s bojovým pokřikem jako šílení. Bojovali jsme jako tygři, každý z nás proti třem nepřátelům, které jsme rozsekali na kusy. Watie byl zjevně chráněn nějakými duchy. Všechno bylo proti nám! Od té doby jsem věřil, že indiánští duchové války chrání i nás bělochy a že pod jeho velením válku přežiju.“
Foto: Po dva dny – 7. a 8. března 1862 – bojoval Watieův pluk u Pea Ridge jako součást armády generálmajora E. Van Dorna | Oklahoma Historical Society Photograph Collection
Po porážce u Pea Ridge se Watie věnoval výhradně partyzánským aktivitám, ke kterým měli Indiáni přirozený sklon. Nebyl profesionálním vojákem, ale ukázal se jako vynikající vůdce partyzánského oddílu. Bojoval jak proti federálním jednotkám, tak proti Indiánům, kteří podporovali Unii. Watieho muži šířili teror po celém okolí a ničili vše, co patřilo příznivcům Unie.
Dne 10. května 1864 obdržel Watie hodnost brigádního generála a velení 1. indiánské brigády, která se skládala z jednoho bělošského pluku a tří indiánských praporů – Čerokíů, Seminolů a Osageů. Watieho brigáda se zúčastnila mnoha bitev, včetně bitvy u Cabin Creek v září 1864, kde ukořistila federální vlak s nákladem v hodnotě 1 milionu dolarů.
Podobný kousek předvedl Watie za tři měsíce, když zajal federální parník J.R. Williams, který převážel zásoby pro vojáky Unie. Získal tak 150 barelů mouky, 7 000 kilogramů slaniny a další zásoby, které odeslal hladovějícím vojákům na frontě.
Navzdory těmto úspěchům nemohla ani Watieho odvaha zastavit nekonečný příliv jednotek Unie. Po porážce Konfederace se Watie stal posledním generálem rebelů, který složil zbraně – stalo se tak 23. června 1865 po bitvě u Dokesville.
Zdroj: britannica
Komentáře