Nenápadní bojovníci moderního bojiště
Dnešní moderní bojiště je nesmírně dynamické, a to i co se týče vzniku nových zbraňových systémů. A děje se tak více než kdy v minulosti. Do značné míry je to dáno nárůstem globálního napětí, ale i vznikem zcela nových typů válek, jako jsou asymetrické války atd. Svou roli však hraje také čím dál rychlejší technický a technologický pokrok, díky němuž se ve výzbroji armád objevují zcela nové systémy, které byly ještě před několika desetiletími zcela neznámé, jako jsou např. neobyčejně populární drony. Na moderním bojišti se dokonce objevují zbraňové systémy, pro které vojenská terminologie nemá ani oficiální pojmenování, a které tak není kam zařadit. Jedním z takovýchto atypických systémů, který má zřejmě před sebou značnou budoucnost, jsou speciální raketové systémy středního dosahu, odvozené od protitankových raket.
Protitankové rakety dnes
Obecně lze konstatovat, že protitankové rakety, resp. protitankové řízené střely (PTŘS) hrají na moderním bojišti mimořádně důležitou roli. Na první pohled by tomu být nemělo, když počty tanků v jednotlivých armádách, ale i v absolutních číslech jsou mnohem nižší než před několika desetiletími, za dob studené války. Jenže tak jednoduché to není. Tanky si na moderním bojišti zachovaly své místo, a dosud tvoří hlavní úderný prvek většiny armád. Tanků je sice méně, ale zato jsou kvalitnější, odolnější. To se pochopitelně obráží i v prostředcích působících proti nim, přičemž hlavním prostředkem boje proti tankům jsou právě PTŘS.
Prakticky již od objevení prvních PTŘS krátce po skončení druhé světové války proto i v kategorii PTŘS dochází k věčnému souboji průbojnost versus pancéřování. Již první generace PTŘS dokázaly být pro tanky nebezpečím protivníkem. Na to ovšem odpověděl vývoj tankové techniky zesilováním pancíře, použití moderních materiálů v pancéřování. A na to zase odpověděl vývoj PTŘS osazováním mohutnějších hlavic, zlepšováním systémů navádění atd. Významně se prodloužil i dostřel PTŘS. I proto jsou moderní PTŘS technicky zcela jinde než první vzory PTŘS, jako je např. legendární sovětský typ Maljutka či francouzský typ SS-10.
Významným faktorem, který silně zapůsobil na rozvoj PTŘS, je objevení moderních technologií, které se začaly výrazněji prosazovat již od sedmdesátých let minulého století. Díky nim dokáží moderní PTŘS často působit autonomně, v módu „vystřel a zapomeň“. Čím dál častější je schopnost zasahovat tank shora, a tedy i probíjet výrazně slabší pancéřování stropu tankové věže.
Již při objevení prvních PTŘS se ale ukázalo, že PTŘS jsou vhodné i k ničení jiných cílů než jsou pouze tanky. PTŘS jsou proto armádami běžně používány i pro ničení různých zodolněných cílů, polních opevnění, ale i budov atd. Samozřejmě, ne vždy vypadá použití PTŘS proti takovým cílům jako racionální krok – moderní PTŘS jsou totiž poměrně drahé, a někdy se může zdát, že hodnota PTŘS převyšuje cenu cíle. Jenže takové posuzování je nesmyslné – často totiž jiný způsob zničení daného cíle než použití PTŘS neexistuje. A např. povolání bitevního vrtulníku by bylo mnohem dražší. Základní výhodou PTŘS je navíc to, že díky své nízké hmotnosti jsou snadno přenosné, a vojáci vybavení PTŘS se proto mohou dostat i na taková místa, kam nelze dosáhnout jinými údernými prostředky.
Čím dál častější používání PTŘS proti pozemním zodolněným cílům se ovšem odrazilo i v jejich konstrukci. Při boji proti takovýmto cílům totiž PTŘS nepotřebují mít takovou průbojnost, jako proti těžce pancéřovaným tankům. Zato se objevil požadavek na výrazně vyšší dostřel, aby bylo možno působit i proti cílům, které jsou daleko za bojovou linií, případně proti cílům, které jsou zcela mimo bojovou linii (což je důležité hlavně pro moderní asymetrické konflikty, které jsou příznačné neexistencí ucelené bojové linie). Odvozením od PTŘS tak vznikly raketové systémy, které jsou daným PTŘS technicky stále velmi blízké, přesto nabízejí zcela nové schopnosti, především výrazně vyšší dostřel. Objevilo se již několik typů takovýchto ŘS, které navíc byly úspěšně bojově použity, a proto lze předpokládat, že obdobné konstrukce budou čím dál víc přibývat.
Spike NLOS
Jedním z prvních takovýchto systémů se stal raketový systém Spike NLOS, který byl odvozen od známé izraelské PTŘS Spike, vyvinuté a vyráběné společností Rafael. Sama PTŘS Spike přitom představuje technicky mimořádně zdařilý systém. PTŘS Spike, vyvinutá již v sedmdesátých letech minulého století, byla jednou z prvních PTŘS, které mohly fungovat v zmíněném režimu „odpal a zapomeň.“ To výrazně zvyšovalo pravděpodobnost zasažení cíle, ale také zvyšovalo obsluze šanci na přežití.
Foto: Raketový systém Spike NLOS | Rafael
PTŘS Spike se navíc vyznačuje mohutnou bojovou hlavicí, schopnou ničit i moderní tanky, a i ve své základní verzi dosahuje velmi dobrého dostřelu 4 km. Velkou výhodou PTŘS Spike je vysoká odolnost proti rušení navádění. Postupným vývojem (v současnosti existuje již čtvrtá generace těchto PTŘS) bylo dosaženo čím dál lepšího dostřelu, který může činit až 8, resp. 10 km. I proto se PTŘS Spike dostala do výzbroje celé řady armád, a to včetně AČR.
Velkou výhodou PTŘS Spike je její konstrukční modularita, která dala vzniknout celé řadě verzí. PTŘS Spike proto existuje jak v přenosné verzi, tak i ve verzi odpalované z vrtulníků atd. I přenosná verze pak existuje hned v několika variantách, od lehké verze, přes standardní podobu, až po těžký typ Spike NLOS. Raketa Spike NLOS je ovšem v mnoha směrech jiná než běžná PTŘS Spike. Je od ní odvozena, sdílí s ní základní architekturu. Přesto je odlišná již jen svými výrazně většími rozměry a vyšší hmotností. Především ale typ Spike NLOS nabízí zcela jiné schopnosti. Díky nově řešené pohonné jednotce totiž typ Spike NLOS může dosáhnout dostřelu až 25 km.
V případě tak vysokého dostřelu hraje ovšem vyšší důležitost otázka detekce a identifikace cíle. Zde je důležité to, že raketa Spike NLOS může fungovat v poněkud jiném režimu než je zmíněný režim „odpal a zapomeň“, použitý u běžných verzí. Raketa Spike NLOS totiž funguje v tzv. režimu LOAL, umožňující zkontrolování střely a jejího správného navádění na cíl i po odpálení. Operátor tak může nějakou dobu vyčkávat, než se definitivně rozhodne pro likvidaci cíle, čímž se střela Spike NLOS částečně blíží tzv. vyčkávací munici.
Výhodou střel Spike NLOS je i to, že přes zvýšenou hmotnost jsou stále relativně lehké (cca 70 kg), i její fyzické rozměry jsou až překvapivě malé vzhledem k dosahovanému dosahu a vysokému účinku v cíli. Proto mohou být odpalovací zařízení pro tyto střely osazována i na lehké obrněné automobily, což je také často praktikováno (např. ázerbajdžánskou armádou, která střely Spike NLOS použila ve válce o Náhorní Karabach). To znamená, že tyto střely mohou používat i různé lehké jednotky, např. průzkumné atd. Je zřejmé, že není zcela účelné střely Spike NLOS používat proti tankům jako běžné protitankové rakety, byť i to je možné. Ale pokud je např. taková raketa použita proti velícímu prvku tankové jednotky, pak může snadno rozbít i útok celého tankového praporu. Ještě efektivnější je pak použití těchto raket proti různým zodolněným cílům, velitelským stanovištím atd. Rakety Spike NLOS jsou proto velmi univerzálním bojovým systémem.
Dalším příkladem takového raketového systému, do jisté míry „z opačné strany“, je ruský raketový systém Hermes, zkonstruovaný společností KBP Instrument Design Bureau, která patří k tradičním výrobcům ruské raketové techniky. Rakety Hermes vznikly de facto na základě stejného zadání jako rakety Spike NLOS. Cílem bylo vytvoření celé rodiny univerzálních protitankových raket, které by bylo možno odpalovat jak z pozemních odpalovacích zařízení, resp. různých vozidel, tak i z bitevních vrtulníků nové generace (především typu Ka-52). Stejně tak bylo cílem vyvinout takový protitankový systém, který by oproti stávajícím ruským, resp. sovětským PTŘS přinesl vyšší kvalitu. Nové rakety měly přinášet i výrazně vyšší dostřel.
Rakety Hermes se ovšem zrodily v poněkud nešťastné době devadesátých let, příznačnými razantním snížením vojenských rozpočtů a rozkladem vojenských akvizicí. Svou roli sehrály i neustále se měnící požadavky generality, a to jak co se týče velikosti bojové hlavice a průbojnosti, tak i co se týče dostřelu. Proto se vývoj vlekl a byl dokončen až po r. 2010. Ani tehdy se ale nepodařilo zahájit sériovou výrobu. Ta byla částečně spuštěna až cca v r. 2020, jenže ani tehdy se ji nepodařilo plně rozeběhnout. Vše nasvědčuje tomu, že se tak dosud nestalo, protože raketa Hermes např. nebyla dosud identifikována během bojů na Ukrajině. Lze však předpokládat, že nyní se výroba této rakety naplno rozeběhne vzhledem k vyšším potřebám ruské armády v důsledku ruské invaze na Ukrajinu, ale také vzhledem k ruské snaze využít každý zbraňový systém, jehož vývoj už byl dokončen.
Raketa Hermes je v mnoha směrech jiná než raketa Spike NLOS. Technicky se částečně podobá střelám použitým u systému Pancyr, což je dáno tím, že oba raketové systémy pochází od stejné konstrukční kanceláře. Oproti PTŘS Spike NLOS je výrazně větší, má i mnohem vyšší hmotnost cca 130 kg. Na druhou stranu raketa Hermes nemá oproti izraelskému typu tak pokročilý naváděcí systém, nemá ani tolik důležitou schopnost LOAL.
Jako základní přednost typu Hermes je uváděn – v případě těžší verze – především vysoký dostřel, který činí až 100 km. Je to skutečně mimořádná hodnota, v dané kategorii řízených střel je dokonce rekordní. Je ale otázkou, nakolik je tak vysoký dostřel vzhledem k zmíněné nižší úrovni naváděcího systému skutečně účelný. I přes určité kontroverze, které se objevují i v ruských odborných webech, se zdá, že se vedení ruské armády na rakety Hermes hodně spoléhá. Lze předpokládat, že Rusko se bude také snažit tyto raketové systémy exportovat, a to především do různých problematických států. Stejně tak lze bohužel očekávat, že ruská armáda tyto rakety nasadí na Ukrajině.
Dalším obdobným systémem je srbský raketový systém ALAS, zkonstruovaný srbskou státní společností Yugoimport na základě objednávky ze SAE. Raketový systém ALAS se od výše popsaných systémů principiálně liší. Na rozdíl od nich nebyl odvozen od protitankových raket (byť jeho použití pro tento účel je také možné), je jim ovšem technicky blízký. Systém ALAS byl nicméně od počátku koncipován především jako úderný systém, určený pro likvidaci různých zodolněných cílů, či takticky významných objektů, jako jsou velící stanoviště atd. Stejně tak ale může systém ALAS působit i proti tankům, případně dokonce jako lehká protilodní ŘS. Jde tedy o neobyčejně univerzální zbraň. Jeho schopnosti umocňuje i to, že může působit v módu „odpal a zapomeň“.
Systém ALAS se od výše popsaných raketový systémů liší i svým pohonem, kdy používá pohon proudový a nikoliv raketový. K raketám ALAS lze ale připojit i pomocný raketový pohon, čímž vzniká verze RALAS. Co se týče výkonů, je systém ALAS obdobný popsanému systému Spike NLOS. V běžné konfiguraci dosahuje dostřelu až 25 km. V případě verze RALAS, vybavené pomocným raketovým pohonem, ale dosahuje dostřelu až 60 km. Systém ALAS je přitom relativně lehký, jeho hmotnost dosahuje pouze 60 kg, takže odpalovací zařízení pro tyto rakety lze osadit i na lehké terénní automobily.
Je nutno podtrhnout, že tyto raketové systémy jsou zcela odlišné od velkorážových raketometů, jako je známý typ HIMARS atd., byť mohou působit jako jakési jejich zmenšeniny. Od těchto raketometů se liší výrazně menší bojovou hlavicí, a především jsou určeny pro zcela jiné úkoly, proti jiným cílům. I způsob jejich nasazení je jiný. Přesto lze konstatovat, že se tyto lehké raketové systémy se ukázaly jako nesmírně užitečná, praktická zbraň (systém Spike NLOS již byl opakovaně bojově použit izraelskou armádou, také ruský typ Hermes byl zkušebně nasazen v Sýrii). Jejich vysokou bojovou hodnotu ukázaly právě konflikty poslední doby, pro které je příznačná vysoká nepřehlednost, existence mnoha různých zodolněných cílů atd. Tyto systémy se ukázaly jako ideální zbraň právě proti takovýmto cílům, zatímco používání jiných systémů (např. zmíněných raketometů HIMARS, ale stejně tak i úderů dalekonosného dělostřelectva či bitevních letounů) proti takovým cílům je neúčelné.
Především je ale patrné, že tyto systémy mohou fungovat jako jedinečná zbraň v boji proti mnohem silnějšímu protivníkovi, navíc protivníkovi, který disponuje velkým množstvím vojenské techniky včetně obrněné. Což je mimochodem případ dnešní Ukrajiny, která musí čelit ruskému útoku, kdy ruská armáda disponuje velkým množstvím zbraní, jako jsou tanky, samohybné dělostřelectvo atd. Systémy, jako jsou rakety Spike NLOS či ALAS jsou vhodné právě pro takovou situaci, protože mohou likvidovat nejen samotné tanky, ale díky svému vysokému dostřelu mohou likvidovat i velící střediska tankových jednotek. Bohužel lze konstatovat, že stejné schopnosti má i ruský systém Hermes.
I vzhledem k tomu lze předpokládat, že obdobných systémů bude čím dál více přibývat. Již dnes se zprávy o vývoji takových systémů objevují i z Číny, potažmo z Indie. Lze předpokládat, že se do tohoto trendu zapojí i další státy, resp. další výrobci raketové techniky. Je také zřejmé, že rozsáhlejší nasazení těchto systémů a jejich přítomnost ve výzbroji armád významně ovlivní i současné bojiště.
A co Česká republika?
Vzhledem k úspěšnosti těchto raketových systémů se nabízí i přirozená otázka, zda by takovéto systémy nebyly vhodné i pro AČR. Předně lze konstatovat, že AČR v současné době potřebuje výrazně posílit své úderné schopnosti, a to nejen kvůli válce na Ukrajině.
AČR potřebuje zásadně posílit své schopnosti působit na střední vzdálenosti. Tyto úkoly v současnosti plní dělostřelectvo, především pak nový typ Caesar, který díky svému vysokému dostřelu nabízí zcela jiné schopnosti. Ne vždy je však nasazení dělostřelectva skutečně efektivní, rozměrná a těžká samohybná děla navíc nelze použít ve všech situacích. V mnoha případech se tak hodí lehké, ale dostatečně účinné a především vysoce přesné řízené střely, jako jsou právě popsané raketové systémy. Z hlediska organizačního se pak takovéto řízené střely hodí především pro lehčí jednotky, jako je 4. brigáda rychlého nasazení resp. 43. výsadkový pluk. Nevýhodou řízených střel je pak jejich relativně vysoká cena, která je výrazně vyšší než cena běžných PTŘS.
Vzhledem k tomu, že AČR disponuje PTŘS Spike v její základní verzi, logicky se tak nabízí především typ Spike NLOS. Stejně tak by byl vhodným řešením také srbský systém ALAS, a to jak vzhledem ke své proklamované nižší ceně, tak z politických důvodů (vzhledem k čím dál prozápadnější orientaci dnešního Srbska).
Zdroj: armyrecognition.com, defense.gov
Komentáře