Koncept stíhacího letounu XF-108 Rapier od společnosti North American se řadí mezi pozoruhodné, i když velmi podivné projekty 50. let. Kdyby létal, mohl se stát jedním z nejvýkonnějších a nejpokročilejších letounů své doby. Jenže nelétal.

Foto: Koncept XF-108 Rapier | Anynobody / CC BY-SA 3.0

V 50. letech 20. století definitivně nastal věk proudových letadel a výrobci se snažili dosáhnout v této oblasti co největšího pokroku. Ve 40. letech 20. století dominovaly výkonné spalovací motory, ale proudový motor, který se zpočátku vyvíjel pomalu, prakticky přes noc způsobil v leteckém průmyslu revoluci. A to jakmile se podařilo vyřešit dětské nemoci a začal být zřejmý jeho potenciál. Tuto prosperující poválečnou éru mnozí považují za zlatý věk konstrukce letadel, protože se zdálo, že žádný nápad není příliš obskurní. V této době také neměly Spojené státy nouzi o podivná a úžasná experimentální letadla využívající tuto novou technologii, jako například XF-84 „Thunderscreech“, Lockheed XFV a VZ-9 Avrocar.

Psali jsme:Jaderná ponorka INS Chakra II se vrací předčasně z indického pronájmu

Jedním z nejextrémnějších letounů, které byly v tomto období navrženy, byl XF-108 Rapier. Letoun byl navržen společností North American, stejným výrobcem, který světu přinesl P-51 Mustang. Rapier vznikl z potřeby chránit USA před hrozbou sovětských bombardérů vyzbrojených jadernými zbraněmi, pokud by někdy vypukla válka mezi USA a SSSR. Jako záchytný stíhač s tímto specifickým úkolem byl XF-108 navržen s ohledem na dolet a extrémně vysokou rychlost, takže mohl napadat a sestřelovat sovětské bombardéry dlouho předtím, než se dostaly nad území USA. Taková představa o budoucí válce mimochodem dokonale vystihuje skutečnost, že se armády zpravidla připravují na války minulé. Šlo v podstatě o pouhou úpravu parametrů leteckých operací druhé světové války – situaci zcela změní mezikontinentální balistické střely. Ale nepředbíhejme.

Konstruktéři původně dokonce doufali, že XF-108 bude také schopen doprovázet ještě vyspělejší bombardér XB-70 Valkyrie, který vyvíjela také společnost North American. V té době se předpokládalo, že XB-70 bude příliš rychlý na to, aby ho nepřítel zachytil, ale doplnění jeho misí o hbitější, ale stejně rychlou stíhačku by jeho šance na přežití ještě zvýšilo. Konstruktéři se však setkali s technickými problémy, které bylo s dostupnou technologií jednoduše příliš mnoho, takže od této myšlenky nakonec upustili.

Společnost North American plánovala použít v obou letounech motor General Electric YJ93, aby snížila náklady na výrobu a vývoj. U letounu XF-108 šlo především o rychlost. Byl poháněn dvěma výše zmíněnými motory General Electric YJ93, z nichž každý měl tah 98 kN a přídavné spalování. To je více než u F-15 Eagle nebo Eurofighter Typhoon. S tímto výkonem měl XF-108 dosáhnout rychlosti těsně pod 2000 km/h.

Pro detekci blížících se bombardérů byl XF-108 vybaven prototypem radaru AN/ASG-18. Byl spojen s infračerveným vyhledávacím a sledovacím systémem a na svou dobu byl velmi pokročilý. Toto zařízení mělo dosah až 480 km a dokázalo přesně detekovat cíle velikosti bombardéru na vzdálenost asi 100 mil. Nevýhodou radaru byla jeho velikost, protože vážil téměř 1000 kilogramů.

Psali jsme:Ztratit Německo? Hitler nařídil přejmenovat německý křižník Deutschland na Lützow

Pro sestřelování bombardérů byl XF-108 vyzbrojen třemi raketami GAR-9. Ty byly zkonstruovány společně s radarem AN/ASG-18 a měly dosah asi 160 km při rychlosti přes 3000 km/h. Dolet této střely byl tak velký, že měla instalovaný vlastní radarový naváděcí systém, takže mohla dosáhnout cíle i v době, kdy byla mimo dosah letounu, z něhož byla odpálena. Byly uloženy ve vnitřním prostoru na otočném odpalovacím zařízení. Stíhačka byla v porovnání s ostatními letadly té doby neuvěřitelně velká. S délkou 27 metrů byl XF-108 delší než F-22 Raptor a dokonce i než B-17 Flying Fortress.

XF-108 se však nikdy nedostal do vzduchu. Stal jednou z mnoha obětí mezikontinentální balistické střely. USA i Sovětský svaz od druhé světové války usilovně pracovaly na vývoji mezikontinentálních balistických raket, přičemž se silně inspirovaly raketou V-2 nacistického Německa. Mezikontinentální balistické rakety byly mnohem vhodnější k dopravě jaderné zbraně než bombardéry, protože se daly snáze skrýt, byly schopny dosáhnout cíle během 30–40 minut a dosahovaly tak vysoké rychlosti (přibližně 6,4 km/s), že jejich zachycení bylo nemožné.

Sověti dosáhli prvního úspěšného startu mezikontinentální balistické rakety v srpnu 1957 s raketou R-7. Tento okamžik okamžitě změnil priority států na celém světě. Balistické střely jednoduše učinily bombardér zastaralým, a proto již nebylo zapotřebí stíhačky, která by bombardéry sestřelovala. Program XF-108 byl zrušen pouhé dva roky po vypuštění R-7. Byla postavena pouze maketa.

Vývoj XF-108 však nebyl zcela promarněn. Společnosti North American se podařilo využít mnohé z toho, co se naučila na XF-108, v A-5 Vigilante, bombardéru pro letadlové lodě, který má na XF-108 jasnou návaznost. Radar AN/ASG-18 byl později použit v programu YF-12 a raketa GAR-9 se nakonec vyvinula v AIM-54 Phoenix, která byla ve výzbroji letounů F-14 Tomcat.

Zdroj: warhistoryonline.com